25 Cdo 2973/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci
žalobce JUDr. L. A., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnost
ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C
43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
dubna 2004, č. j. 35 Co 95/2005-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody, vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního
postupu soudů obou stupňů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 7 Cm 1918/1992 a následně u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo
210/99, který pravomocným rozsudkem ze dne 13. 12. 2001 přiznal žalobci vůči J.
S. částku 150.000,- Kč a náhradu nákladů řízení v částce 68.755,- Kč. Žalobce
škodu specifikoval jako ušlý úrokový výnos ze soudem přisouzených částek, který
mohl získat vložením předmětné částky na bankovní termínovaný účet za období od
1. 4. 1996 do 1. 4. 2002, pokud by nedošlo k neodůvodněným průtahům v řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 27 C 43/2004-30,
žalobu o zaplacení částky 90.909,78 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení, vedeném u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 1918/1992 a u Vrchního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 4 Cmo 210/99, v němž byla pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. 12. 2001 žalobci přiznána částka 150.000,- Kč a na náhradě
nákladů řízení částka 68.755,- Kč, došlo k neodůvodněným průtahům. S ohledem na
ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), a § 100 odst. 1 o.s.ř. jsou zjištěné průtahy v
předmětných řízeních nesprávným úředním postupem. Soud však nevzal za
prokázané, že by žalobci ušel zisk (úrokový výnos), a s odkazem na ustanovení
§ 442 odst. 1 obč. zák. a ustálenou judikaturu dovodil, že ušlý zisk u
poškozeného musí být více než pravděpodobný, přičemž v podnikání nikdy nelze s
jistotou říci, zda hospodaření podnikatel skončí ziskem či ztrátou. Stejně tak
nevzal za prokázaný počátek běhu úrokového výnosu, který žalobce
stanovil na základě volné úvahy na den 1. 4. 1996, a rovněž ani existenci
příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, která
se nachází podle názoru soudu v rovině pouhé pravděpodobnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 35
Co 95/2005-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, zejména pak v tom, že
žalobce neprokázal vznik škody (ušlý zisk) v důsledku postupu soudu, kterým mu
mělo být znemožněno uložit dříve vymoženou částku u banky a získat tak výnos z
úroků z termínovaného vkladu, neboť tuto okolnost nelze považovat za narušení
pravidelného běhu věcí, který by se dal očekávat, nebýt škodné události. Uvedl,
že není možné dovodit, že by žalobce dříve vymožené peněžité plnění skutečně
obratem uložil u banky a nenaložil s ním jinak. Za situace, kdy nebyl naplněn
jeden ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škody, tj. vznik škody, se již
odvolací soud otázkou nedostatku příčinné souvislosti nezabýval.
Žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož zásadní právní
význam spatřuje v otázce existence škody vzniklé snížením kupní síly peněz v
důsledku inflace. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uložení peněz u
banky nelze považovat za pravidelný běh věcí z toho důvodu, že nelze doložit,
že by s nimi nenaložil jinak. Nelze zde vycházet z objektivně zjištěného
průběhu věci, nýbrž z určitého stupně pravděpodobnosti, a dovolatel je
přesvědčen, že jím vyčísleného zhodnocení peněz by dosáhl s pravděpodobností
hraničící s jistotou. Vytýká odvolacímu soudu, že „přehlédl, že vyčíslení škody
v rozsahu úrokového výnosu, dosažitelného u peněžního ústavu, představovalo
spodní hranici snížení kupní síly peněz za dobu neodůvodněných průtahů v
soudním řízení.“ Poukazuje též na to, že v průběhu řízení spatřoval škodu v
rozdílu kupní síly měny mezi dobou vydání rozhodnutí a dobou, v níž mělo být
rozhodnutí bez průtahů správně vydáno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, neboť okolnost, že žalobce nemohl v důsledku postupu soudu
uložit u banky peníze a získat úroky, nelze považovat za narušení pravidelného
běhu věcí, který by se - nebýt škodní události - dal očekávat. V reakci na
otázku dovolatele, zda lze snížení kupní síly peněz, k níž došlo v důsledku
inflace, považovat za škodu ve smyslu ustanovení § 442 obč. zák., odkázala
žalovaná na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000 s
tím, že z daných právních závěrů lze i v tomto případě vyjít. Vzhledem ke shora
uvedenému dovozuje nepřípustnost dovolání a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem
odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V posuzované věci se žalobce domáhal náhrady za ušlý zisk, představovaný
úrokovým výnosem z vkladu na termínovaném účtu, který by podle svého tvrzení
získal v případě, že by řízení u Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 7
Cm 1918/1992 proběhlo bez průtahů a získané peněžní prostředky uložil u banky v
době, kdy mělo správně řízení bez průtahů skončit.
V dovolání sice dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, které spatřuje v právním posouzení „předpokladů pro náhradu škody,
spočívající v ušlém zisku“, z vylíčení tohoto důvodu dovolání však vyplývá, že
brojí zejména proti skutkovému závěru soudů obou stupňů, že ušlý zisk
neprokázal. Vznik škody je jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu a
zjištění, zda ke vzniku škody došlo, se opírá o skutková zjištění, posuzující
majetkový stav poškozeného. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, však u dovolání, jehož přípustnost může být zvažována pouze podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není způsobilým dovolacím důvodem, neboť dovolání
je přípustné toliko pro řešení otázek právních, a to zásadně významných, tj.
důležitých a podstatných jak pro samotné přezkoumávané rozhodnutí, tak pro
rozhodovací činnost soudů vůbec.
Napadenému rozhodnutí nelze přisoudit zásadní právní význam ani pro řešení
otázky ušlého zisku, neboť je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou
dovolacího soudu právní závěr, že ušlým ziskem se rozumí újma
spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné
události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s
ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje,
vedoucího k určitému zisku, nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného
podnikatelského záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1.
2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS,
pod C 4027). Tak i v posuzované věci je žalobcem tvrzená investice předmětné
částky do termínovaného vkladu, na dobu pokrývající rozdíl mezi skutečnou
délkou inkriminovaného řízení a předpokládanou přiměřenou délkou bez průtahů,
pouhým předpokladem či dokonce zpětně dovozovaným záměrem, nikoliv skutečně
následkem zásahu škodné události do očekávaného průběhu jeho činnosti za
obvyklých okolností.
Jestliže dovolatel navíc nově za škodu považuje snížení kupní síly peněz za
dobu neodůvodněných průtahů v soudním řízení (uvádí, že vyčíslený úrokový výnos
představuje pouze výši žalované škody), předkládá tak nová skutková tvrzení,
jež činí předmětem dovolacího řízení, aniž vzal v úvahu, že se skutkový základ
sporu v dovolacím řízení nemůže měnit a že v dovolání nelze uplatňovat nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro
dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl
přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem ohledně vzniku a existence škody,
kterými se soudy v řízení nalézacím ani odvolacím nezabývaly. Pro úplnost lze v
této souvislosti dodat, že dovolatelem položená otázka, v níž spatřuje zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, zda je možné za škodu považovat samotné
snížení kupní síly peněz (získaných v předchozím řízení), ke kterému došlo v
důsledku neodůvodněných průtahů v soudním řízení, již byla řešena judikaturou
vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25
Cdo 38/2000 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1272/2001).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nemohou založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Petr
Vojtek, v. r.
předseda senátu