25 Cdo 2335/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně B. M., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem v
Praze 6, Střešovická 31, proti žalovaným 1) Ing. J. P. a 2) Ing. D. P., jako
právním nástupcům původně žalované E. P., zemřelé dne 11. 2. 2012, o 303.312,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C
168/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
února 2011, č. j. 23 Co 558/2010-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Michala Kojana, advokáta se sídlem v
Praze 1, Pařížská 28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
303.312,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem
řízení byl nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu její
pracovní neschopnosti od 3. 6. 1996 do 7. 3. 1997, resp. ušlý zisk v celkové
výši 303.212,- Kč, uplatněný s odůvodněním, že žalobkyně, která od r. 1992
podniká na základě živnostenského oprávnění v oboru vedení účetnictví, byla
nucena po dobu své pracovní neschopnosti, jež nastala následkem úrazu, za nějž
odpovídá právní předchůdkyně žalovaných, požádat p. M. a p. H. o výpomoc s
touto agendou, a ti jí za tuto pomoc fakturovali 330.000,- Kč. Soud po
provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně ohledně výše svého nároku
neunesla břemeno tvrzení, neboť ani přes poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
neposkytla dostatek rozhodných skutkových tvrzení k výši svého nároku, zejména
ohledně obsahu její ústní dohody se svým synem - p. M. a s pí. H., ohledně
rozsahu prací a dohodnuté odměně za ně, dále k tomu, zda a v jaké výši je
vyplatila, k účelnosti vynaložených prostředků, nespecifikovala konkrétní jimi
provedené práce, nedoplnila tvrzení k příčinné souvislosti mezi jejím úrazem a
výší vynaložených finančních prostředků apod. Vzhledem k tomu, že není
přípustné, aby soud na účastníkovo tvrzení usuzoval z výsledků dokazování či ze
skutečností vyšlých v řízení najevo, soud žalobu zamítl pro neunesení břemene
tvrzení a následně i břemene důkazního.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2.
2011, č. j. 23 Co 558/2010-401, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyně nedostála své povinnosti tvrzení ohledně právně významných
skutečností rozhodných pro posouzení výše uplatněného nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku a ani po poučení soudem nedoplnila svá nedostačující tvrzení
v potřebných směrech.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že tato věc již byla řešena
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, jímž
bylo závazně rozhodnuto i v otázce existence příčinné souvislosti mezi škodnou
událostí a vznikem majetkové újmy, a soudy měly po vydání mezitímního rozsudku
v dalším řízení pouze zjišťovat výši škody. Namítá, že soudy obou stupňů
rozhodovaly v zásadním rozporu s tímto rozsudkem, neboť uzavřely, že ohledně
výše svého nároku neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, ačkoliv žádné
dokazování neprováděly. Je přesvědčena, že všechny skutkové okolnosti byly
vylíčeny v žalobě a v dalších podáních z 29. 11. 2004 a z 31. 6. 2006, a
doložila též všechny relevantní listinné důkazy, z nichž vyplývá, že nikdy před
pracovní neschopností ani po ní neplatila jiným osobám za výpomoc a že platby
panu M. a paní H. se týkaly pouze plateb za období její pracovní neschopnosti.
Soud prvního stupně žádný z navržených důkazů neprovedl a žalobu zamítl a
odvolací soud tento nesprávný procesní postup potvrdil. Dovolatelka má rozsudky
soudů obou stupňů za nepřezkoumatelné, v rozporu se závazným právním názorem a
s pokyny Nejvyššího soudu. Věc zásadního právního významu spatřuje dovolatelka
v otázce důkazní povinnosti podle § 120 o. s. ř., provádění důkazů ve smyslu §
122 a § 123 o. s. ř., důkazních prostředků podle § 125 a § 127 o. s. ř.,
hodnocení důkazů v rozporu s ust. § 132 o. s. ř. a posouzení příčinné
souvislosti mezi úrazem a způsobenou škodou ve smyslu § 442 obč. zák. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť
neobsahuje žádnou právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř. Argumentaci uvedenou v dovolání má žalovaná za zčásti mylnou, zčásti
nepravdivou a zčásti nedůvodnou. Dále se vyjadřuje k rozsahu chybějících
žalobních tvrzení a dovozuje, že vykonstruovaný nárok dovolatelky soudy zamítly
pro nedostatek tvrzení, nikoli v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího
soudu. Poukazuje na to, že dovolatelka nepřijala její návrhy na smírné ukončení
dlouholetého sporu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal
žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1) zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne
16. 2. 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“).
Po podání dovolání původní žalovaná E. P. zemřela. Usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2012, č. j. 25 Cdo 2335/2011-439, bylo rozhodnuto o pokračování
v řízení na straně žalované s Ing. J. P. a Ing. D. P., kteří vstoupili do
řízení na místo zemřelé.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
v dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky,
které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Způsobilým dovolacím důvodem je důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na závěru, že
žalobkyně ani přes poučení soudu neunesla břemeno tvrzení ohledně výše ztráty
na výdělku (zisku), jakou utrpěla a jejíž náhrady se domáhá, tedy nesplnila
základní procesní povinnost uloženou žalobci ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., a v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při
posouzení věci z hlediska procesních povinností účastníků. I když pravomocným
mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto, že základ nároku na náhradu škody je dán,
není tím zároveň doložena výše škody, jejíž náhradu žalobce požaduje. Skutkovou
otázku výše újmy jakožto předpokladu pro rozhodnutí o výši náhrady řeší soud po
vydání mezitímního rozhodnutí a i pro případnou úvahu soudu podle § 136 o. s.
ř. jsou nezbytné zásadní skutkové okolnosti, na jejichž podkladě lze alespoň
pravděpodobně určit výši nároku. I v tomto směru je břemeno tvrzení a břemeno
důkazní na straně žalující.
Vzhledem k chybějícím tvrzením o rozhodných skutkových okolnostech pro zjištění
výše ztráty na výdělku (ušlého zisku) žalobkyně soud dokazování ohledně výše
tohoto nároku neprováděl. Již z toho důvodu právní otázky týkající se důkazní
povinnosti, provádění a hodnocení důkazů nejsou v dané věci právně významné,
nehledě k tomu, že procesní námitky jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. (řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jímž však přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; přezkoumávání těchto
okolností je zákonem výslovně vyloučeno (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Totéž se týká
namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a výtky, že nebyly
provedeny navržené důkazy.
K otázce příčinné souvislosti mezi úrazem a způsobenou škodou je třeba uvést,
že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení
se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, a v tomto směru jde o otázku
skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
a na tomto posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
K námitkám dovolatelky lze dodat, že náhradou ušlého zisku (výdělku) se
neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové
újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o nějž poškozený v příčinné
souvislosti s úrazem přišel, a povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní
se vztahuje i na výši ztráty, kterou utrpěl. Způsob zjišťování výše ušlého
zisku závisí totiž v každém jednotlivém případě především na skutkových
tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn,
tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v
zažalovaném období (nebýt pracovní neschopnosti) dosáhl při svém podnikání
zisku, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková
tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008).
Z uvedených důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti
němu tak není přípustné, a to ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za
zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 10.000,- Kč (odměna z
částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená o polovinu podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky),
náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, tj. celkem 10.300,- Kč, a náhrady
za daň z přidané hodnoty podle § 173 odst. 3 o. s. ř. (2.060,- Kč), celkem tedy
12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu