25 Cdo 1808/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. v právní
věci žalobců a) M. J. a b) J. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému
JUDr. P. S., advokátovi, o 659.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 186/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2005, č. j. 11 Co 926/2004-195, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2005, č. j. 11 Co
926/2004-195, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 30. srpna
2004, č. j. 4 C 186/2000- 169, s výjimkou vyhovujících výroků ve věci samé, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu
řízení.
Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody proti advokátovi, který je zastupoval
na základě plné moci ve sporu proti jejich sestře Ing. K. o vydání živého a
mrtvého inventáře, který jmenovaná od povinné osoby převzala i za žalobce
jakožto spoluoprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. Řízení bylo zastaveno
z důvodu vad žaloby, jež nebyly ani přes výzvu odstraněny, podle § 43 odst. 2
o. s. ř. a nárok žalobců vůči Ing. K. se promlčel.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 23. 8. 2001, č. j. 4 C 186/2000-90,
uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 329.750,- Kč s 3
% úrokem od 22. 3. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do
zaplacení, ve zbytku požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze
dne 13. 6. 2003, č. j. 11 Co 498/2001 a 499/2001-107, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nárok žalobců se řídí
§ 420 obč. zák., avšak předběžnou otázkou, kterou je nutno vyřešit, je
úspěšnost neúspěšnost návrhu žalobců ve sporu s ing. K. a dále, zda škoda
žalobcům vznikla právě jen nekvalitním plněním povinností jejich zástupce při
vedení sporu nebo i z jiných důvodů, popř. spoluzaviněním žalobců, a posoudit,
jakým způsobem byla založena práva žalobců na získání restitučních nároků.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 4 C
186/2000-169, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) částku 2.500,- Kč s úrokem
19% od 16. 10. 1995 do zaplacení a dále zaplatit žalobci b) částku 2.500,- Kč s
úrokem 19% od 16. 10. 1995 do zaplacení; žalobu v části, v níž se každý ze
žalobců domáhal zaplacení částky 327.205,- Kč s příslušenstvím, zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný zastupoval oba
žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 177/95,
v němž se žalobci domáhali, aby žalované Ing. V. K. byla uložena povinnost
vydat jim podíl na náhradách za odňatý živý a mrtvý inventář v celkové hodnotě
654.629,- Kč nebo finanční náhradu v této výši. Žalobci byli usnesením vyzváni
k doplnění a opravě žaloby a toto usnesení bylo řádně doručeno žalovanému.
Protože žaloba nebyla ve stanovené lhůtě doplněna a opravena, soud řízení
zastavil podle § 43 odst. 2 o. s. ř., toto usnesení bylo odvolacím soudem
potvrzeno a dovolání bylo odmítnuto. Žalovaný se sice dopisem ze dne 12. 3.
1997 a 14. 2. 1997 obrátil na žalobce b), aby konkrétně vymezil požadované věci
z živého a mrtvého inventáře a doplnil listinné důkazy, které budou potřebné ve
sporu, neuvedl však žádnou lhůtu, v níž tak bylo třeba učinit, ani žalobce
nepoučil, jaké procesní důsledky může nevyhovění výzvě mít. Soud dospěl k
závěru, že žalovaný porušil svoji povinnost podle § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii, neboť nevyužil všechny zákonné prostředky v zájmu svých klientů
(zejména nesplnil povinnost podat řádnou žalobu a poučit žalobce o následcích
nevyhovění své výzvě k součinnosti a výzvě soudu k opravě a doplnění žaloby,
event. mohl požádat o prodloužení lhůty k doplnění a opravě žaloby). Žalobcům
tak vznikla škoda ve výši odměny advokáta, kterou žalovanému zaplatili za
zastupování v řízení ve výši 5.000,- Kč. Jako předběžnou otázku soud řešil, zda
by žaloba podaná u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 177/95 byla
úspěšná, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť nebylo na místě domáhat se práv
žalobců žalobou na vydání věcí, nýbrž žalobou na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, protože věci, které byly povinnou osobou vydány podle zákona
č. 229/1991 Sb. Ing. K., byly ve spoluvlastnictví všech dědiců po zemřelém J.
J. (tedy ve spoluvlastnictví žalobců a Ing. K.). Postupem žalovaného v řízení
před Okresním soudem v Rokycanech pak nemohla vzniknout žalobcům škoda
spočívající v tom, že nebyla včas podána řádná žaloba a jejich nárok se
promlčel, neboť vlastnické právo se nepromlčuje a žalobci se mohli u soudu
domáhat svých práv novou žalobou, aniž byl jejich nárok z hlediska promlčení
ohrožen. Z tohoto důvodu byla žaloba v části, v níž měl žalovaný každému z
žalobců zaplatit částku 327.250,- Kč s příslušenstvím, zamítnuta a vyhověno
bylo pouze co do částky odpovídající vynaloženým nákladům za právní zastoupení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 2. 2005, č. j. 11
Co 926/2004-195, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o
věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a přesto, že se neztotožnil s jeho právním posouzením
nároku žalobců proti ing. K., dospěl ke stejnému závěru o nedůvodnosti nároku
na náhradu škody proti žalovanému. Protože, jak vyplynulo ze skutkových
zjištění, žalobci udělili Ing. K. plnou moc výslovně jen k uplatnění nároku na
vydání majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli také pro přijetí plnění
od povinné osoby, jíž byl S. s. R., odvolací soud dovodil, že návrh žalobců
proti žalované Ing. K. v předchozím řízení nemohl být úspěšný, neboť nárok na
vydání bezdůvodného obohacení jim nevznikl proti žalované, nýbrž proti povinné
osobě, která ač byla obeznámena s tím, že Ing. K. již žalobce nezastupuje a
není oprávněna k přijetí plnění, vydala jí i podíly žalobců na náhradě za živý
a mrtvý inventář. Protože žalobci v původním řízení proti žalované Ing. K., v
němž je zastupoval žalovaný, by nebyli úspěšní, odvolací soud shledal zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Poukazují na to, že ve čtyřech rozhodnutích
vydaných v této věci soudy vyslovily tři odlišné právní názory, což vede k
právní nejistotě účastníků sporu. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že Ing.
K. vzniklo bezdůvodné obohacení, namítají však, že vzniklo nikoliv na úkor
povinné osoby, nýbrž na jejich úkor. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 28 Cdo 883/2001 a sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, a dále na nález
Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 340/96 namítají, že aktivně legitimovanou
osobou k uplatnění nároku proti Ing. K. na vydání bezdůvodného obohacení není
S. p. R., nýbrž žalobci, na jejichž úkor bezdůvodné obohacení Ing. K. vzniklo.
Dovolatelé a Ing. K. jsou spoluoprávněné osoby na jedné úrovni, Ing. K. byla
oprávněna požadovat od povinné osoby pouze svůj podíl, takže jí vznikl
neoprávněný majetkový prospěch na jejich úkor a jim vznikl synalagmatický nárok
na jeho vydání. Dovozují, že se nestali spoluvlastníky ani vlastníky movitých
věcí vydaných povinnou osobou, Ing. K. nebyla zmocněna převzít od povinné osoby
plnění na nároky žalobců a nabyla tak celou věc bez právního důvodu, takže měli
jedinou možnost - uplatnit vůči Ing. K. své nároky z titulu neoprávněného
majetkového prospěchu, event. jim Ing. K. způsobila škodu. Podle názoru
dovolatelů žalovaný prokazatelně porušil své povinnosti advokáta vyplývající z
obecně závazných i stavovských předpisů a žalobcům tak způsobil škodu. Navrhli,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., je důvodné.
V daném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, poté, co
soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí v důsledku
vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveném ve zrušujícím usnesení /§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Především je třeba zdůraznit, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou
klientovi v souvislosti s výkonem advokacie je upravena zvláštním zákonem,
takže tyto nároky se posuzují podle tohoto předpisu, a nikoliv podle § 420 obč.
zák. (srov. § 22 zák. č. 128/1990 Sb., § 24 zákona č. 85/ 1996 Sb., o
advokacii). Tato otázka však z hlediska správnosti rozhodnutí odvolacího soudu
nebyla podstatná.
Dovolatelé spatřují nesprávnost rozsudku odvolacího soudu v závěru, že nebyli
aktivně legitimováni k podání žaloby proti Ing. K. na vydání náhrady za živý a
mrtvý inventář, případně finanční náhrady.
S názorem odvolacího soudu na otázku aktivní legitimace žalobců v předchozím
sporu se dovolací soud neztotožňuje.
V obecné rovině je sice zcela správná úvaha odvolacího soudu o tom, že osoba,
která přijala plnění, jež jí nenáleží, se bezdůvodně obohatila na úkor toho,
kdo jí plnění poskytl, a nikoliv na úkor osoby, která byla věřitelem a které
toto plnění po právu náleželo (§ 451 a násl. obč. zák.). V dané věci však šlo o
vztah oprávněných osob k osobě povinné a o vztah mezi oprávněnými podle zákona
č. 229/1991 Sb., který je v poměru k občanskému zákoníku zákonem speciálním.
Pokud tento zákon tyto nároky a vztahy upravuje, nelze je posuzovat podle
ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.
K otázce vypořádání vzájemných vztahů spoluoprávněných osob v rozsahu plnění,
jež bylo poskytnuto z titulu náhrad živého a mrtvého inventáře podle zákona č.
229/1991 Sb. pouze jedné z oprávněných osob, aniž byly uspokojeny nároky
ostatních spoluoprávněných, dovodila judikatura, že pokud povinná osoba plnila
náhradu živého a mrtvého inventáře jen jedné z několika oprávněných osob, může
se opomenutá oprávněná osoba domáhat vydání adekvátní části poskytnuté náhrady
na spoluoprávněné osobě, a to analogicky ve lhůtě 6 měsíců od skončení lhůty, v
níž lze nárok na náhradu uplatnit u povinné osoby (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996, popř. usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. 6 Co 2165/94).
Aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku proti spoluoprávněné osobě, jíž
povinná osoby plnila náhradu živého a mrtvého inventáře v plném rozsahu, byla
tedy dána. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném závěru o
nedostatku aktivní legitimace žalobců v předchozím sporu s Ing. K., a z toho
důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta a v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení, a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení.
V něm se bude soud uplatněným nárokem na náhradu škody proti žalovanému zabývat
nejprve z hlediska, zda byl nárok žalobců v původním řízení proti Ing. K.
uplatněn včas a zda by byli žalobci v uvedeném řízení úspěšní.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu