25 Cdo 1817/2020-167
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. H.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem
Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti žalovanému: J. H., narozený XY, bytem XY,
zastoupený Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha
2, o 94.380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 14 C 35/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. 2. 2020, č. j. 51 Co 16/2020-149, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 51 Co 16/2020-149, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 9. 2019, č. j. 14 C
35/2018-131, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 27. 11.
2019, č. j. 14 C 35/2018-135, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 10. 2016 v
bytě č. 6 ve vlastnictví žalobkyně, nacházejícím se v domě č. p. XY v ulici XY
a obývaném žalovaným jakožto nájemcem, praskl uzávěr vody pod umyvadlem na
toaletě a byl vytopen níže položený byt č. 3, rovněž vlastněný žalobkyní. Prasknutí uzávěru bylo způsobeno rozvojem trhliny, která vznikla při vadné
montáži důsledkem užití nadměrného množství instalatérského česání k utěsnění
závitu. Náklady, jež žalobkyně vynaložila na opravu bytu č. 3 (výměnu podlah,
výmalbu, vysoušení a chemickou sanaci stěn) dosáhly výše 94.380 Kč. Soud
prvního stupně posoudil věc podle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), potažmo podle nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s
užíváním bytu (dále též jen „nařízení č. 308/2015 Sb.“), a uzavřel, že
žalovaného nelze shledat za vzniklé škody odpovědným, neboť nebylo prokázáno,
že by porušil svou zákonnou či smluvní povinnost tím, že neprovedl preventivní
výměnu předmětného uzavíracího ventilu. Občanský zákoník sice v § 2257 zakládá
povinnost nájemce provádět řádnou údržbu pronajatého bytu, a to v souladu s
nařízením č. 308/2015 Sb., které definuje pojmy „běžná údržba“ a „drobné
opravy“, věcné vymezení ve smyslu citovaného nařízení je však určeno pro
specifikaci věcí, na jejichž výměně se nájemce podílí svým finančním nákladem,
a to zejména z důvodu jejich opotřebení. Nelze je tedy vztáhnout na odpovědnost
žalovaného za vzniklou škodu. Vznikla-li navíc škoda po dvou letech a třech
měsících trvání nájmu, nemohl žalovaný nutnost výměny ventilů předvídat, jak by
tomu mohlo být např. v případě nájemního vztahu trvajícího podstatně delší dobu
(ačkoli ani v takovém případě by podle názoru soudu prvního stupně nebylo
namístě dovodit odpovědnost žalovaného). Nadto pak bylo v řízení prokázáno, že
primární příčinou poškození ventilu byla jeho chybná montáž, popř. nízká
kvalita materiálu vedoucí k podstatnému snížení jeho životnosti. Nedocházelo-li
za dané situace k viditelnému průsaku vody, nemohl žalovaný ani nikdo jiný
kvalitu montáže zkontrolovat, resp. předvídat, že dojde k náhlému rozlomení
ventilu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 51 Co 16/2020-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními obvodního
soudu a v zásadě rovněž s jeho právním posouzením. Uvedl, že pro řádné
posouzení věci bylo nezbytné zodpovědět otázku, zda žalovaný tím, že nenechal
preventivně vyměnit vodovodní kohout, porušil svou zákonnou povinnost provádět
běžnou údržbu předmětu nájmu. Uzavřel, že ani občanský zákoník, ani vládní
nařízení č. 308/2015 Sb. nestanoví nájemci povinnost provádět pravidelnou
prohlídku vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve
funkčním stavu a provádět jejich pravidelné preventivní výměny. Za dané situace
nelze o porušení povinnosti běžné údržby pronajatého bytu uvažovat.
Byla-li pak
životnost předmětného vodního uzávěru stanovena v délce patnácti let, nemohl
žalovaný porušit ani svou prevenční povinnost, neboť nemohl vzniklou závadu
předvídat. Tvrzení žalované, že montáž kohoutu provedl nesprávně sám žalovaný a
že již před havárií kohout protékal, označil odvolací soud za nepřípustné
novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. a nezabýval se jimi. Ve věci tedy zcela chybí
naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti žalovaného za vzniklou
škodu, a to porušení právní povinnosti. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na povinnost žalovaného provádět
běžnou údržbu a drobné opravy pronajatého bytu ve smyslu § 2257 o. z., potažmo
nařízení č. 308/2015 Sb., z níž dovozuje rovněž odpovědnost dotyčného za škodu
způsobenou poruchou těch zařízení v bytě, o něž je povinen pečovat. Namítá, že
se odvolací soud svým posouzením odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 450/2016, v němž bylo dovozeno, že za škodu
vzniklou protečením vody z prasklé přívodové hadičky k WC do spodního bytu
odpovídá nájemce, nikoli pronajímatel horního bytu. Nesprávné právní posouzení
pak spatřuje rovněž v tom, že odvolací soud chybně označil některá tvrzení
žalobkyně uplatněná v odvolacím řízení za nepřípustné novoty ve smyslu § 205a
o. s. ř. Konkrétně namítá, že skutková tvrzení, podle nichž provedl montáž
předmětného kohoutu sám žalovaný, resp. podle nichž tento kohout již před
incidentem protékal, byla buď přímo uvedena již před soudem prvního stupně,
anebo vyšla v dané fázi řízení jinak najevo [údaj o prosakování ventilu byl
uveden na straně 3 vypracovaného znaleckého posudku, poukaz na takový závěr
znalce v podaném odvolání proto nemůže být hodnocen jako novota ve smyslu §
205a o. s. ř., nýbrž jako uplatnění odvolacího důvodu ve smyslu § 205 odst. 2
písm. e) o. s. ř.]. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, popř. aby tento rozsudek, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil s právním posouzením
odvolacího soudu a současně vyslovil nesouhlas s žalobkyní předestřenou
dovolací argumentací. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť otázka odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou protečením vody
z prasklého vodovodního kohoutu pod umyvadlem do níže položeného bytu dosud
nebyla za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském
zákoníku, v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání je důvodné. Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá nesprávnost postupu odvolacího
soudu, jenž se odmítl zabývat jejími tvrzeními, podle nichž vadnou montáž
rozlomeného uzávěru vody pod umyvadlem provedl žalovaný, potažmo podle nichž
tento uzávěr již před prasknutím protékal, s tím, že jde o nepřípustnou novotu
ve smyslu § 205a o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, č. 27/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo
3723/2012, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011) se
podává, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z
hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly
některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v
průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Z obsahu spisu se podává, že tvrzení,
podle něhož montáž prasklého kohoutu provedl sám žalovaný, uplatnila žalobkyně
v obecné rovině již v rámci svého vyjádření ke znaleckému posudku doc. Ing.
Jandoše, CSc., dále pak již zcela konkrétně v rámci svého písemného závěrečného
návrhu. Skutečnost, podle níž vodovodní uzávěr delší dobu netěsnil a
prosakovala z něj voda, je pak skutečně uveden již na straně 3 uvedeného
znaleckého posudku, přičemž navazující vyjádření žalobkyně v rámci podaného
odvolání se vztahovala právě k tomuto výroku znalce. V situaci, kdy je zřejmé,
že obě sporné skutečnosti byly před soudem prvního stupně žalobkyní buď přímo
tvrzeny, anebo zde vyšly jinak najevo (uvedením ve znaleckém posudku), nemůže
obstát prosté konstatování obsažené v napadeném rozhodnutí, podle něhož se
jedná o nepřípustné novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že ke konkrétním tvrzením žalobkyně nelze v odvolacím řízení přihlížet
(např. z důvodu zákonné koncentrace řízení apod.), popř. že postrádají pro
projednávanou věc relevanci (např. z důvodu jejich vyvrácení provedenými důkazy
apod.), byl povinen své úvahy náležitě vysvětlit, avšak procesně korektním a
odpovídajícím způsobem. Neučinil-li tak, dopustil se pochybení a tato vada může
mít vliv na správnost rozhodnutí, neboť případné zjištění, že žalovaný o
netěsnosti uzávěru věděl, případně na ni reagoval vlastním montážním zásahem,
který vedl k poškození uzávěru, má rovněž význam pro posouzení, zda a případně
jakou konkrétní právní povinnost porušil. To platí tím spíše v situaci, kdy lze
odvolacímu soudu vytknout i nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť s jeho výkladem § 2910 o. z. ve vztahu k povinnostem nájemce bytu
se dovolací soud neztotožňuje; odvolací soud navíc nerozlišil a neodůvodnil, v
rámci jakého odpovědnostního typu má být povinnost žalovaného k náhradě škody
řešena. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou
zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného
práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu
z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané
povinnosti zjevně sloužit. Podle odst. 2 téhož ustanovení povinnosti k náhradě
se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně
nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka
vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů
nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v
prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho
však povinnosti k náhradě škody nezprostí. Z těchto ustanovení je zřejmé, že právní úprava náhrady škody a nemajetkové
újmy opouští od 1. 1. 2014 s účinností nového občanského zákoníku dosavadní
jednotu civilního deliktu a zavádí odlišnou úpravu smluvní a mimosmluvní
povinnosti k náhradě škody. Přes určité terminologické rozdíly oproti předchozí
úpravě zůstává zachován jako základní typ tzv. deliktní odpovědnost (§ 2910 o.
z.) založená na protiprávnosti (nyní přesněji řečeno na porušení povinnosti
plynoucí ze zákona), jestliže v příčinné souvislosti s tím vznikla poškozenému
odčinitelná újma; zavinění se presumuje (§ 2911 o. z.) s tím, že podle
standardů náležité péče odlišné pro osobu běžných vlastností a osobu se
zvláštní znalostí, dovedností nebo pečlivostí (§ 2912 o. z.) se může škůdce
odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že újmu nezavinil. Vedle toho zákon zakládá
samostatně stojící tzv. kontraktní povinnost k náhradě, jestliže újma (škoda)
vznikla porušením smlouvy (nesplněním povinnosti, k níž se účastník smlouvy
zavázal) ve smyslu § 2913 o. z. Odpovědnost podle tohoto ustanovení je
objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez
významu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti
škůdcem, jestliže je vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením
smlouvy; tyto skutečnosti je povinen prokázat poškozený. Odstavec druhý
citovaného ustanovení zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která
škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy, a to jen tehdy,
jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou;
důkazní břemeno ohledně důvodu liberace tíží škůdce. Škůdce se nemůže zprostit
odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky
z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat) a
překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní
povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo
3788/2019). Není pochyb, že žalovaný užíval byt na základě nájemní smlouvy k bytu (§ 2201 a
násl. o. z.), jejímž obsahem obvykle bývá i vymezení práv a povinností
účastníků, včetně povinností k údržbě a opravě bytu a jeho součástí, jež jinak
upravuje ustanovení § 2257 o. z. Odvolací soud se zabýval pouze porušením
povinností plynoucích ze zákona a existenci smlouvy a z jejího porušení se
nabízející odpovědnostní vztah pominul, resp. neobjasnil, z jakého důvodu má
zákonem stanovená povinnost přednost před povinností smluvní. To může být pro
právní posouzení věci významné, neboť podmínky vzniku povinnosti hradit újmu
podle obou typů se liší. Kromě toho nejsou správné ani závěry k výkladu povinnosti podle § 2257 o. z.,
jak ji řešil odvolací soud. Podle § 2257 odst. 1 o. z. pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve
stavu způsobilém k užívání. Podle odst. 2 téhož ustanovení nájemce provádí a
hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu. Podle § 2 nařízení č. 308/2015 Sb. běžnou údržbou bytu se rozumí udržování a
čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při
užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění
podlah včetně podlahových krytin, obkladů stěn a čištění zanesených odpadů až
ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve
funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v § 4 písm.
g), kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým řízením,
kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba
vodovodních baterií s elektronickým řízením. Podle § 3 nařízení č. 308/2015 Sb. za drobné opravy se považují opravy bytu a
jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve
vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo podle výše nákladů. Podle § 4 písm. e) nařízení č. 308/2015 Sb. podle věcného vymezení se za drobné
opravy považují opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s
výjimkou hlavního uzávěru pro byt, výměny sifonů a lapačů tuku [písmeno e)] a
opravy vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří,
mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů,
splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů,
kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní [písmeno g)]. Podle výslovné právní úpravy obsažené v § 2257 odst. 2 o. z. platí, že běžnou
údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu provádí a hradí nájemce
(není-li ujednáno něco jiného). Těmito drobnými opravami se pak ve smyslu § 4
písm. e) nařízení č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích
armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Vedle toho zákon
ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním
součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení. Z toho plyne, že
vznikla-li škoda na níže položeném bytě v důsledku úniku vody z horního bytu v
návaznosti na prasknutí uzávěru vody pod umyvadlem, jenž nebyl hlavním uzávěrem
vody pro tento byt, jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední
souvislosti s neplněním povinnosti žalovaného provádět běžnou údržbu a drobné
opravy předmětu nájmu. V této souvislosti nelze přehlédnout specifickou
vlastnost bytů nacházejících se pod sebou, z níž plyne riziko protečení vody,
jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na
opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být požadavek
vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání
při zacházení s vodou v bytě. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti
pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát
na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu
odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2266/2018, jehož závěry se sice vztahují k
právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, avšak jsou použitelné rovněž za účinnosti
nového občanského zákoníku, který upravuje práva a povinnosti pronajímatelů a
nájemců při péči o jednotlivé části předmětu nájmu v zásadě obdobným způsobem –
viz porovnání § 687 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s nařízením
vlády č. 258/1995 Sb. na straně jedné s § 2257 o. z. ve spojení s nařízením č. 308/2015 Sb. na straně druhé).
Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že ve věci chybí naplnění základního
předpokladu vzniku odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, konkrétně
porušení právní povinnosti, neboť zákon ani žádný jiný předpis nezavazuje
nájemce provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou
vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné
výměny, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v
rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích
vyžaduje. Kromě toho odvolací soud neodlišil deliktní odpovědnost od smluvní,
neposoudil obsah nájemní smlouvy a z ní plynoucí rozsah povinností žalovaného
ohledně běžné údržby a běžných oprav souvisejících s užíváním bytu a v důsledku
toho zůstal jeho právní závěr neúplný, a tedy nesprávný. Konečně pak rozhodnutí
trpí vadou, která neumožnila dobrat se ke skutkovému zjištění ohledně tvrzení
žalobkyně, že závadu na uzávěru vody vyvolal žalovaný vlastním montážním
zákrokem; tato okolnost může mít rovněž význam pro posouzení odpovědnosti
žalovaného za škodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod byl naplněn, Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, aniž
nařizoval jednání. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud
opětovně posoudí oprávněnost uplatněného nároku, a to z hlediska všech v úvahu
přicházejících ustanovení zákona k náhradě škody. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.