23 Cdo 3894/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. ve
věci žalobce Mgr. V. R., správce konkursní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o.,
se sídlem v Říčanech u Brna, U Koupaliště 421, identifikační číslo osoby
25324837, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, se sídlem v Brně,
Kobližná 19, proti žalovanému P. G., zastoupenému Mgr. Adamem Bezděkem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o zaplacení částky 532.209,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 189/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září
2011, č. j. 4 Cmo 205/2011-112, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.
února 2011, č. j. 17 Cm 189/2008-70, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2011, č. j. 4
Cmo 205/2011-112, v celém rozsahu, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.
února 2011, č. j. 17 Cm 189/2008-70, v té části výroku pod bodem I., kterou
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 436.090,30 Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 2,5 % ročně od 20. března 2005 do
zaplacení, a ve výrocích pod body II. a III., se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
(bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek a svědečné
(bod III. výroku). Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 532.209,80 Kč s úrokem z
prodlení z částky 436.090,30 Kč ve výši 2,5 % p.a. od 20. března 2005 do
zaplacení a z částky 96.119,50 Kč ve výši 2 % p.a. od 6. dubna 2005 do
zaplacení. Jako správce konkursní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o.,
identifikační číslo osoby 25324837, (dále jen „úpadce“) zjistil pohledávku za
žalovaným ve výši 436.090,30 Kč podávající se z neuhrazené faktury č. 2502700004 (dále jen „faktura č. 04“), podle které žalovaný dne 17. března
2005 převzal od úpadce zboží v účtované hodnotě a zavázal se za ně zaplatit do
19. března 2005, což ale neučinil. Dále zjistil evidenci pohledávek z titulu
tzv. přeúčtování nákladů vynaložených úpadcem za žalovaného, vyplývajících ze
čtyř faktur splatných v důsledku prohlášeného konkursu dne 6. dubna 2005. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že: 1) Okresní soud Brno-venkov usnesením č. j. 22 Nc
7252/2005-7 nařídil exekuci na majetek povinného (úpadce). Toto usnesení bylo
doručeno úpadci dne 3. března 2005. Správcem podniku byl jmenován JUDr. P. Š.. 2) V dubnu roku 2005 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce, jehož jednatelem
v té době byl P. G., který současně podnikal jako osoba samostatně výdělečně
činná. 3) Správce konkursní podstaty úpadce v rámci kontroly účetních dokladů
zjistil pohledávky vůči žalovanému podávající se z celkem pěti faktur. Čtyři z
nich byly vystaveny z titulu tzv. přeúčtování nákladů a v souhrnu činily částku
96.119,50 Kč. Žalovaný svoje závazky z těchto faktur vůči žalobci uznal co do
důvodu i výše. Žalobce ovšem evidoval také nezaplacenou fakturu č. 04 ve výši
436.090,30 Kč, k níž měl podepsaný doklad obsahující prohlášení žalovaného, že
fakturované zboží převzal do svých dispozic. K této pohledávce žalovaný
namítal, že pohledávka zanikla v důsledku vzájemného zápočtu pohledávek ze dne
19. března 2005, následně svoji obranu změnil tak, že zboží účtované předmětnou
fakturou do svých dispozic nikdy nepřevzal. Ve vztahu k nároku ve výši 436.090,30 Kč vzal soud prvního stupně na
základě výsledků provedeného dokazování za prokázané, že účastníci ohledně
zboží specifikovaného ve faktuře č. 04 uzavřeli kupní smlouvu „ústně resp. písemným projevem ve formě podpisu obou smluvních stran na předmětné faktuře“,
žalobce předal dohodnuté plnění žalovanému, žalovaný převzetí zboží potvrdil a
vznikla mu povinnost kupní cenu ve výši 436.090,30 Kč uhradit. Po právní
stránce závazkový vztah posoudil jako smlouvu kupní podle ustanovení § 409 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně
uzavřel, že jestliže mezi účastníky bylo nesporné, že kupní cena uhrazena
nebyla, svědčí žalobci podle § 447, § 448 odst. 1 a § 450 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení kupní ceny spolu s úroky z prodlení.
Bránil-li se žalovaný námitkou, že došlo k zániku pohledávky žalobce v důsledku
dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, soud prvního stupně zjistil,
že dohoda byla podepsána dne 19. března 2005, tudíž v den, kdy již nabylo
právní moci usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného, když předmětné
usnesení obdržel úpadce do svých dispozic dne 3. března 2005. Byl tedy nastolen
režim ustanovení § 338h odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“) ve formě zákazu nakládat s majetkovými hodnotami vztahujícími se k
majetku úpadce, k zániku pohledávky započtením tudíž dojít nemohlo. Obranu
žalovaného spočívající v tvrzení o nepřevzetí zboží považoval soud prvního
stupně za účelovou, ale i nedůvodnou, když žalovaný bez výhrad potvrdil písemně
svým podpisem na faktuře fyzické převzetí zboží, a to v době vystavení faktury,
tj. v době, kdy měl zboží již ve své dispozici. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně „v té části odstavce I. výroku, kterou byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 436.090,30 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 2,5 % ročně od 20. 3. 2005 do zaplacení (v
odvoláním napadeném rozsahu ve věci samé) a v odstavcích II. a III.“ potvrdil
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že
žalovaný zboží označené ve faktuře č. 04 fyzicky převzal. K výtce žalovaného o
neprovedení navrženého důkazu výslechem svědka P. U. sdílel odvolací soud názor
soudu prvního stupně o jeho nadbytečnosti. K nově navrženým důkazům v odvolání
odvolací soud uzavřel, že se nejedná o důkazy, které by byly způsobilé
zpochybnit důkazy, na nichž soud prvního stupně založil své rozhodnutí, neboť
jimi nikterak nemůže být zpochybněna věrohodnost faktury č. 04 a dohody o
zápočtu, tudíž jsou v systému neúplné apelace nepřípustné. K námitce žalovaného, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem,
konkrétně s ustanovením § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále
též jen „exekuční řád“), které zakazovalo povinnému nakládat se svým majetkem
po doručení usnesení o nařízení exekuce, vyjma běžné obchodní činnosti a bez
souhlasu správce podniku (ustanovení § 338k odst. 2 o. s. ř.), odvolací soud
uvedl, že v průběhu odvolacího řízení probíhajícího v režimu neúplné apelace k
ní přihlížet nelze, neboť je spojena s nepřípustným uplatňováním nových
skutečností v odvolacím řízení. Přitom vycházel z toho, že skutečnosti, že k
uzavření kupní smlouvy došlo po doručení usnesení o nařízení exekuce úpadci a
že předmětná kupní smlouva přesahovala rámec běžné obchodní činnosti úpadce,
nebyly v řízení před soudem prvního stupně přes poučení podle ustanovení § 119a
o. s. ř. uplatněny. Otázkami, kdy byla uzavřena kupní smlouva a zda uskutečněný
obchod byl v rámci běžné obchodní činnosti úpadce, či zda rámec této běžné
obchodní činnosti přesahoval, se soud prvního stupně nezabýval.
Odvolací soud
nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že soud prvního stupně měl zato, že kupní
smlouva byla uzavřena dne 17. března 2005. Dle odvolacího soudu soud prvního
stupně provedeným dokazováním dospěl toliko k závěru, že dne 17. března 2005
žalovaný převzal zboží. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
rozsahu jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem
posuzoval otázku, zda se k absolutní neplatnosti právního úkonu v občanském
soudním řízení přihlíží teprve k námitce některého z účastníků, zda je tedy
povinen vyvinout v tomto směru účastník potřebou procesní aktivitu, nebo zda je
soud povinen absolutní neplatnost právního úkonu zkoumat z úřední povinnosti, a
to i v rámci řízení před soudem odvolacím. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, když nepřihlédl ke
zřejmé a navíc dovolatelem namítané skutečnosti, že kupní smlouva uzavřená mezi
účastníky je neplatný právní úkon, a to absolutně. Absolutní neplatnost
dovolatel odvozuje z toho, že tento úkon byl sjednán v rozporu se zákonem,
konkrétně v rozporu s ustanovením § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. a s
ustanovením § 338k odst. 2 o. s. ř. Běžnou obchodní činností úpadce byl pouze
maloobchodní prodej. Dovolatel upozorňuje, že již před soudem prvního stupně
bylo prokázáno, že vůči společnosti Pro Tec cs, s.r.o. byla nařízena exekuce,
že tato společnost nemohla běžně nakládat se svým majetkem a že správce podniku
JUDr. Š. předmětnou kupní smlouvu neuzavíral, ani k ní nedal souhlas. Nespokojil-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o
uzavření kupní smlouvy dne 17. března 2005, pak mohl podle dovolatele sám
učinit závěr o tom, kdy byla kupní smlouva uzavřena. Je totiž nesporné, že
kupní smlouva byla uzavřena po dni 2. března 2005, kdy byla nařízena exekuce, a
tedy započal svoji činnost správce podniku úpadce. Dovolatel konstatuje, že v situaci, kdy v řízení vyšlo nepochybně
najevo, že kupní smlouva mohla být uzavřena v období mezi dnem, kdy bylo
společnosti Pro Tec cs, s.r.o. doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce a dnem
prohlášení konkursu na její majetek, měl soud posoudit její platnost, a to z
moci úřední, neboť absolutní neplatnost právního úkonu se neváže na námitku
smluvní strany. Skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního
úkonu nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník
dovolávat a ve vztahu k nimž má povinnost tvrzení ve smyslu § 120 odst. 1,
odst. 3 věty druhé o. s. ř. V tomto rozsahu se pak neuplatní ustanovení § 119a
odst. 1 o. s. ř., ani ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že soudy obou
stupňů zatížily celé řízení nesprávným zjištěním skutkového stavu věci.
Dovolatel zejména vytýká, že provedení většiny důkazů jím navržených nebylo
soudy připuštěno a že soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily toliko na
jednom důkazu – na faktuře č. 04. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu v jakém byl napaden
podaným odvoláním zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že je považuje za
nepřípustné. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád
proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“
žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1
o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již
proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen.
Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil,
jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnil.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
shledává, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s.
ř. za přípustné, v řešení otázky, zda skutečnost, která byla účastníkem řízení
sice tvrzena až v odvolání, ale která vyšla najevo (z provedeného dokazování)
již před soudem prvního stupně, je „novou“ skutečností ve smyslu ustanovení §
205a odst. l a § 211a o. s. ř. Tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. května 2006, sp.
zn. 29 Odo 1059/2005).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. V projednávané věci bylo významné posouzení otázky, zda se odvolací soud měl
zabývat námitkou žalovaného vznesenou v průběhu odvolacího řízení, že kupní
smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením § 44 odst. 7
exekučního řádu. Platí přitom, že soud k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední
povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně
korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v
řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové
okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení
zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod č. 71/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené oprávnění soudu platí také pro
řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze
systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení
vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než
účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve
výsledcích dosavadního řízení. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud
přihlásil např. i v rozsudcích ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a
ze dne 31. 5. 2011, sp.zn. 29 Cdo 1993/2010)
Ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu zakazuje povinnému nakládat se
svým majetkem, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních
potřeb, udržování a správy majetku, po doručení usnesení o nařízení exekuce, ke
kterému v podmínkách projednávané věci došlo dne 3. března 2005. Tímto
ustanovením je založen procesní institut tzv. generálního inhibitoria. Tento
procesní institut spočívá v zákazu směřujícímu vůči povinnému, kterým je mu pod
sankcí absolutní neplatnosti učiněných úkonů, zakázáno nakládat veškerým svým
majetkem. Výjimky, které z tohoto principu stanoví zákon, je třeba vykládat
velmi restriktivně (srov. shodně Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 245). Řádný chod podniku
zajišťuje v době po doručení usnesení o nařízení exekuce správce podniku. Při
výkonu své funkce musí správce podniku především zajistit, aby nikdo nemohl
nakládat s majetkem podniku bez jeho souhlasu (srov. shodně Drápal, L., Bureš,
J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2594,
2597). Podle ustanovení § 338k odst. 2 o. s. ř.
souhlas správce s úkony povinného musí
být udělen písemně; u písemných úkonů musí být obsažen na téže listině. Právní
úkony povinného, které učinil bez souhlasu správce, jsou neplatné. Podstatné pro posouzení možné neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s
ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu tak je zjištění, zda byla kupní
smlouva uzavřena po doručení nařízení exekuce úpadci a pokud ano, zda s ní byl
udělen písemný souhlas správce podniku a zda předmětná kupní smlouva
přesahovala rámec běžné obchodní činnosti úpadce. Odvolací soud přitom uzavřel, že tyto rozhodné skutečnosti v řízení
před soudem prvního stupně nebyly uplatněny, a to přesto, že účastníci byly
soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení § 119a o. s. ř., že k nim nelze
v režimu neúplné apelace přihlížet. S tímto závěrem se však dovolací soud
neztotožňuje. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných,
předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je
instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné
k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku
povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době
existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné
důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen
v průběhu celého řízení (srov. § 5, § 101 a § 118a o. s. ř.), zejména pak podle
§ 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008). Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že v odvolání proti rozsudkům, které
byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za
podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Pro závěr, zda
skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a
odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem
řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení
jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení
uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže
jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. byly
uplatněny před soudem prvního stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí
takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního
stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové
skutečnosti (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009,
sp. zn. 21 Cdo 4419/2008). V projednávané věci bylo rozhodné, zda předmětná kupní smlouva byla uzavřena po
doručení usnesení o nařízení exekuce úpadci. Odvolací soud se mýlí, dospěl-li k
závěru, že soud prvního stupně se těmito skutkovými zjištěními nezabýval. Ze
skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, podle obsahu spisu
vyplývá, že soud prvního stupně závěr o tom, kdy kupní smlouva byla uzavřena,
učinil.
Soud prvního stupně jako podstatné pro své rozhodnutí považoval, že usnesení o
nařízení exekuce obdržel úpadce dne 3. března 2005. Tuto skutečnost přitom vzal
v úvahu pro zdůvodnění toho, že nemohlo dojít k zániku pohledávky v důsledku
dohody o vzájemném zápočtu, neboť byla uzavřena dne 19. března 2005, kdy již
byl nastolen režim § 338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nezohlednil ji však při
posouzení platnosti kupní smlouvy. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, měl soud prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky „ústně,
resp. písemným projevem ve formě podpisu obou smluvních stran na předmětné
faktuře byl sjednán závazek podle § 409 a násl. obch. zák., ve smyslu kterého
se úpadce zavázal dodat žalovanému zboží ve faktuře uvedené a žalovaný se
zavázal kupní cenu v této faktuře uvedenou uhradit…z faktury se podává a
žalovaný to i výslovně potvrdil, že zboží převzal 17. března 2005“. Ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně tak lze dospět k závěru, že po 3. březnu 2005, tedy po doručení nařízení exekuce úpadci, došlo k uzavření kupní
smlouvy mezi úpadcem a žalovaným a to zřejmě postupem podle ustanovení § 275
odst. 4 obch. zák. dne 17. března 2005. „Novou“ skutečností uplatněnou v odvolacím řízení není ani otázka zda byl dán
písemný souhlas správce podniku s uzavřením kupní smlouvy. Jak vyplývá z obsahu
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, správce podniku JUDr. Š. souhlas s
uzavřením předmětné kupní smlouvy neudělil. Stejně tak je nesprávný závěr odvolacího soudu, že se soud prvního stupně
nezabýval otázkou, zda uskutečněný obchod byl v rámci běžné obchodní činnosti
úpadce, či zda rámec této běžné obchodní činnosti přesahoval. Soudem prvního
stupně bylo přitom zjištěno, že obchod uskutečněný na základě předmětné kupní
smlouvy běžnou obchodní činnost úpadce nepředstavoval (Na straně 8 rozsudku
soudu prvního stupně se uvádí: „JUDr. Š. ale uvedl, že docházelo pouze k
běžnému pultovému prodeji, že úpadce žádný velkoobchodní prodej nerealizoval. Jak se sám žalovaný bránil, značný objem dodávky uvedený ve faktuře č. 04 běžný
pultový prodej nepředstavoval, …“)
Z výše uvedeného je zřejmé, že obě otázky, které odvolací soud považoval za
nepřípustné nové skutečnosti uplatněné v režimu neúplné apelace, „novotami“ ve
skutečnosti nebyly, neboť se jednalo o skutečnosti, pro které byl podklad v
obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení před soudem prvního stupně. Konkrétní důvody neplatnosti předmětné kupní smlouvy - že byla kupní smlouva
uzavřena až po nařízení exekuce na majetek úpadce a že uskutečněný obchod
nespadal do rámce běžné obchodní činnosti úpadce - vyšly najevo již v řízení
před soudem prvního stupně a odvolací soud se jimi měl zabývat. Odvolací soud
tak dospěl k neúplnému a tudíž nesprávnému právnímu závěru, že otázkou možného
rozporu uzavřené kupní smlouvy s ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu
vznesenou v odvolacím řízení žalovaným se nelze v projednávané věci zabývat,
neboť je spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností v odvolacím
řízení. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud
jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.