25 Cdo 1829/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované V. a. s., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 63.159,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 23/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2003, č. j. 23 Co 397/2002-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2003, č. j. 23 Co 397/2002-137,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky
62.074,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou mu měl způsobit právní
předchůdce žalované při kladení optického kabelu ve dnech 14. 1. – 28. 3. 1999,
kdy narušil potrubní systém vodovodního řádu, jímž bylo ze studny žalobce
prováděno za úplatu samospádové zásobování rekreačního tábora u rybníka S., B.
vodou. Žalobce spatřuje vznik škody v tom, že z poškozeného potrubí uniklo
2.890 m3 vody v hodnotě 13,- Kč za 1 m3 a že odběratel vody v důsledku poruchy
vypověděl žalobci smlouvu, který tak přišel o předpokládaný zisk za dodávky
vody v letech 1999 a 2000.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 12 C 23/2001-115,
řízení ohledně částky 1.085,- Kč zastavil, zamítl žalobu na zaplacení částky
62.074,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že ve dnech 14. 1. – 28. 3. 1999 byl při kladení optického kabelu
společností TMP – T. m. P., a. s., narušen potrubní systém vodovodního řádu,
kterým byla prováděna dodávka vody ze studny žalobce do rekreačního tábora B.
Provedení pokládky optického kabelu v lokalitě K. objednal smlouvou o dílo S.
T., a. s., jako objednatel u TMP P., a. s., jako zhotovitele. Ze smlouvy o
prodeji části podniku ze dne 22. 12. 2000 se podává, že část podniku TMP P., a.
s., byla převedena na subjekt TMP M., a. s. (od 7. 2. 2001 V., a. s.), přičemž
práva a závazky související s převáděnou částí podniku, které přecházejí na
kupujícího (tedy TMP M., a. s., později V., a. s.), jsou vyjmenovány v seznamu
věřitelů a dlužníků zhotoveném kupujícím ke dni nabytí účinnosti smlouvy;
pohledávka žalobce na náhradu škody však v tomto seznamu není zahrnuta. Soud
proto dovodil, že ohledně pohledávky žalobce na náhradu škody není žalovaná
právním nástupcem TMP P., a. s., a není tedy ve sporu pasivně legitimována –
pohledávka žalobce zůstala pohledávkou proti subjektu TMP P., a. s. Navíc
pasivní legitimace žalované není dána z toho důvodu, že investorem akce kladení
optického kabelu v lokalitě K. byl SPT T., a. s., který si toto dílo objednal u
zhotovitele TMP – T. m. P., a. s., jenž fakticky dílo provedl. Za použití
ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. soud dospěl k závěru, že položení optického
kabelu, provedené žalovanou jako zhotovitelem, souvisí s podnikatelskou
činností S. T., a. s., jako objednatele. Konání žalované, která svou činností
způsobila škodu při kladení optického kabelu, lze tedy považovat za činnost S.
T., a. s., k níž byla žalovaná s ohledem na uzavřenou smlouvu o dílo použita. Z
toho podle soudu vyplývá, že žalovaná neodpovídá za škodu způsobenou žalobci
při kladení optického kabelu, neboť na místě je odpovědnost S. T., a. s.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2003, č. j. 23
Co 397/2002-137, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí
žaloby potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu
soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani při právním
posouzení otázky pasivní věcné legitimace. V řízení bylo prokázáno, že právní
předchůdce žalované byl osobou, kterou investor při své činnosti použil ve
smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. Z tohoto ustanovení vyplývá, že osoba použitá
investorem sama za škodu neodpovídá, nýbrž za škodu odpovídá ten, kdo další
osobu při své činnosti použil, tj. investor – v tomto případě S. T., a. s.,
který má pak případně vůči vlastnímu realizátorovi stavby regresní nárok.
Odvolací soud doplnil, že nedostatek pasivní věcné legitimace nepatří mezi
podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř., není tedy důvodem pro zastavení řízení,
nýbrž pro zamítnutí žaloby, jak správně rozhodl soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů
nepřípustně rozšířily výklad ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., dovodily-li,
že odpovědnost za škodu dodavatele stavebního díla vůči třetím osobám se
přesouvá na investora – takový výklad je podle dovolatele protizákonný a
odporuje obecné odpovědnosti za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
Přesah výkladu nad rámec toho, co sledoval zákonodárce ve druhé větě § 420
odst. 2 obč. zák., je patrný již ze zákonodárcem použitého středníku, jímž
naznačil spojitost mezi větným textem, která za středníkem odkazuje na
pracovněprávní rámec. Podle dovolatele, který odkazuje též na právnickou
literaturu, není možné dotčené ustanovení vykládat mechanicky a bez
souvislostí, výkladovým klíčem je tu „použití ke své činnosti na základě
smlouvy“ – právě zde se oba soudy dopustily nepřijatelné zkratky a
nesprávnosti, když smlouva o provedení díla mezi investorem S. T., a. s., a
žalovanou (a kterou obvykle uzavírají investoři s dodavateli staveb) není
smlouvou o použití ke své činnosti, jak vyplývá již z ustanovení § 537 obch.
zák., dle něhož je zhotovitel povinen provést dílo na svůj náklad a na své
nebezpečí. Žalovaná ve smyslu uvedené koncepce smlouvy o dílo podle obchodního
zákoníku za způsobené škody odpovídá, tímto důkazem se však odvolací soud vůbec
nezabýval. Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně ho neseznámil s náhle
použitým tvrzením žalované o nedostatku její pasivní legitimace a že odvolací
soud porušil ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř, když se tímto argumentem
nezabýval. Žalobce proto z opatrnosti v odvolacím řízení rozšířil žalobu na T.
m. P., a. s., odštěpný závod Z., a na Č. T., a. s., což odvolací soud zcela
pominul. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření poukázala na nepřípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení
otázky, zda ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. vylučuje odpovědnost zhotovitele
stavebního díla vůči třetím osobám za škodu jim způsobenou při provádění díla.
Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda
je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při
jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu
takto vzniklou neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů
není tím dotčena.
Ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. dopadá na případy, kdy konkrétní činnost,
při níž vznikla škoda, nevykonává právnická či fyzická osoba sama, nýbrž
prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci využívá např.
na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; tehdy za škodu
neodpovídají osoby, které svým jednáním škodu přímo způsobily, nýbrž právnická
či fyzická osoba, která je ke své činnosti využila; v jejich vzájemném vztahu
se pak může uplatnit odpovědnost podle pracovněprávních předpisů. O takový
případ se však ve vztahu mezi účastníky nejedná.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že zaměstnanci právního
předchůdce žalované prováděli podle smlouvy o dílo uzavřené s S. T., a. s.,
kladení optického kabelu a při výkopových pracích k újmě žalobce narušili
potrubní systém vodovodního řádu. Z toho je zřejmé, že podle ustanovení § 420
odst. 2 obč. zák. za škodu neodpovídají konkrétní zaměstnanci, nýbrž jejich
zaměstnavatel. Odvolací soud však vyloučil odpovědnost žalované za škodu podle
uvedeného ustanovení s odůvodněním, že za škodu způsobenou při provádění
výkopových prací na základě smlouvy o dílo odpovídá poškozenému objednatel
těchto prací, a nikoliv zhotovitel, který prostřednictvím svých zaměstnanců
tyto práce prováděl; neposoudil tedy správně vztah mezi tím, kdo předmětné
práce prováděl (právní předchůdce žalované), a osobou, jíž z této činnosti
vznikla škoda (žalobce). Protože příčinou škody byla okolnost, že právní
předchůdce žalované při výkopových pracích poškodil pod zemí vedený potrubní
systém, byla třeba posoudit občanskoprávní odpovědnostní vztah mezi žalobcem a
žalovanou podle ustanovení § 420a obč. zák. Budou-li splněny podmínky
odpovědnosti podle tohoto ustanovení, nemůže mít na existenci odpovědnostního
vztahu mezi účastníky vliv ani případná odpovědnost objednatele za škodu
způsobenou třetím osobám prováděním díla.
Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému
provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní
činností, je-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí
použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy
provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je
způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo
znemožněno užívání nemovitosti.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s předmětem
činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická
osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v
oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění. Za škodu
způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti,
a to bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v příčinné
souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost. Poškozený
při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní
povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána povahou
provozní činnosti; provozovatel se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit tím, že
by dokázal, že škodu nezavinil, ani poukazem na to, že provozní činnost
vykonával jako zhotovitel pro osobu odlišnou od poškozeného, neboť ustanovení §
420a odst. 1 obč. zák. za osobu povinnou k náhradě škody označuje každého, kdo
svou provozní činností způsobí jinému škodu. Povinnost k náhradě škody podle
tohoto ustanovení proto stíhá provozovatele činnosti bez ohledu na to, že je
případně vykonávána za účelem splnění závazku vůči třetí osobě (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2152). Ostatně
obdobným způsobem je konstruována i odpovědnost za škodu způsobenou provozem
zvlášť nebezpečným.
Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže
nerozhodl o jeho návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení, který
učinil po podání odvolání. Ustanovení § 92 o.s.ř., upravující přistoupení a
záměnu účastníků v průběhu řízení, totiž pro odvolací řízení neplatí (§ 216
odst. 1 o.s.ř.) a změna v okruhu účastníků v odvolacím řízení postupem podle §
92 o.s.ř. je vyloučena. Návrh podle tohoto ustanovení tedy není v odvolacím
řízení přípustný a byl-li podán, nemá právní účinky a odvolací soud o něm
nerozhoduje.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při řešení dovoláním uplatněné otázky pasivní
legitimace žalované v odpovědnostním vztahu účastníků aplikoval nesprávné
ustanovení zákona, je jeho rozhodnutí v tomto směru v rozporu s hmotným právem
i s judikaturou dovolacího soudu a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu