25 Cdo 183/2025-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. G., zastoupená JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti žalovanému: Město Benešov, IČO 00231401, se sídlem městského úřadu Masarykovo náměstí 100, Benešov, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 167/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 27 Co 91/2024-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 5 C 167/2023-103, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala odstranění videozáznamu o jednání zastupitelstva žalovaného města ze dne 6. 2. 2023, který se týká jeho bodu 8 (výrok I), uveřejnění omluvy v časopise XY za zveřejnění nepravdivých informací o žalobkyni na tomto jednání (výrok II), ústní omluvy za pomluvu radním Hostkem na nejbližším zastupitelstvu po právní moci rozsudku s možností reakce žalobkyní (výrok III) a odčinění nemajetkové újmy peněžitou náhradou ve
výši 1 500 000 Kč (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 27 Co 91/2024-154, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), zrušil rozsudek ve výroku III a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II), ohledně výroků II a IV rozsudek okresního soudu potvrdil v upřesněném správném znění a s podrobnou technickou specifikací omluvy (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV a V).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný žalobkyni vypověděl nájem bytu a po soudním sporu o určení neoprávněnosti výpovědi bylo rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 5. 2023, č. j. 5 C 22/2023-66, žalobkyni (v tomto řízení žalované) pravomocně uloženo byt vyklidit. Předmětný videozáznam, z nějž žalobkyně dovozuje svou nemajetkovou újmu, byl pořízen (byl též on-line přenášen a následně umístěn na webových stránkách žalovaného) dne XY na zasedání zastupitelstva, které mimo jiné projednávalo i žádost žalobkyně o splátkový kalendář k zaplacení nákladů předchozího řízení.
V tomto záznamu původně nebylo anonymizováno jméno, příjmení a bydliště žalobkyně, avšak po podání žaloby v této věci žalovaný záznam anonymizoval a následně z něj vystřihl a odstranil část týkající se žalobkyně. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně směřující k věcnému přezkumu předchozího pravomocného rozsudku, jímž nebylo vyhověno žalobě o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, a doplnil dokazování přehráním nyní již vystřižené části 8 záznamu jednání zastupitelstva v jejím původním znění.
Celá sporná část trvá 8 minut a asi 15 sekund a v úvodu a pak ještě dvakrát, vždy v trvání cca 10 až 15 sekund, je na záznamu patrné (nikoli cílené) zobrazení předmětu jednání na plátně v sále (kde bylo uvedeno, že jde o „návrh na splátkový kalendář“), dále bylo viditelné jméno a příjmení žalobkyně (ve tvaru „J. G.“) a její bydliště. Za celou dobu této části záznamu také jednou zaznělo i příjmení žalobkyně, ačkoli všechny ostatní výskyty tohoto údaje a dalších jmen (na mnoha místech) byly anonymizovány zvukovým efektem.
Odvolací soud dovodil, že zjevně nešlo o úmysl žalovaného, neboť jméno žalobkyně (podle kontextu) bylo na záznamu na mnoha místech rovněž anonymizováno, takže šlo jen o drobnou nedůslednost v provedení jinak rozsáhlé anonymizace. Po podrobném rozboru průběhu zachyceného jednání zastupitelstva dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nedostál svým povinnostem při správě osobních údajů, jestliže údaje žalobkyně (jméno, příjmení a bydliště) zveřejnil v záznamu jednání na svých webových stránkách, neboť anonymizace nebyla provedena důsledně.
Na druhou stranu nešlo o úmysl, uvedené údaje byly v záznamu jen po dobu několika sekund, na několika málo místech, a žalovaný na základě upozornění žalobkyně tyto údaje anonymizoval dodatečně a následně po cca 9 měsících došlo ke smazání celé části 8 předmětného záznamu; zveřejnění osobních údajů žalobkyně tak bylo marginální. Protože žalovaný k projednání celé záležitosti na zasedání zastupitelstva přistoupil transparentně, korektně a taktně, neshledal odvolací soud žádný neoprávněný zásah do osobnosti žalobkyně.
2. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II až V napadla žalobkyně vlastnoručně sepsaným dovoláním ze dne 28. 9. 2024, jež bylo doplněno podáním ustanovené zástupkyně ze dne 10. 1. 2025. Doplněné dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti cituje § 237 o. s. ř. a následně na tři strany přepisuje dovolání sepsané samotnou žalobkyní, která odvolacímu soudu vytýká, že si nevyžádal důkaz o potřebnosti zastupitelů znát její jméno a adresu, že účelově marginalizoval pochybení žalovaného, že použil nevhodnou judikaturu týkající se komunikace osob na sociálních sítích a že chybně vycházel z rozsudku vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 210/2020 týkajícího se oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, ač tento rozsudek nebyl řádně odůvodněn; dovolatelka odkazuje na spor, který vedla s panem S., a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci vydané.
Dále cituje odvolání sepsané její zástupkyní směřující proti tomuto rozsudku a uvádí další výtky k odkazovanému řízení a k rozhodnutím v něm vydaným, přičemž vydání těchto rozhodnutí označuje za trestný čin. Zástupkyně dovolatelky dále v doplnění dovolání vytýká odvolacímu soudu vady řízení, které měly za následek nesprávné posouzení věci, a to nedostatečný důkazní stav a neprovedení některých důkazů, chybnou interpretaci nařízení EU č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, zákona č. 110/2019 Sb. a § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), marginalizaci odpovědnosti žalovaného za zcela jednoznačně zaviněné jednání, nepřiléhavou aplikaci judikatury Nejvyššího soudu a nepochopení argumentace žalobkyně podle jejího názoru vadným rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 4 C 210/2020, což právní zástupkyně dovolatelky dále rozvíjí. V závěru doplněného dovolání se zdůrazňuje: „To, že soudy jako argument opakovaně uvádějí konečné meritorní rozhodnutí v řízení u Okresního soudu v Benešově sp. zn. 4 C 210/2020, aniž by věcně vzaly v úvahu argumenty žalobkyně, že se nikdy tedy ani soustavně a opakovaně nedopustila porušování pořádku v domě…, a to ani vulgárního a fyzického napadání sousedů…jejich dehonestaci… písemnou formou ani jinak, neboť toto žalobkyni nebylo nikdy prokázáno, ještě neznamená, že toto mohu veřejně tvrdit a dokonce zveřejňovat a velmi dlouhou dobu a spojovat konkrétně se žalobkyní aniž by uvedly skutečnosti objektivně.
Přístup Krajského soudu v Praze pak nelze hodnotit jinak než jako porušení principu denegatio iustitiae, tedy odepření přístupu ke spravedlnosti. Krajský soud v Praze zcela správně dovodil, že došlo k porušení povinnosti žalovaného ve smyslu Nařízení EU č. 2016/679 tzv. GDPR a z. č. 110/2019 vůči žalobkyni, ovšem již zcela chybně nedovodil, že došlo ze strany žalovaného k úmyslnému a zásadnímu zásahu do sféry osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanoveními § 81 a § 82 o. z. a náleží jí plná ochrana dle ustanovení § 2910, § 2911, § 2894 a § 2951 o.
z., ve formě požadované. Žalobkyně totiž skutečně takovýto zásah do svých práv, nadto zcela nepravdivý, není oprávněna jakkoli snášet.
Když míra
žalobkyní žádaných satisfakcí po žalovaném skutečně není nepřiměřená míře zásahu do osobnostních práv žalobkyně, ale právě naopak.“ Takto koncipované doplnění dovolání je uzavřeno tím, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a návrhem, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. K námitce dovolatelky, že odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, nebyl v dané věci přiléhavý, nutno uvést, že odvolací soud vycházel pouze z obecného závěru uváděného v tomto rozsudku, že u tvrzených zásahů do osobnostního práva je primární posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Tento obecný závěr lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ, byť je skutkově odlišný. Ostatně v judikatuře Nejvyššího soudu je ustálen závěr, že k zásahu do osobnostního práva dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3060/2007, a ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2739/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1882/2024). Závěr odvolacího soudu, že zveřejnění jména a bydliště žalobkyně chybou v anonymizaci, která byla následně odstraněna, takovou míru nepřesahuje, nelze za daných skutkových okolností považovat za zjevně nepřiměřený.
6. Namítá-li žalobkyně, že ke zveřejnění jejích osobních údajů došlo úmyslně, zpochybňuje tím skutkový závěr nalézacích soudů. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), avšak skutkovými závěry soudů nižších stupňů je dovolací soud vázán. Touto námitkou tudíž nelze založit přípustnost dovolání. Kromě toho v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) ani poukazovat na podání, která účastník učinil před soudem prvního stupně či soudem odvolacím (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
7. Byť se v závěru dovolání uvádí, že jeho přípustnost by měla být dána tím, že otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, nelze z dovolání jednoznačně dovodit, jakou konkrétní právní otázku má dovolatelka na mysli. Vzhledem k tomu, že podstatná část obsahu dovolání představuje kritiku výsledku předcházejícího soudního řízení řešícího otázku oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyni, lze předpokládat, že touto otázkou dovolatelka míní, zda soudy v nynějším řízení byly vázány závěry těchto rozsudků a důvodů, jež k výpovědi vedly. Řešení této otázky se však podává již z pouhé dikce § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř., podle nějž je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a v tomtéž rozsahu pro všechny orgány. Soudy v nyní projednávané věci tak byly povinny vycházet ze závěru o oprávněnosti výpovědi dané žalobkyni (a následně též o její povinnosti byt vyklidit), který nelze podrobit jakémusi dalšímu přezkumu pravomocného soudního rozhodnutí v rámci sporu o ochranu osobnosti mezi týmiž účastníky. Ani z pohledu takto pojaté otázky tedy nelze dovodit přípustnost dovolání.
8. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu