25 Cdo 1882/2024-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: P. S., zastoupená Mgr. Jarmilou Lajblovou, advokátkou se sídlem Komunardů 1091/36, 170 00 Praha 7, proti žalované: S. F, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 77/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 27 Co 196/2023-281, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně a její manžel podali žalobu na ochranu osobnosti. Poté, co manžel žalobkyně R. S. vzal žalobu zpět a řízení vůči němu bylo zastaveno, domáhá se již jen žalobkyně po žalované ochrany své osobnosti (omluvy, finančního zadostiučinění a zdržovacích nároků) s tím, že ji žalovaná dlouhodobě uráží, pronásleduje a negativně zasahuje do jejího soukromého života.
2. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 5 C 77/2022-187, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se jakéhokoliv ústního či písemného vulgárního projevu vůči žalobkyni (včetně její rodiny), shromažďování a zpracovávání informací o osobě žalobkyně, o jejím osobním a profesním životě, sdělování, poskytování a uvádění nepravdivých a zavádějících informací o ní (typu, že je zlatokopka, nicka ze XY) a jakéhokoliv jednání, které by bylo možno považovat za zasahování do osobnostních práv žalobkyně, či by vybočovalo z obecně uznávaných pravidel a zásad slušného chování nebo bylo v rozporu s dobrými mravy (výrok I), uložil žalované povinnost zaslat žalobkyni omluvný dopis s uvedením vlastnoručního podpisu ve znění: „Vážená paní S., omlouvám se Vám a Vaší rodině za následující urážky a vulgarismy, které jsem ve spojitosti s Vaší osobou a Vaší rodinou použila: ‚že jste coura ne štětka, že jste líná nicka ze XY, odbarvená k.., nána z paneláku ze XY, že jste kurva, štětka, manikérka, že je Vaše rodina lůzrovská rodina, že jsou to lůzři, vši, nuzáci a pijavice, co dělají hovno, že je to rodina lůzrů z cikánského města‘.
Ještě jednou přijměte moji omluvu. Děkuji. S. F. (vlastnoruční podpis žalované) V XY dne“ (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve
3. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 27 Co 196/2023-281, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil jej v zamítavých výrocích I a III (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování (zejména přehráním všech předložených audiozáznamů a listinnými důkazy) dospěl k tomuto skutkovému
závěru: Žalobkyně je manželkou R. S., který je bývalým partnerem žalované a otcem jejího dítěte C. Mezi žalovanou a manželem žalobkyně dlouhodobě probíhají opatrovnický a majetkový spor; v rámci těchto sporů se oba dopouští řady excesů, vzájemně se slovně napadají, jejich vztah je vyhrocen. Mezi účastnicemi proběhly od roku 2019 do podání žaloby v roce 2022 dva slovní incidenty bez účasti veřejnosti, pouze za přítomnosti manžela žalobkyně, přičemž oba se odehrály v době výše zmíněných sporů s bývalým partnerem žalované, o kterých žalobkyně věděla, do nichž se nechala zatáhnout a také se jich aktivně účastnila.
Iniciátorem obou incidentů byla žalovaná, a to za situace, kdy žalobkyně spolu s R. S. přijela autem poblíž bydliště žalované, která vtrhla do auta, slovně napadla žalobkyni, která si v rámci incidentu také řekla „své“. V druhém případě došlo k incidentu mezi účastnicemi rovněž v autě, manžel žalobkyně se nepokusil o věcné řešení situace a natáčel žalovanou na mobilní telefon. Vulgární nadávky („nicka ze XY, líná nicka, nána z paneláku, co nic neumí a čeká na někoho, na kom může po zbytek života parazitovat, coura, odbarvená k…, blbá falešná týpka, lůzři, nuzáci, pijavice, lůzrovská rodina, kurva, manikérka, štětka, vši“) byly uvedeny pouze v e-mailové korespondenci či telefonických hovorech žalované s bývalým partnerem, nikoli se žalobkyní nebo veřejně.
Byl to manžel žalobkyně, kdo ji zatáhl do partnerských a rodičovských scén se žalovanou a žádal ji, aby byla těmto telefonním hovorům přítomna, pořídila jejich záznam a zpřístupnil jí prostřednictvím trestního oznámení a oznámení o přestupku také uvedenou vzájemnou korespondenci se žalovanou. K zahájení trestního řízení vůči žalované na základě oznámení S. nedošlo a přestupkové řízení vedené proti ní skončilo zastavením částečně proto, že odpovědnost za přestupek zanikla, a částečně proto, že skutek není přestupkem.
4. Právně odvolací soud věc posoudil podle § 81, § 82 odst. 1, § 2910, § 2911, § 2894 a § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zdržovacím nárokům nelze vyhovět pro nevykonatelnost, neboť v takovém případě by měl soud postupovat podle § 43 o. s. ř. a případně žalobu v tomto nároku odmítnout. Z petitu zdržovacího nároku ve spojení s obsahem žaloby bylo možno určit, čeho se žalobkyně domáhá, avšak k upřesňování formulace petitu odvolací soud nepřistoupil proto, že dovodil, že nárok není dán.
Uzavřel dále, že žalovaná se ve dvou případech dopustila nevhodného chování vůči žalobkyni při dvou osobních incidentech, avšak nikoli veřejně, nejednalo se o pronásledování a žalobkyně na ně adekvátně reagovala. Vulgární nadávky na adresu žalobkyně byly žalovanou použity v mailové komunikaci s manželem žalobkyně nebo v telefonních hovorech s ním. Nebyla tak snížena čest a důstojnost žalobkyně, neboť nebyla přímým adresátem uvedených výpadů, nešlo o nadávání jí, ale „na ni,“ a nic z toho se neodehrálo veřejně.
Žalobkyni s jejím souhlasem do svého sporu se žalovanou aktivně vtahoval její manžel, který jí zpřístupnil k poslechu a k přečtení i nechutný obsah několika soukromých telefonátů a korespondence se žalovanou. Odvolací soud uzavřel, že tak došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a případnou újmou žalobkyně, která by tímto jednáním bez aktivity svého manžela a své vlastní nemohla být dotčena. Poukázal na to, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti dochází jen v případě, kdy přesáhne určitou míru.
Vzhledem k nezvládnutému rozchodu manžela žalobkyně se žalovanou, s tím souvisícím sporem o dítě, a následnému uzavření jeho manželství se žalobkyní, bylo možno očekávat určitý diskomfort s tím spojený, jakož i určitou míru nevraživosti na obou stranách. Proto i kdyby uvedeným jednáním k zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, nejedná se za daných okolností o zásah natolik intenzivní, aby odůvodňoval zadostiučinění formou omluvy ani v penězích.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání s tím, že závěry odvolacího soudu nemají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v tomto řízení. Namítala odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 a 30 Cdo 2033/2009). Zdůraznila, že není povinna snášet neoprávněnou kritiku svojí osoby (coura, kurva, štětka), své rodiny (lůzři, vši, nuzáci a pijavice, co dělají hovno), to vše při absenci sebemenšího opodstatnění, či vlastního přičinění, když jediným účelem a cílem těchto urážek je ji zranit.
Jednání žalované má vliv na její zdravotní stav, protože má přiznán invalidní důchod a její zdravotní indispozice je způsobena extenzivní psychickou odezvou na vnější podněty. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1511/13) a Evropského soudu pro lidská práva [dále jen „ESLP“] (rozhodnutí č. 42211/07 a č. 17446/ 07), podle které je třeba rozlišovat mezi ironickými a provokativními výroky a samoúčelnými urážkami. Odklon od běžné rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5158/2014) spatřuje rovněž v závěru, že bez aktivity jejího manžela, který jí zpřístupnil i nechutný obsah několika soukromých telefonátů a korespondence se žalovanou, nemohlo dojít k její újmě.
Považuje za standardní, že sdílená komunikace mezi manželi jim nemůže být kladena k tíži. Má za to, že zasáhnout do osobnostní sféry každého člověka lze i zprostředkovaně, jinak by jakékoliv hanlivé a vulgární výroky původce adresované postiženému přes třetí osoby nebyly postižitelné. Namítala, že její manžel nikdy nebyl manželem žalované, tudíž odvolací soud chybně dovodil, že motivem útoků žalované byl „nezvládnutý rozvod“. Předložila vlastní verzi vztahu a důvodů rozchodu svého manžela se žalovanou a poukázala na to, že se stala předmětem útoků žalované bez jakéhokoliv svého přičinění.
Přestože její manžel zablokoval veškerou emailovou a mobilní komunikaci se žalovanou, docházelo ze strany žalované k telefonátům, dalším slovním útokům a někdy i fyzickému napadení manžela při osobním přebírání syna v rámci střídavé péče. S pořizováním audio a video nahrávek započali právě proto, aby obtěžující jednání žalované zdokumentovali a následně prokázali. Za tendenční označila závěry odvolacího soudu ohledně její aktivní účasti na obou incidentech i možnostech jejího manžela nezatahovat ji do sporů se žalovanou.
Soudu vytkla, že nevyhověl jejímu návrhu na vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ke zjištění dopadu útoků žalované na její zdravotní stav, a naopak umožnili žalované přístup k její zdravotnické dokumentaci. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) a vrácení věci k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1786/2021, nebo ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2849/2020). Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo, (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, nebo ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3904/2020).
9. Vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný.
Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak (§ 2951 odst. 2 věta druhá o. z.). Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch).
V této souvislosti lze odkázat např. na dosavadní judikaturu, která je i přes odlišnost textu citovaných ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 od ustanovení předchozího občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 přiměřeně použitelná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 26.
9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, a z novější judikatury pak lze odkázat na rozsudek ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019).
10. Těmito zásadami se odvolací soud při svém rozhodování řídil. Pokud posuzoval zásah do osobnosti žalobkyně výroky žalované při jejich osobním konfliktu, vyšel ze zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), že k osobnímu konfliktu mezi účastnicemi došlo během tří let dvakrát, a to pouze za přítomnosti manžela žalobkyně. V obou případech sice slovní konflikt vyvolala žalovaná, avšak podstatnou okolností v daném případě byla skutečnost, že mezi žalovanou a manželem žalobkyně byly vztahy konfliktní a vyhrocené, neboť probíhalo soudní řízení ve věci péče o nezletilé a spory o majetek.
Odvolací soud zohlednil, že za těchto okolností, s přihlédnutím k vědomosti žalobkyně o těchto sporech, se žalobkyně setkání se žalovanou, jejíž negativní reakce mohla předpokládat, nevyhnula a při osobním konfliktu reagovala na invektivy žalované obdobně (např. slovy „ty nádhero jedna, vypadni“). Nedošlo tak ze strany žalované k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně v takové intenzitě, která by odůvodňovala zadostiučinění ve formě omluvy a tím méně v penězích, neboť nápravu si zjednala sama žalobkyně.
Tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Minimální četnost osobních útoků – výroků na adresu žalované, skutečnost, že jim nebyl přítomen nikdo jiný než manžel žalobkyně, jehož osoba a jeho jednání bylo příčinou konfliktní situace, a skutečnost, že žalobkyně na útoky žalované reagovala ve stejném duchu, plně odůvodňuje závěr soudu, že zásah byl malé intenzity a žalobkyně si svými reakcemi zjednala nápravu sama. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, podle něhož je-li účelem zadostiučinění reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011). Odvolací soud se proto od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil, a to ani od obecných částí žalovanou odkazovaných rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 a 30 Cdo 2033/2009. Odkazovaná rozhodnutí jsou skutkově zásadně odlišná, neboť podstatnou skutečností v nich bylo zveřejnění dehonestujících informací široké veřejnosti. Rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5158/2014 pak na posuzovanou věc přiléhavé není, neboť zadostiučinění v penězích mělo být poskytnuto za účinnosti předchozí právní úpravy za těžkou újmu na zdraví rodinného příslušníka.
11. S dovolatelkou lze souhlasit, že není správný právní závěr odvolacího soudu, že vzhledem k tomu, že dehonestující výroky na adresu žalobkyně uváděla žalovaná pouze v rámci komunikace (telefonické a e-mailové) s manželem žalobkyně, který je žalobkyni zpřístupnil, došlo k tzv. přetržení příčinné souvislosti mezi těmito výroky a zásahem do cti a vážnosti žalobkyně. Jak vyplývá ze shora citované judikatury (i níže uvedené odborné literatury), porušení práva na čest a vážnost může být způsobeno takovými výroky (jednáním), které mohou objektivně způsobit újmu na cti dotčeného subjektu v očích ostatních fyzických osob, tedy přinejmenším třetí osoby (srov. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 1996, str. 268 až 270).
12. V posuzované věci bylo prokázáno, že žalovaná uváděla v e-mailové i telefonické komunikaci s manželem žalobkyně dehonestující a vulgární výroky na adresu žalobkyně. Mohly tedy ohrozit čest a vážnost žalobkyně v očích jejího manžela, tedy fyzické osoby odlišné od obou účastnic. Skutečnost, že bez aktivity svého manžela by se žalobkyně o nich nedozvěděla, tedy není z hlediska existence zásahu rozhodná a tato skutečnost nezpůsobuje ani přetržení příčinné souvislosti, neboť již sdělením těchto výroků manželu žalobkyně mohlo dojít (za splnění dalších podmínek) k ohrožení osobnostních práv žalobkyně. Výroky žalované na adresu žalobkyně v e-mailové a telefonické komunikaci s jejím manželem jsou svým obsahem hodnotícím soudem, který vyjadřuje subjektivní názor žalované na žalobkyni. Vzhledem k druhu výroků a míře jejich expresivity je zjevné, že primárním cílem žalované bylo očernit a hanobit žalobkyni a její rodinu v očích jejího manžela (není rozhodné, zda žalovaná tento cíl sledovala nebo šlo o jakési ulevení si – rozhodný je objektivní stav, tedy že tyto výroky při komunikaci s třetí osobou použila). Nelze tedy přisvědčit závěru odvolacího soudu, že k zásahu do osobnostních práv žalobkyně dojít nemohlo.
13. Nicméně za daných okolností lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že i kdyby do osobnosti žalobkyně zasaženo bylo, nejednalo se vzhledem k okolnostem případu o zásah natolik závažný a intenzivní, aby odůvodňoval zadostiučinění ve formě omluvy ani v penězích. Dehonestující výroky žalované nebyly určeny ani zpřístupněny široké veřejnosti, pouze manželu žalobkyně, v jehož očích žalobkyni neočernily. To je zjevné i z toho, že on sám je považoval za neodpovídající skutečnosti a motivované pouze snahou jak jeho, tak jeho manželku zranit (jak vyplývá z žaloby, kterou manžel žalobkyně původně rovněž podal).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že na vzniku zásahu se podstatně podílela okolnost, že manžel žalobkyně, který místo toho, aby si své problémy s rozchodem s žalovanou vyřešil sám a novou rodinu tím co nejméně zatěžoval, zatáhl žalobkyni do svých sporů, což mělo vliv i na nemístné reakce ze strany žalované. Vyhrocená situace mezi bývalými partnery, mezi kterými probíhá spor o dítě i o majetek, často vede k osobním útokům včetně útoků na nového životního partnera, na němž však je (chce-li dosáhnout zmírnění konfliktů), aby se snažil situaci spíše zklidnit a dále neeskalovat.
Je nepochybné, že vulgární výrazy a očerňování žalobkyně ze strany žalované je nemístné, odsouzeníhodné a žalovaná by se jich měla rozhodně zdržet. Avšak popsané okolnosti případu, krátkodobost zásahu (telefonní hovor) a jeho forma (e-maily, které lze smazat) a rovněž skutečnost, že byly určeny pouze jediné osobě, u níž se navíc případná snaha žalované očernit žalobkyni míjel účinkem, odůvodňují závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro uložení omluvy ani relutárního zadostiučinění (morálním zadostiučiněním je v daném případě již odsouzení výroků žalované v rámci projednání případu a svépomoc žalobkyně).
Právní závěr soudu ohledně poskytnutí zadostiučinění se tedy neodchyluje od výše uvedené judikatury dovolacího soudu.
14. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým soud zamítl žalobu na zdržení se ve výroku uvedených jednání (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, nesplňuje tak povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalobkyně v této části trpí vadami, pro které jej nelze věcně projednat.
15. Námitky neprovedení znaleckého posudku stran dopadu jednání žalované na zdraví žalobkyně a zpřístupnění zdravotnické dokumentace žalobkyně nezakládají přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitky vad řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není tento případ.
16. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu