30 Cdo 701/2011

30 Cdo 701/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci

žalobce I. M., zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem v Advokátní

kanceláři Cheb JUDr. Petr Bayer, JUDr. Vladimíra Bayerová, se sídlem v Chebu,

náměstí Krále Jiřího 6, proti žalovanému Ing. F. Š., zastoupeného JUDr.

Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 31, o ochranu

osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 47/2009, o

dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010,

č.j. 1 Co 27/2010 – 94, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Co

27/2010 – 94 se zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

18. listopadu 2009, č.j. 19 C 47/2009 – 69, zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal

k rukám žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku podepsaný dopis s omluvou ve

znění „Omlouvám se panu I. M. za to, že jsem dne 25. 3. 2009 užil při veřejném

jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně vůči němu výrok „Běž do prdele,

vole“ (odst. I výroku), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů řízení (odst. II výroku). Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, když spatřoval zásah do jeho

osobnostních práv výrokem „Běž do prdele, vole“ proneseným dne 25. března 2009

ve velkém sále společenského domu ve Františkových Lázních při jednání

zastupitelstva města Františkovy Lázně. Žalovaný byl v době pronesení výroku

člen zastupitelstva obce a žalobce byl starostou města Františkovy Lázně. Soud

prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný skutečně výrok pronesl a že

tomuto výroku předcházel jiný výrok žalobce, v němž o žalovaném sdělil, že

nenávidí JUDr. D. a Lázně, a.s. proto, že s nimi prohrál všechny soudní spory a

musí zaplatit desetitisíce na nákladech řízení u soudu a že o realitních

obchodech toho ví žalovaný stejně jako o válení těsta na domácí nudle. Na toto

sdělení žalovaný reagoval výše uvedeným výrokem, a když se žalobce zeptal, zda

skutečně onen výrok řekl, tak žalovaný odpověděl kladně. Uvedený výrok byl

zcela ojedinělý, žádný ze svědků nepotvrdil, že by se na jednání zastupitelstva

mluvilo vulgárně či že by se tak žalovaný běžně vyjadřoval. Nejednalo se o

první názorový střet účastníků, vzájemné špatné vztahy vyplynuly i z jejich

výpovědí. Žalobce je členem a předsedou Sdružení místních, které se angažuje v

politice a vydává měsíčník „Zrcadlo“, jehož je žalobce odpovědným redaktorem. V

tomto měsíčníku dne 24. 4. 2009 byl zveřejněn článek od tzv. věrné

dopisovatelky A. V. jako reakce na předmětný výrok žalovaného při jednání

zastupitelstva. Podle soudu prvního stupně se jedná o hanlivý článek, v němž je

žalovaný nejen kritizován, ale i osočován, navíc je k němu připojen i komentář

žalobce, ve kterém tvrdí, že „by článek sám ani lépe nenapsal a že žalovaný je

starý a nemocný, tak aby byl šetřen, nebo jim ani do konce volebního období

nevydrží, a to by byla škoda“. Tento výtisk byl vydán v počtu 20.000 kusů a byl

zdarma rozdáván všem obyvatelům města Františkovy Lázně (které má přes 5.000

obyvatel), přičemž to nebyl jediný článek, ve kterém byl napadán žalovaný. Dle

zjištění soudu prvního stupně se dále jednalo o články v měsíčníku „Zrcadlo“ ze

dne 4. 11. 2006, 18. 12. 2007, 25. 3. 2008, 21. 11. 2008 a 12. 10. 2009. Žalobce žalovaného dopisem ze dne 16. 4. 2009 vyzval k omluvě, žalovaný se

neomluvil. Žalobce před jednáním soudu zveřejnil pomocí tisku (deníky MF DNES,

Právo, Chebský deník ze dne 8. 9. 2009) co má být předmětem sporu. Soud prvního stupně považoval předmětný výrok za neoprávněný zásah do

osobnostních práv žalobce, a to konkrétně za zásah do jeho občanské cti.

Uzavřel, že výrok překračuje meze slušnosti, ale při rozhodování o přiměřeném

zadostiučinění přihlédl k tomu, že si je žalobce fakticky poskytl sám pomocí

tzv. svépomoci, když se připojil k hanlivému článku v měsíčníku Zrcadlo. Soud

prvního stupně rovněž dovodil, že žalobce sám vedl zasedání zastupitelstva

města Františkovy Lázně, a tudíž mohl tento výrok žalovaného odsoudit přímo na

jednání a napravit tím újmu na svých osobnostních právech a minimalizovat tím

škodlivý následek předmětného výroku mnohem efektivněji. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Co 27/2010 – 94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,

že žalovaný je povinen doručit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku

podepsaný dopis s omluvou ve znění „Omlouvám se panu I. M. za to, že jsem dne

25. 3. 2009 užil při veřejném jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně

vůči němu výrok „Běž do prdele, vole“ a uložil mu povinnost uhradit náhradu

nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud měl za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou

správná, ale za nesprávné měl právní posouzení věci soudu prvního stupně. Za

situace, kdy byl výrok pronesen na jednání zastupitelstva a kdy byla přítomna v

hojném počtu veřejnost, je předmětný útok způsobilý snížit čest a důstojnost

žalobce a je tedy namístě, aby se za urážku žalovaný žalobci omluvil. Podle

odvolacího soudu byla situace vyhrocená, nicméně žalovaný měl v rámci

základních pravidel slušného chování své emoce přizpůsobit místu diskuze,

jejímu předmětu i přítomné veřejnosti, a pokud toho nebyl schopen, bylo

namístě, aby se žalovaný za výrok omluvil.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) včasné

dovolaní k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), přičemž napadá rozsudek

v celém rozsahu a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení. Dovolatel má za to, že odvolací soud nezhodnotil správně všechny

okolnosti, za kterých byl výrok pronesen. Výrok sám byl dle dovolatele pronesen

tiše a byl slyšen pouze blízko sedícími zastupiteli. Až poté byl výrok

zopakován do mikrofonu samotným žalobcem, když prohlásil něco ve smyslu „co že,

jste řekl? Vy jste poslal pana starostu do prdele a ještě jste mu řekl vole?“. Nicméně audiozáznam ze zastupitelské schůze se ztratil a nebylo možné ho

uplatnit u soudu jako důkazní prostředek a žalobce podle dovolatele neunesl

důkazní břemeno s tím, že nebylo prokázáno, co bylo proneseno a před kým, tudíž

chybí důkaz o tom, že výrok byl přednesen veřejně. Dovolatel má za to, že věc

měla být posuzována ve světle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí

sp. zn. 30 Cdo 2951/2006 a 30 Cdo 2919/2006, a dále, že soud nepřihlédl k tomu,

že si dovolatel sám zjednal veřejně nápravu, současně dále šířil hanlivý výrok

a dělal ze žalovaného hlupáka, neschopného, nemocného a starého člověka,

arogantního narcise a hulváta. Navíc v jednom článku otiskl i osobní mobilní

číslo na žalovaného, na které mohou čtenáři volat nonstop, ve dne v noci. Proto

dovolatel navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou

zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené

ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními

znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá

na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který

měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak

nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým

dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího

soudu. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu

dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly

uplatněny v dovolání.

Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve

věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,

že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13

téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné

umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální

nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické

osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti

zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný

rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14

Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti

existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot

(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické

a psychicko - morální integrity osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného

ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným

osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s

objektivním právem, tj. s právním řádem. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke

konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní

uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a

diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti

postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde

pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do

osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě,

lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a

trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či

vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba

nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost

difamační znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v

rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných,

při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené

právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a

respektování principu společenské adekvátnosti.

Hájení chráněných zájmů

vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti,

k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o

správnosti svého tvrzení, popřípadě, jehož přímým účelem bylo újmu na cti

způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana

osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320). V konkrétním případě je posuzováno slovní spojení „Běž do prdele,

vole“, které užil žalovaný; toto spojení je výrazně expresivní a ve společnosti

objektivně chápáno jako pejorativní. Odvolací soud sice výrok považoval za

urážku, kterou vyvrcholila diskuze, avšak vyslovil přesvědčení, že žalovaný měl

svá slova přizpůsobit místu, veřejnosti, zásadám slušného chování a uložil

žalovanému povinnost se omluvit. Odvolací soud nicméně patřičně nezohlednil

celkový kontext, při čemž byl výše uvedený výrok učiněn a ani následnou

svépomoc k ochraně osobnosti, kterou si žalobce sám veřejně zajistil. Je třeba

vzít v potaz, že tímto výrokem vygradovala napjatá situace na jednání

zastupitelstva, jednalo se o výraz izolovaný a nebylo prokázáno, že by tak

žalovaný běžně mluvil či používal takovýchto výrazů na jiných jednání

zastupitelstva; výraz užil bezprostředně po vyostřené situaci, kdy vzájemné

vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě napjaté a to i vinou žalobce (jak vyplývá

i z charakteru a tónu článků uvedených v měsíčku „Zrcadlo“ jehož je žalobce

odpovědným redaktorem). Pro určení, zda je určité tvrzení difamující, je proto

nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle

celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k

tvrzení došlo. Navíc je třeba připomenout, že soudní praxe u veřejně činných

osob připouští možnost použít v rámci kritiky i relativně ostřejší výrazy

provázející výměnu polemických názorů (srov. mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3024/2011). Ohledně otázky veřejnosti platí a contrario závěr uvedený ve Sborníku

III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 177, a to že na nezpůsobilost

zásahu narušit nebo ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 občanského zákoníku

usuzují soudy např. v případech, kdy zásah spočíval v tvrzeních, která byla

pronesena kupř. za takových okolností, za nichž nehrozilo zveřejnění, a nemohl

tedy žádným způsobem dojít ke snížení vážnosti fyzické osoby např. mezi jejími

spoluobčany. O takové okolnosti se v daném případě nejedná, neboť výrok byl

prokazatelně vyřčen před početným shromážděním osob, a proto je nepochybné, že

za těchto okolností hrozilo okamžité zveřejnění výroku bez ohledu na to, zda

byl nejprve učiněn potichu a posléze žalobcem zopakován na mikrofon či nikoli. Výrok byl vyřčen za situace, kdy byla přítomna veřejnost a jeho zveřejnění bylo

prakticky jisté a jako takový mohl a byl schopný zasáhnout do vážnosti a cti

žalobce. Odvolací soud nicméně nesprávně právně posoudil vliv svépomoci v

celkovém kontextu případu. Žalobce si totiž zjednal sám nápravu, aby tak zhojil

zásah do svých osobnostních práv.

V případě, že je taková svépomoc dostatečná a

přiměřená, může suplovat, popř. snižovat potřebu náhrady nemajetkové újmy. Takový názor vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, kdy „je-li účelem zadostiučinění podle § 13 obč. zák. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad

poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného

zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si

fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě

následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a

tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do

jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou "svémocí" poškozeného. Toto posouzení výhradně vychází z předpokladů obsažených v ustanovení § 13 obč. zák., takže případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v této

souvislosti postrádá opodstatnění.“ V daném případě žalobce pomocí měsíčníku

Zrcadlo, jehož je odpovědným redaktorem, zveřejnil dne 24. dubna 2009 článek

„Jdi do prdele, vole!“ od A. V., a to i s vlastním komentářem a následně také

článek „Š. mediální „výrony“ aneb není výron jako výron“ ze dne 12. října 2009. Jako odpovědný redaktor má žalobce možnost rozhodovat o tom, jaké články a v

jaké podobě se v měsíčníku vydají. První článek používá v nadpisu stejný výrok

jako požil žalovaný a také je mu i určen (viz. věta „vlez si tam sám, Š.!“). Žalobce se od článků nijak nedistancoval, naopak k jednomu připojil svůj

posměšný komentář (viz. „Pan Š. už je starý, prý i nemocný, a tak ho šetřete,

nebo nám do konce volebního období nevydrží. A to by myslím byla opravdu

škoda!!!“). Oba články jsou na samotné hranici expresivity a v konečném

důsledku mohou mít i větší dopad než výrok samotný, vzhledem k velkému

distribučnímu nákladu měsíčníku. Bylo proto třeba určit vzájemný poměr míry

dotčení osobnostních práv žalobce a míry jeho následné svépomoci odčinit tento

zásah, tedy zda za zásah do občanské cti chráněné v ustanovení § 11 obč. zák. již byla poskytnuta účinná satisfakce a zda další (morální) náhrada nemajetkové

újmy podle ustanovení § 13 obč. zák. by již byla nadbytečná. V tomto ohledu

odvolací soud nepředestírá žádné závěry. Vzhledem k tomu, že odvolací soud plně nezhodnotil všechny okolnosti

případu, především izolovanost výroku žalovaného, skutečnost, že oba účastníci

jsou aktivní politici na komunální úrovni a že zde došlo k účinné satisfakci

svépomocí, nelze dosud považovat toto rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej proto v tomto

rozsahu zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta

první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů

řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci

(§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2012

JUDr.

Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu