30 Cdo 3024/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci
žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v
Kladně, Náměstí starosty Pavla 40, proti žalované B. V., zastoupené JUDr.
Pavlem Makovcem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 11, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 204/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011,
č.j. 1 Co 32/2009-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011, č.j. 1 Co 32/2009-117 se
v měnícím výroku ve věci samé zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k
dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. září 2008, č.j. 36 C 204/2007-42 zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci
písemnou omluvu za urážlivé výroky pronesené na řádné valné hromadě společnosti
Dvojdům, s. r. o. dne 18. 4. 2007, kterým zasáhla jeho lidskou důstojnost,
vážnost a dobrou pověst (odst. I výroku), aby se v přítomnosti žalobce na
nejbližší valné hromadě označené společnosti žalobci za tyto výroky omluvila
(odst. II výroku), a aby mu zaplatila 20.000,- Kč (odst. III výroku) a rozhodl
o nákladech řízení (odst. IV výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že
žalobce za neoprávněný zásah do osobnostních práv považuje výrok žalované
učiněný dne 18. 4. 2007 na valné hromadě Dvojdům, s. r. o., kdy ho nazvala
"úchylem", že žalovaná potvrdila užití tohoto slova s tím, že k němu zavdává
příčinu chování žalobce, protože se odchyluje od normálu. Na základě
provedeného dokazování (zápis z valné hromady společnosti Dvojdům, s. r. o. ze
dne 18. 4. 2007, výpovědi jmenovaných svědků) vzal za prokázané, že na valné
hromadě vládla konfliktní atmosféra, že spor mezi účastníky trvá déle a jeho
základem jsou vztahy ve společnosti a k bytům, že pobyt žalobce v domě
neprobíhá bez problémů a některé situace mu členové společnosti přičítají k
tíži (svědci T., Š., částečně F., H.), že v bytě žalobce se zdržují různé cizí
osoby, u nichž dochází občas k různým výtržnostem (dne 14. 11. 2005 byl před
bytem žalobce nalezen bezvládný muž, byla volána policie, 19. 2. 2006 byly
pomočeny boty svědka H.). Z výpovědi žalované pak vzal za prokázané, že výraz
„úchyl“ považuje za odchylku chování od normálu. Soud prvního stupně přihlížel
k možnému střetu práva na svobodu projevu a na čest a důstojnost v čl. 17 a 10
Listiny základních práv a svobod a v tomto směru poukázal na konkrétní nálezy
Ústavního soudu, z nichž je zřejmé, že kritiky, myšlenky, hodnotové soudy by v
demokratické společnosti měly být jedním ze základních pilířů systému a tudíž
by měly být omezovány naprosto výjimečně. Jestliže účastníci jsou v domě ve
vzájemném konfliktu, který je přesahuje, a jedním z důvodů je nevhodné a
problematické chování žalobce, aniž soud zkoumal, zda právem či neprávem, či
jde o souhru nešťastných náhod, dovodil, a to i s přihlédnutím k podstatné
okolnosti, že žalovaná si nebyla vědoma obsahu slova a chtěla vyjádřit něco
jiného, než řekla, že v dané věci byl pro uvedené hodnocení faktický základ. Přestože slovo „úchyl“ je urážlivé jako nadávka vyjadřující anomální sexuální
orientaci, šlo o izolovanou nadávku, součást delšího a složitějšího konfliktu,
žalobce zavdal příčinu ke kritice svým neobvyklým chováním. Neshledal tak
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a žalobu proto zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 5. dubna 2011,
č.j. 1 Co 32/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že
žalované uložil povinnost do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat
žalobci omluvu tohoto znění: „Já, B. V., se tímto omlouvám panu D. K.
za můj
urážlivý projev spočívající v použití slova úchyl, který jsem pronesla na řádné
valné hromadě společnosti Dvojdům, s. r. o. dne 18. 4. 2007“, jinak jej
potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dovodil, že výraz „úchyl“ je z
objektivního hlediska urážlivý, že jde o nadávku. Protože pro posouzení věci je
vždy rozhodující objektivní hledisko, není podstatné, jak byl užitý výraz
vnímán žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud dovodil i
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, protože předmětný výraz by se
dotkl cti a důstojnosti nejen žalobce, ale každé fyzické osoby, vůči níž by
směřoval. K užití tohoto výrazu neopravňovala žalovanou ani vypjatá situace
valné hromady potvrzovaná shodně v řízení před soudy obou stupňů slyšenými
svědky, ani sporné otázky vztahující se k bytům žalobce a jeho bratra C. K.,
které v domě byly nejen podle žalované, ale i svědků V. T. a I. Š. I kdyby
žalobce byl neplatič, popř. disponoval neoprávněně s bytem, bylo by možné jeho
jednání postihnout právními prostředky, včetně žalob uplatněných u soudu,
nikoli však předmětnou urážlivou nadávkou. V dané věci pak podle odvolacího
soudu nelze žalobci klást k tíži incidenty, na které žalovaná konkrétně
poukazovala, k nimž došlo více jak dva roky před 18. 4. 2007. Pokud žalovaná
argumentuje událostí z listopadu 2005, kdy v domě ležel bezvládný muž a
žalovaná se svědkem A. H. byli nuceni volat policii a záchrannou službu, nebyla
prokázána souvislost se žalobcem, na kterou usuzovala žalovaná zejména z toho,
že muž byl nalezen před bytem žalobce v domácím oblečení a v pantoflích. Stejně
tak nebyla prokázána souvislost se žalobcem, pokud svědek A. H. měl v botách,
které nechal přede dveřmi bytu, namočeno. Souvislost se žalobcem tak byla
prokázána pouze s rozbitými dveřmi u vchodu do domu a rozbitou vývěskou v
prosinci 2005, kdy toto podle žalobce způsobil jeho opilý známý, zatímco podle
žalované měl na rvačce podíl i žalobce. V tomto případě, jak bylo zjištěno v
odvolacím řízení, vzniklou škodu uvedla do pořádku matka žalobce S. K. Okolnost
tvrzená žalovanou, že předmětnému výrazu předcházelo ještě to, že žalobce
označila za rváče, dlužníka, výtržníka, ničitele cizího majetku, který
poskytuje byt cizím lidem, nebyla v řízení prokázána a nadto by ani neměla vliv
na posouzení prokazatelně užitého pojmu „úchyl“. Odvolací soud uzavřel, že jestliže byl v řízení prokázán neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobce, bylo třeba dovodit odpovědnost žalované podle § 13
obč. zák. Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv považoval odvolací soud především morální zadostiučinění
formou žalobcem požadované písemné omluvy, se kterou žalobce může naložit dle
svého uvážení. Naproti tomu již z hlediska § 13 odst. 1 obč. zák. za přiměřený
prostředek neshledal veřejnou omluvu žalované na valné hromadě společnosti
Dvojdům s. r. o.
Vyšel z toho, že žalovaná předmětný výraz užila nikoli před
všemi společníky, ale před 70 % společníků, jak se podává ze zápisu z řádné
valné hromady ze dne 18. 4. 2007, přičemž někteří z nich (např. svědek V. T.)
již té části, kde byl vyřčen předmětný výraz, nebyli přítomni, někteří z nich
si to již nepamatují (svědek I. Š.). Nadto by se jednalo o omluvu již
duplicitní, která by vzhledem ke svému obsahu mohla být pro žalobce, s odstupem
doby čtyř let u osob, které události nebyly přítomni, i kontraproduktivní, a se
kterou, za situace, kdy žalobce požaduje omluvu za své přítomnosti, by mohly
být i organizační problémy. Odvolací soud dále shledal i předpoklady pro
přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. S
ohledem na dehonestující obsah urážky dovozuje značnou intenzitu neoprávněného
zásahu, kterým byla z objektivního pohledu snížena vážnost žalobce u
spolubydlících osob (cca 18 společníků společnosti Dvojdům s. r. o.), s nimiž
přichází běžně a bezprostředně do styku. Nepříznivý dopad byl v řízení prokázán
nejen výpovědí žalobce, který v domě bydlí odmalička a profesně zastává vedoucí
funkci, ale zejména výpovědí svědka J. K., který dne 18. 4. 2007 vedl řádnou
valnou hromadu společnosti Dvojdům s. r. o., a který prokazatelně alespoň
třikrát žalovanou vyzval a dokonce, jak uvedl ve své výpovědi, poprosil, aby se
žalobci omluvila. Žalovaná se neomluvila a nezabránila tak tomuto sporu,
přestože, jak bylo v odvolacím řízení prokázáno výpovědí žalobce a svědka J. K., již na předmětné valné hromadě žalobce řekl, že na žalovanou podá trestní
oznámení, popř. „něco o soudu“. Výši náhrady nemajetkové újmy požadovanou
žalobcem odvolací soud shledal odpovídající shora uvedeným okolnostem dané věci
(§ 13 odst. 3 obč. zák.) a přiměřenou i hledisku § 13 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též
„dovolatelka“). Zdůrazňuje důležitost celkového kontextu, za něhož byla kritika
pronesena a který podle jejího názoru odvolací soud nezohlednil. Považuje za
absurdní, že na ní byla přesunuta povinnost tvrzení a důkazní, má za to, že
žalobci pouze stačilo, aby tvrdil, že použila výraz „úchyl“. Naznačuje-li
žalobce nepřímo, že se jej užitý výraz dotkl vzhledem k jeho sexuální
orientaci, pak dovolatelka namítá, že pro takový závěr žádný důkaz nesvědčí,
soud musel dospět k názoru, že sexuální orientace žalobce je žalované zcela
lhostejná, nic o ní neví a výraz „úchyl“ byl použit zcela opačně v kontextu
všech ostatních projevů. Odvolací soud vytvořil konstrukci, že jaký je žalobce
je nerozhodné, jeho chování rovněž, poukazuje na možnost použití právních
prostředků a pokud některý z excesů je do očí bijící, konstatuje, že žalobce,
resp. jeho matka škody nahradila. Toto odvolací soud dovodil z nepravdivé
výpovědi matky žalobce, neboť škoda nahrazena nebyla. Za naprosto nesprávný
považuje názor odvolacího soudu, že slovo „úchyl“ má bez dalšího urážlivý
význam. Dovolatelka je přesvědčena, že k tomu nemuselo být vedeno dokazování,
protože stačí obecné zkušenosti soudu. Poukazuje na stanovisko Ústavu pro jazyk
český, které jasně potvrzuje, že tento výraz má dva významy, a sice, prvý -
odchylka od normálu, druhý - pejorativní - sexuální orientace. Dovolatelka je
názoru, že ze všech důkazů je naprosto zřejmé, že měla na mysli význam prvý, a
to v tom směru, který na Valné hromadě také řekla, že žalobce je výtržník,
dlužník, podvodník, rváč, ničitel cizího majetku, jedním slovem úchyl. Jako
nejbližší sousedka nemůže prokázat probdělé noci z důvodu hluku z bytu žalobce. Nicméně její názor ji nikdo nemůže vzít, a proto na něm trvala a trvá. Navrhla
proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že obsahem dovolání je v zásadě
opakování argumentů žalované, že proti žalobci využila na citované valné
hromadě výrazu, který ona sama považuje za spisovný a nikoliv urážlivý. S touto
argumentací se odvolací soud v napadeném rozsudku bezezbytku vypořádal, jeho
závěry jsou v tomto případě správné a bylo by nadbytečné tyto závěry znovu
opakovat. Výraz „úchyl“, který použila žalovaná proti žalobci, je jednoznačně
urážlivý (takto je i vnímán většinou obyvatelstva), jde o nadávku sexuálního
charakteru. Neustálé vysvětlování žalované v tom směru, že chtěla vyjádřit, že
žalobce je člověkem, který se „odchyluje od normy“ je pouze účelovým
ospravedlňováním jednoznačného jejího úmyslu žalobce urazit, což se jí také na
uvedené valné hromadě podařilo. Ostatně většina nadávek běžně v českém jazyce
používané, mají svůj spisovný základ, příkladmo je možno uvést výrazy „debil“ a
„kretén“, které jsou původně lékařským označením snížení inteligence na určitý
stupeň, přesto jejich použití v běžném styku má jednoznačně výraz pejorativní.
V ostatním se žalovaná domáhá přezkumu skutkového stavu, který odvolací soud
zjistil na základě provedeného dokazování, což je v dovolacím řízení
nepřípustné. Navrhl proto, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek
odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §
242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11násl.
o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo
postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře
snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická
osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného
ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na
osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák.
Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky.
Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je
nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba
zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v
demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k
závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických
osob.
K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva
kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp.
kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a
konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu,
formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a
zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika
vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů
dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený
hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku
za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces,
který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím
spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu
dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost,
není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti
fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených,
resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem
oprávněné kritiky. Současně je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů
předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba
vycházet z objektivního principu, kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti
a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě této osoby (analogicky srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp.zn. 30 Cdo
2691/2007, nebo rozsudek uvedeného soudu z téhož dne sp.zn. 30 Cdo 2033/2009,
apod.).
Svoboda vytváření a projevu názorů je nezbytnou podmínkou demokracie, její
kvality a míry. Právo kritiky je proto zakotveno např. v čl. 17 Listiny
základních práv a svobod. Každá svoboda má ovšem své meze tam, kde by její
projev byl v rozporu s oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji všech ostatních.
Proto i svobodě projevu názorů, vyjadřujících hodnotící úsudky, musí být
vytyčeny meze tak, aby neohrožovaly svobodný rozvoj osobnosti jiných lidí (čl.
17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Hodnotící úsudek – kritika může
mít nejen pozitivní účinek, ale i efekt negativní, případně vyúsťující v
závažnou újmu na osobnosti kritizovaného.
Má-li jít o kritiku oprávněnou, musí být věcná a konkrétní, stejně jako
současně přiměřená co do obsahu, formy a místa. Přípustná kritika není
oprávněna vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky
uznávaného účelu. Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých
podkladů jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek
pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za
přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených
skutečností logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z pravdivých
skutkových podkladů vycházela. Nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti,
resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž
hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci
takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotového soudu měl možnost
takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo
zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily
hodnotiteli za podklad. Za přípustné tak lze považovat jen takové hodnocení,
které je konkrétní. Úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn
odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Stejně tak proto i všeobecná výtka
závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním
posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku
nepřípustnou. Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v
určité společnosti chápáno jako znevažující. Postačuje, pokud takovéto tvrzení
uvedený účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní
svět“ postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv
jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s
přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2012, sp.zn. 30 Cdo 2455/2010).
U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamační
znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci
přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při
výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené
právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a
respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů
vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti,
k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o
správnosti svého tvrzení, popřípadě, jehož přímým účelem bylo újmu na cti
způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana
osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320).
Dovolací soud má za to, že rozsudek odvolacího soudu výše zdůrazněné zásahy v
plném rozsahu nezohledňuje. Výraz „úchyl“ užitý žalovanou je (minimálně)
označení na samé hranici expresivity a nelze proto nic namítat proti hodnocení
soudů obou stupňů, které jej posoudily jako pejorativní. Odvolací soud sice
správně vystihl, že již krátce poté, co žalovaná předmětný výraz užila, byla
svědkem K. vyzvána, aby se žalobci omluvila, tedy, že tato kritika žalobce byla
částí přítomných vnímána jako nepřípustná, patřičně však nezohlednil celkový
kontext (skutková zjištění v tomto ohledu nebyla dovoláním zpochybněna), při
němž byla učiněna. Tedy, že byl žalovanou užit po určité gradaci konfliktní
situace, jednalo se výraz izolovaný a jeho užití bezprostředně předcházela
napjatá situace, jakož i to, že mezi účastníky jsou vzájemné vztahy dlouhodobě
vyhrocené a to i zřejmě vinou chování žalobce. I když se v přezkoumávané věci
nejednalo o veřejně činné osoby, není od věci připomenout, že soudní praxe
připouští možnost použít v rámci kritiky i relativně ostřejší výrazy
provázející výměnu polemických názorů. Nelze však přitom zapomínat, že takto
užívané (zhusta značně pejorativní) výrazy jsou ve své podstatě koncentrovaným
kritickým hodnocením osoby, vůči níž jsou zacíleny. Proto i v takovémto případě
je zcela nezbytné, aby takovéto hodnocení mělo svůj základ v příslušných
objektivně existujících skutkových okolnostech, protože v opačném případě by se
jednalo o případ neoprávněné kritiky. Z tohoto zorného úhlu však odvolací soud
věc důsledně neposuzoval. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno v
rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn hodnotit jako nesprávný
(§ 243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
jej proto v tomto rozsahu zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1
téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně není dovolání žalované subjektivně přípustné,
neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998,
pod č. 28). Změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba
zamítnuta co do požadavku na přednesení omluvy v přítomnosti žalobce na
nejbližší valné hromadě společnosti Dvojdům, s.r.o. - objektivně vzato – nebyla
způsobena žádná újma na právech žalované, odstranitelná odklizením uvedeného
výroku; potvrzujícím výrokem odvolacího soudu se na jejím právním postavení
ničeho nezměnilo. Protože dovolání žalované směřuje proti výroku rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu