25 Cdo 184/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce MUDr. P. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem
v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1) Ing. arch. J. H. a 2) J. S., obou
zastoupených Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, za
vedlejší účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o zaplacení 804.937 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 164/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012, č. j. 20
Co 340/2012-364, ve znění opravného usnesení ze dne 24. října 2012, č. j. 20 Co
340/2012-373, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných 1) a 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 11.352,- Kč k rukám Jiřího Jandy, advokáta se
sídlem v Náchodě, Kamenice 155, do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobci částku 804.937,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 4. 1. 2008 odpoledne uklouzl a upadl
na chodníku vedoucím podél parcely č. 849 v Náchodě, která je ve
spoluvlastnictví žalovaných, a utrpěl zlomeninu pravého hlezna; na chodníku
byly ledové zmrazky a sněhový poprašek, chodník nebyl posypán. Soud po
provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaní odpovídají za škodu na zdraví
žalobce způsobenou závadou ve schůdnosti podle § 27 odst. 4 a § 26 odst. 5 a 7
zákona č. 13/1997 Sb.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. září
2012, č. j. 20 Co 340/2012-364, ve znění opravného usnesení ze dne 24. října
2012, č. j. 20 Co 340/2012-373, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu
na zaplacení částky 804.937 Kč s úroky z prodlení zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o odpovědnosti žalovaných s
tím, že soud prvního stupně si nevyložil správně pojem „závada ve schůdnosti“
ve smyslu § 26 a § 27 zákona č. 13/1997 Sb. Odvolací soud s odkazem na soudní
judikaturu vyložil, že o závadu ve schůdnosti se jedná v případě, že jde o
takovou změnu ve schůdnosti, kterou chodec nemůže předvídat při pohybu
přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním
situacím a jejich důsledkům, a to změnu natolik významnou, že chodec ani při
obezřetné chůzi respektující stav komunikace nemůže důsledky povětrnostních
vlivů předpokládat a účinně na ně reagovat. V daném případě bylo zjištěno, že
stav chodníku byl minimálně od 2. 1. 2008 stejný, žalobce stav chodníku znal,
když od 2. 1. po něm chodil a všiml si, jak vypadá. V době úrazu se na chodníku
nevyskytovaly změny, které by žalobce nemohl zjistit a přizpůsobit svoji chůzi
stavu chodníku, žalobce spěchal do práce a přitom uklouzl, přičemž na chodníku
se nevyskytovala ani tvrzená nepředvídatelná zmrzlá voda, což je zřejmé z
fotodokumentace pořízené krátce po úrazu.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že právní závěr odvolacího soudu je mylný
a jeho rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, konkrétně jde o zjištění, že stav chodníku znal od 2. 1.
2008, neboť po něm chodil; tato skutečnost nebyla v odvolacím řízení vůbec
zjišťována. Uvádí, že se stavem chodníku se seznámil, až když na něm uklouzl,
neboť zmrazky zaregistroval, když na chodník vstoupil, nesouhlasí s tím, že si
pád přivodil ve spěchu, z výpovědi jeho dcery, která byla jeho pádu přítomna,
vyplývá, že nespěchal, nýbrž šel normálně, a o zamrzlé kaluži vody na chodníku
ve výpovědi se zmínila jeho dcera, nikoliv on. Dále namítá, že odvolací soud
se neřídil definicí závady ve schůdnosti, jak je uvedena v rozhodnutí
Nejvyššího soudu, v řízení bylo prokázáno, že na chodníku byly zmrazky, které
se nevyskytovaly po celé ploše chodníku, ale pouze místy, že on svoji chůzi
zcela přizpůsobil povrchu chodníku a nepočínal si nijak riskantně. Odvolacímu
soudu vytýká, že se nevypořádal se vším, co během řízení vyšlo najevo,
především s jeho argumentací, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý
proces. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli důvody dovolání a uvedli, že žalobce
zpochybňuje především skutkové závěry odvolacího soudu, které jsou správné, v
době jeho úrazu se na chodníku nevyskytovaly změny, které by měly charakter
nepředvídatelné závady ve schůdnosti, a žalobce nepostupoval při chůzi
obezřetně. Navrhli, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Vedlejší účastník se ztotožnil s vyjádřením žalovaných k dovolání a navrhl
zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve
smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k datu
vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb.).
Pokud jde o výklad pojmu závady ve schůdnosti, dovolací soud se otázkou
odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a
obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, v řadě rozhodnutí vyložil (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem
140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 684/2012). Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se
rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani
při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních
vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. V podstatě jde
o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, kterou chodec
nemůže předpokládat.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nepodává jiný, odlišný výklad
obsahu pojmu závady ve schůdnosti, judikaturu Nejvyššího soudu ve svém
rozhodnutí cituje a při právním posouzení uplatněného nároku z ní vychází.
Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby je založen na zjištění, že chodník
v době úrazu nevykazoval takové změny, které by žalobce nemohl zjistit a svoji
chůzi přizpůsobit stavu chodníku, je tedy zřejmé, že odvolací soud se přidržel
litery zákona i jeho výkladu prezentovaného dovolacím soudem. Dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Podstatou námitek v dovolání je nesouhlas dovolatele s tím, jak odvolací soud
zjistil skutkový stav. Námitkou nesprávného skutkového zjištění dovolatel
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že skutkové
zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného
ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a
ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i
procesního) práva.
Skutkové závěry odvolacího soudu v jeho rozhodnutí vycházejí shodně se soudem
prvního stupně z výpovědi žalobce, který uvedl, že 4. 1. přijel domů kolem 15
hod., šel domů a všiml si, jak chodník vypadá, že byl zledovatělý a byly na něm
zmrazky (srov. protokol o jednání na č. l. 28), a ze svědecké výpovědi svědka
E., který vypověděl, že žalobce mu řekl, že spěchal do práce a přitom uklouzl a
upadl (č. l. 132). Skutečnost, že počasí bylo od 2. 1. do 4. 1. stálé a bez
srážek, soud čerpal ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu na č. l. 82.
Nejde tedy o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v
provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, jež vyšly
v řízení najevo. Svá zjištění čerpal pouze z důkazů, které byly v řízení
provedeny. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze
skutkových zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném
dokazování. Okolnost, že o zmrzlé vodě na chodníku vyteklé z okapu hovořila
dcera žalobce a nikoliv on, není pro věc podstatná, ostatně s ohledem na
pořízenou fotodokumentaci soud tomuto tvrzení neuvěřil, a rovněž není rozhodné,
kdy konkrétně si žalobce všiml stavu chodníku před tím, než na něj vstoupil.
Odvozuje-li dovolatel nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu od jím
deklarovaného jiného skutkového stavu a namítá, že z provedených důkazů vyplývá
jiný skutkový závěr, než k jakému dospěl soud, jde v podstatě o nepřípustné
námitky proti hodnocení důkazů. Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Paušální námitka dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho
tvrzeními a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces, nenaplňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně dovolatel ani
nekonkretizuje, se kterými jeho argumenty se odvolací soud nevypořádal.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, z hlediska dovolacích důvodů uplatněných v
dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud proto dovolání
žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Náklady
dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon
(tj. vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 20. prosince 2012) ve výši
9.232,- Kč za každého jím zastoupeného účastníka řízení (§ 7 bodu 6. a § 12
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., dále jen
„vyhláška“ - srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů
podle § 13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané
hodnoty v sazbě 21 % ze součtu těchto částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
(3.940,- Kč), celkem tedy 22.704,- Kč, každému ze žalovaných tedy náleží
polovina této částky (11.352,- Kč).
Vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu