25 Cdo 1866/2024-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: obec Lomnice, se sídlem úřadu Lomnice 42, IČO 00296198, zastoupená JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Mgr. Lubomír Nedbal, se sídlem Sukova 800/3, Bruntál, IČO 66249911, za účasti: Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem Kostelní 840, Stříbro, o zaplacení 1.046.714 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 267/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2023, č. j. 8 Co 131/2023-169, takto
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1.046.714 Kč s příslušenstvím a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaný zastupoval žalobkyni jako věřitelku v insolvenčním řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 23631/2014 vedeném proti Z. K., která zpronevěřila finanční prostředky základní školy jako její účetní, za což byla odsouzena v trestním řízení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 6 T 66/2015. Důsledkem nesprávného poučení poskytnutého žalovaným došlo v insolvenčním řízení k přihlášení pouze části pohledávky uznané dlužnicí, ve zbytku nebyla pohledávka přihlášena z důvodu obav z negativních důsledků § 178 insolvenčního zákona.
V insolvenčním řízení byla žalobkyně odškodněna v rozsahu 48 % přihlášené pohledávky a zbytek neuhrazené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení jí byl přiznán v následném řízení vedeném Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 208 C 16/2020, avšak ve výši pohledávky způsobené trestnou činností dosud nepřihlášené v insolvenčním řízení byla Z. K. úspěšně uplatněna námitka promlčení a tato část pohledávky se stala nedobytnou. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 16 zákona o advokacii, podle něhož žalovaný v rozporu s povinností hájit řádně a svědomitě práva a oprávněné zájmy klienta, nepoučil žalobkyni plně o důsledcích nepřihlášení celé pohledávky škody způsobené dlužnicí do insolvenčního řízení, v jehož důsledku nedošlo k uspokojení celé pohledávky žalobkyně, přičemž bylo prokázáno, že dlužnice řádně splácí pravomocně přiznanou částku náhrady škody žalobkyni.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 8 Co 131/2023-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že žalovaný nepoučil řádně žalobkyni o povaze její pohledávky, kterou měla za dlužnicí z titulu nároku na náhradu škody způsobené jí úmyslným trestným činem dlužnice v celkové výši 1.514.164 Kč, konkrétně nepoučil žalobkyni o tom, že její pohledávku za dlužnicí je nutno přihlásit přihláškou do insolvenčního řízení, když dle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona přihlášením pohledávky se staví promlčecí doba, a naopak v případě, že pohledávka přihlášena není, běh promlčecí doby po uplynutí lhůty k podání přihlášek podle § 173a cit. zákona pokračuje a žalobkyně se nepřihlášením pohledávky může vystavit promlčení pohledávky, i když se jedná o pohledávku na náhradu škody způsobené trestným činem.
V důsledku nesprávného poučení přihlásila žalobkyně v insolvenčním řízení pouze pohledávku v částce, jejíž výši dlužnice uznala, a ve zbytku zjištěné škody se stala nedobytnou pro námitku promlčení, ačkoli v době běhu přihlašovací lhůty žalobkyně mohla bez obav přihlásit do insolvenčního řízení pohledávku v celém rozsahu, a i kdyby snad došlo k jejímu popření, měla další možnosti a prostor adekvátně na to reagovat bez obav z následků vyplývajících z § 178 insolvenčního zákona. Jelikož byly naplněny podmínky odpovědnosti advokáta za škodu podle § 24 odst.
1 zákona o advokacii, žalovaný odpovídá za nedobytnost pohledávky žalobkyně za dlužnicí, která jinak řádně splácí pravomocně přiznanou částku náhrady škody, a z žádných okolností projednávané věci se nepodává, že by dlužnice nebyla schopna uvedenou pohledávku doposud řádně splácet.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení právní otázky přerušení příčinné souvislosti neuspokojivou finanční situací původního dlužníka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017. Podle dovolatele nebylo možno předpokládat plné splacení celé pohledávky z důvodu špatné finanční situace dlužnice, která splácí pravomocně přiznanou část dluhu měsíčně splátkami 5.000 Kč, čímž dluh splatí až v srpnu 2026, a nelze předpokládat, zda v budoucnu bude schopná dále splácet např. z důvodu ztráty zaměstnání či invalidity.
Závěr odvolacího soudu, že by byla schopna splatit i v insolvenčním řízení nepřihlášenou výši pohledávky je dle dovolatele ryzí spekulací. V důsledku chybného právního posouzení soudy obou stupňů je tak žalobkyně nyní v objektivně mnohem výhodnějším postavení, než ve kterém by byla, pokud by žalovaný řádně splnil svoji povinnost a pohledávku žalobkyně přihlásil do insolvenčního řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání stručně podpořila
dovolání žalovaného s tím, že se rovněž domnívá, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možnosti dlužnice objektivně uhradit celou škodu. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího právnického vzdělání (§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a odst. 4 o. s. ř.), není však přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru, že nebýt nesprávného právního poučení ohledně výkladu § 178 insolvenčního zákona, tedy pochybení žalovaného, mohla žalobkyně uplatnit v insolvenčním řízení celou výši škody způsobenou dlužnicí, případně ji mohla úspěšně uplatnit v následujícím civilním řízení vedeném pod sp. zn. 208 C 16/2020, když pravomocně přiznanou část nároku dlužnice řádně splácí. Dovolatel v dovolání tvrdí, že pro plnění na přihlášenou pohledávku řádně uplatněnou a pravomocně přiznanou žalobkyni by dlužnice nemohla plnit na nepřihlášenou pohledávku představující škodu způsobenou žalovaným, a tudíž by nebyla vymožena. Jde však o ryzí spekulaci o budoucí neschopnosti dlužnice zbytek pohledávky splácet. Kdyby totiž dovolatel řádně přihlásil pohledávku žalobkyně v plné výši do insolvenčního řízení, byla by buď ve vyšším poměru uspokojena již v řízení o oddlužení dlužnice, případně by byla v plné výši přiznána v navazujícím řízení, a mohla by být uspokojena plně či z části podle budoucích finančních možností dlužnice. Jednalo by se však o stejnou pohledávku, kterou dlužnice nyní řádně splácí, pouze ve vyšší částce. Je to dovolatel, kdo nyní bezdůvodně spekuluje o budoucí nemožnosti či neschopnosti dlužnice své závazky splatit. 9. Odkázal-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017, nejsou pro projednávanou věc přiléhavé. V prvním případě došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti advokáta a vznikem škody jednáním samotného poškozeného, který částku náhrady škody zaslanou advokátem použil na jiné své dluhy, a neuhradil částku přiznanou pravomocným platebním rozkazem před nařízením dražby své nemovitosti. Ve druhém citovaném rozsudku šlo o posouzení výše škody způsobené rozhodnutím statutárních orgánů včas a řádně nevymáhat pohledávky po splatnosti a jejich následný prodej za zlomek nominální hodnoty. Odkaz na uvedená rozhodnutí tedy nemůže založit přípustnost dovolání. 10. V projednávané věci bylo prokázáno, že dlužnice i po oddlužení plní na pravomocně přiznané pohledávky náhrady škody žalobkyni řádně a včas dle splátkového kalendáře, má stabilní zaměstnání. Tento skutkový závěr je postačující pro úvahu, že nebýt pochybení žalovaného žalobkyně by uspokojení své pohledávky dosáhla. Do budoucna by bylo možno pouze spekulovat o tom, jaké budou finanční možnosti dlužnice splatit celý dluh. Okolnost, že nyní nelze stoprocentně spolehlivě usoudit, zda by dlužnice skutečně celý svůj dluh splatila, není pro posouzení věci významná, neboť v opačném případě by odpovědnost advokáta za škodu nikdy nemohla být dána. 11. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Nákladový výrok nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu