ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce
J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 14.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu
Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 252/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2009, č. j. 10 Co 46/2009-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení 14.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o
náhradu nemajetkové újmy spočívající v „těžkém emocionálním strádání a ztrátě
důvěry v právní systém polistopadového, nadále komunistického, politického
modelu státu“ v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 195/93 soud shledal důvodnou námitku
promlčení, kterou vznesla žalovaná. Předmětné řízení skončilo pravomocně dne
28. 7. 2000, žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který
mu dopisem ze dne 26. 2. 2004 potvrdil její přijetí a dopisem ze dne 13. 2.
2007 žalobci sdělil, že rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti, neboť uplatněné
námitky nezakládají zdání, že došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou
nebo jejími protokoly. Byla-li žaloba na náhradu škody (imateriální újmy)
podána dne 30. 6. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby podle §
32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
– dále též jen „zákon“ – a to i za použití přechodného ustanovení čl. II.
zákona č. 160/2006 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 3. 2009, č. j. 10
Co 46/2009-57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o
nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
závěrem o promlčení uplatněného nároku. Zdůraznil především šestiměsíční
subjektivní promlčecí dobu počínající běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé
nemajetkové újmě dozvěděl, která je v případech nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce řízení modifikována větou druhou ustanovení §
32 odst. 3 zákona tak, že běh promlčecích dob neskončí dříve než šest měsíců od
skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo; vzhledem k tomu,
že žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, uplynula
promlčecí doba jeden rok od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolatel
rekapituluje potíže, které mu vyvstaly v souvislosti s průtahy v předmětném
řízení, a dovozuje nepromlčitelnost nároku na náhradu újmy tím vzniklé poukazem
na čl. 36 odst. 3, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a
čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a Protokolu č. 11 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Vytýká odvolacímu soudu závěr o promlčení
nároku, ačkoliv ustanovení § 32 odst. 3 zákona „dává prostor k odškodnění
zpětně po dobu deseti let“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k
tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 16. 3. 2009, dovolání
projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky běhu a vztahu promlčecích dob u nároku na
náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení.
Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na
správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě.
Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto
zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Podle článku II zákona č. 160/2006 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztahuje také na
nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud
nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před
nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto
titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné
rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode
dne účinnosti tohoto zákona.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky promlčení
jeho nároku na náhradu imateriální újmy vyvolané nepřiměřenou délkou soudního
řízení, který považuje za nepromlčitelný nárok. Z žádného z jím citovaných
ustanovení však závěr o nepromlčitelnosti nevyplývá a odkazuje-li čl. 36 odst.
4 Listiny základních práv a svobod v podrobnostech na zvláštní zákon, je třeba
vyjít z úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., která obsahuje normu o
promlčení tohoto nároku a podrobněji upravuje jeho podmínky.
Zákon zde stanoví kombinovanou subjektivní a objektivní promlčecí dobu, jejichž
vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází,
jakmile jedna z nich uplyne. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se
odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se
dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti
o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Vědomost poškozeného o
nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s
protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se
odpovídá (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 604).
Objektivní desetiletá doba počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní
skutečnosti), která je coby nesprávný úřední postup pro vznik újmy
vyvolávajícím činitelem. Pro případy průtahů v řízení je pak běh obou lhůt
modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, vázanou na konec řízení, v
němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní doby)
nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení.
Přechodné ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. konečně pamatuje i na
případy, kdy poškozený již před nabytím jeho účinnosti podal včas stížnost k
Evropskému soudu pro lidská práva; pokud o ní dosud nebylo rozhodnuto (ke dni
nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.), promlčuje se nárok ke dni 27. 4.
2007.
Odvolací soud v souladu se zákonem i dosavadní judikaturou k těmto otázkám
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo
736/2008, publikovaný pod C 7534 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck,
či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007,
publikovaný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
dovodil, že právě uplynutím posledně uvedené promlčecí doby došlo k zániku
nároku žalobce promlčením, neboť o újmě vzniklé průtahy v soudním řízení se
dozvěděl nejpozději před tím, než uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy
stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (to by nebylo možné, pokud by o
vzniku této nemajetkové újmy nevěděl), takže za situace, kdy ke dni účinnosti
zákona č. 160/2006 Sb. o této jeho stížnosti nebylo rozhodnuto, mohlo k
promlčení dojít nejdříve dnem 27. 4. 2007. Protože šestiměsíční subjektivní
promlčecí doba uplynula ještě předtím, je bez významu běh desetileté doby
objektivní, na niž mylně poukazuje dovolatel; byla-li žaloba podána dne 30. 6.
2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby posunuté zmíněným
přechodným ustanovením.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl ve věci úspěch, žalované však žádné náklady v této fázi řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu