25 Cdo 1901/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M., a.s., o zaplacení
400.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C
47/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 26. dubna 2006, č. j. 25 Co 364/2005-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 22.669,50 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
žalobci částku 400.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to poté, co
připustil její vstup do řízení jako druhé žalované a následně řízení vůči první
(původní) žalované P. H. K., s.r.o., zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby;
žalovaná M., a.s., nereagovala na usnesení ze dne 2. 7. 2004, č. j. 19 C
47/2003-68, jímž jí soud uložil podle § 114b o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů
od doručení tohoto usnesení písemně ve věci vyjádřila, a v případě, že nárok
uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svoji obranu, připojila listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení, a zároveň byla poučena, že
pokud se v dané lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký
vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní
žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst.
3 o. s. ř. Toto usnesení bylo žalované doručeno do vlastních rukou 14. 7. 2004,
když již předtím (18. 3. 2004) jí byla doručena žaloba.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 25 Co
364/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že usnesení soudu prvního
stupně s kvalifikovanou výzvou nepostrádalo žádnou z náležitostí vyžadovaných
ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., bylo řádně doručeno na adresu žalované uvedenou v
obchodním rejstříku, za žalovanou společnost je převzal R. V., pověřený
přebíráním písemností, a vadu řízení neshledal v tom, že rozsudek pro uznání
byl vydán u jednání v nepřítomnosti žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že pokud
soud nařídil jednání, nebylo již možno vydat rozsudek pro uznání. Protože
předtím, než soud prvního stupně připustil její vstup jako dalšího účastníka do
řízení, ve věci jednal, nemohl již vydat výzvu podle ust. § 114b o. s. ř. s
účinky dle § 153a odst. 3 o. s. ř., a není v souladu s procesními předpisy, aby
se prvé jednání soudu ve věci počítalo pro každého účastníka zvlášť.
Dovolatelka dále namítá, že výzva dle ust. § 114b o. s. ř. jí nebyla doručena
řádně, když tato písemnost určená do vlastních rukou byla vydána osobě, která
nebyla jejím zaměstnancem (členem), ani se nejednalo o osobu vyjmenovanou v
ust. § 21 o. s. ř. nebo osobu jednající na základě plné moci. Navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k novému
projednání.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel důvody dovolání. Trvá na tom, že
jednání konané dne 14. 10. 2004 bylo pro žalovanou prvním jednáním ve věci, a
tedy výzva učiněná dle § 114b o. s. ř. byla vydána v souladu se zákonem.
Ztotožnil se také s názorem odvolacího soudu, že výzva byla doručena do
vlastních rukou řádně. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
přípustné pro právní otázku, jež má zásadní význam pro toto rozhodnutí i pro
rozhodovací činnost soudů a jež zatím nebyla dovolacím soudem řešena, a to zda
bylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání, když soud ve věci jednal a poté, co
připustil vstup žalované do řízení, jí doručil usnesení s výzvou podle § 114b
o. s. ř. Okolnosti samotného doručení usnesení, namítané dovolatelkou, nejsou
otázkou právní, jejíž řešení by bylo zásadně významné ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř., nehledě k tomu, že se s nimi vypořádal odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 4. 2006,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov.
bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě
soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí
být poučen.
Podle ustanovení § 114b odst. 3 o. s. ř. usnesení podle § 114b odst. 1 nelze
vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci.
Podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud
také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí
být nařízeno jednání (odst. 4 cit. ustanovení).
Byl-li rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání, patří mezi
předpoklady pro jeho vydání i splnění předpokladů, za nichž tato fikce vzniká.
Jsou-li předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení
věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo
schválit smír, nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o
řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. Uznání
nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. pak zakládá povinnost soudu rozhodnout o
nároku, který je předmětem sporu.
Dovolatelka namítá, že jí nemohlo být doručeno usnesení s výzvou podle § 114b
o. s. ř. za situace, kdy po prvním jednání ve věci soud připustil její vstup do
řízení jako dalšího účastníka, a rozsudkem pro uznání nemohl rozhodnout při
jednání.
Pro přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) platí, že
ten, jehož přístup do řízení je navržen, se stane účastníkem řízení až právní
mocí usnesení, jímž soud takové přistoupení připustí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002); to znamená, že pro tohoto
účastníka teprve tímto dnem nastanou právní účinky podání žaloby (zahájení
řízení) - hmotněprávní i procesní. V posuzovaném případě se společnost M.,
a.s., stala účastníkem řízení (druhou žalovanou) dnem právní moci usnesení
soudu prvního stupně o jejím přistoupení do řízení, tj. dne 5. 11. 2003, a od
tohoto dne se tedy ve vztahu k ní posuzují předpoklady pro vydání usnesení
podle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. Ze žádného ustanovení občanského soudního
řádu nevyplývá, že by výzva k písemnému vyjádření podle § 114 b odst. 1 o. s.
ř. nemohla být – za splnění zákonných podmínek - doručena tomu, kdo přistoupil
do řízení v jeho průběhu. Nebránilo tomu ani jednání soudu konané dne 14. 4.
2003, jak namítá dovolatelka, neboť v té době nebyla ještě společnost M., a.s.,
účastnicí řízení, a proto nelze ve vztahu k ní považovat toto jednání za první
jednání ve věci ve smyslu ust. § 114b odst. 3 o. s. ř. Prvním jednáním ve věci
se rozumí jednání, které soud nařídil v pořadí jako první k projednání věci a
které se uskutečnilo, ovšem posuzováno od doby, kdy byl žalovaný, jemuž je
výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručena, účastníkem řízení.
Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co žalované M., a.s., byla doručena (dne 18.
3. 2004) žaloba a usnesení o jejím přistoupení do řízení, bylo jí dne 14. 7.
2004 doručeno usnesení s výzvou podle ust. 114b odst. 1 o. s. ř. Na tuto
kvalifikovanou výzvu, stejně jako na předchozí prostou výzvu k vyjádření k
žalobě, žalovaná nereagovala, ač byla řádně poučena o tom, za jakých podmínek
soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Okolnost, že soud prvního stupně nařídil jednání a při něm vydal rozsudek pro
uznání podle ust. § 153 odst. 3 o. s. ř., není významná. Z dikce ustanovení §
153a odst. 4 o. s. ř. „jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno
jednání“ však jednoznačně vyplývá, že pro vydání rozsudku pro uznání sice
nemusí, ale může být nařízeno jednání; tím spíše, když platí, že pokud soud
rozhodl rozsudkem pro uznání bez jednání, musí jej vždy veřejně vyhlásit (srov.
§ 156 odst. 1 o. s. ř.). Proto za situace, že dne 14. 8. 2004 nastala fikce
uznání nároku, musel soud rozhodnout rozsudkem pro uznání a je bezvýznamné, že
tak učinil při jednání dne 14. 10. 2004, jež z pohledu žalované bylo prvním
jednáním v řízení vedeném proti ní.
Jak vyplývá se shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
řešené právní otázky správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust.
§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 18.750,- Kč (odměna z částky určené
podle § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 4. 7. 2006/, a
snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9.
2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 15. 3. 2007), v částce 300,- Kč.
Výsledná částka 19.050,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle § 137 odst.
3 o. s. ř., neboť zástupce žalobce prokázal, že je plátcem daně z přidané
hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 22.669,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu