ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) B. P.,
narozená XY, b) J. P., narozen XY, c) nezletilá AAAAA, narozená XY, všichni
bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem K
Nemocnici, Nový Jičín, proti žalovanému: L. H., narozený XY, bytem XY,
zastoupen JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem Palackého 195, Rožnov pod
Radhoštěm, za účasti: DIRECT pojišťovna, a. s., IČO 25073958, se sídlem Nové
Sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastník na straně žalovaného, zastoupená Mgr.
Hynkem Růžičkou LL.M., advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve
Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 60/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2017, č. j. 71 Co 278/2017-137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
k rukám JUDr. Jiřího Hrachovce, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 71 Co 278/2017-137,
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze
dne 18. 4. 2017, č. j. 16 C 60/2016-69, jímž byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni a) 200 000 Kč a zamítnuta žaloba o zaplacení žalobkyni a)
500 000 Kč s příslušenstvím, žalobci b) 600.000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni
c) 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výrocích, jimiž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 800 000 Kč s příslušenstvím,
žalobci b) 900 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) 500 000 Kč s
příslušenstvím, tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o soudním
poplatku a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a ve
vztahu ke státu. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej
učinil soud prvního stupně, že žalovaný byl v trestním řízení uznán vinným, že
dne 11. 3. 2014 způsobil dopravní nehodu v místní části XY tím, že
nepřizpůsobil rychlost jízdy na pozemní komunikaci a vysoce překročil nejvyšší
dovolenou rychlost jízdy v obci, v důsledku čehož při průjezdu zatáčkou
rychlostí 110 km/hod. nezvládl řízení, vyjel mimo vozovku a následně došlo k
jeho odražení na přilehlý chodník, po němž šla tehdy třináctiletá dcera žalobců
a) a b) [sestra žalobkyně c)], která utrpěla smrtelné zranění. Žalovaný byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a byl mu uložen trest zákazu
řízení motorových vozidel na 8 let. Každému ze žalobců byla přiznána náhrada za
duševní útrapy v důsledku usmrcení blízké osoby ve výši 1 000 000 Kč, se zbylou
výší nároků byli žalobci odkázáni na řízení občanskoprávní. Trestní soud
přihlédl k vysokému zásahu do rodinných vazeb žalobců, k věku zemřelé, k
uloženému trestu žalovanému, k jednání žalovaného, které označil jako
bezprecedentní hazard. Vzal v úvahu i postoj žalovaného, který se žalobcům
omluvil, nicméně ve své výpovědi způsob svého chování v podstatě bagatelizoval. V souvislosti s popsanou událostí trpí žalobci těžkým psychickým traumatem,
léčí se u psychologa. Zemřelá dcera se narodila až ze čtvrtého těhotenství,
předchozí tři těhotenství skončila vždy v osmém týdnu vývoje plodu. Po narození
druhé dcery žalobkyni a) již nebylo další těhotenství doporučeno. K dopravní
nehodě došlo v blízkosti jejich bydliště, na místo nehody dohlédnou z okna
bytu. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle
§ 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), nesouhlasil
však s přiznanou výší peněžité náhrady. Uvedl, že vzhledem k přiznané částce 1
000 000 Kč pro každého ze žalobců v adhezním řízení lze nyní při zachování
principu „ne bis in idem“ vyšší částku přiznat jen na základě kritérií, která
nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo k nim trestní soud nepřihlédl. Vysvětlil základní principy odškodnění pozůstalých, vycházel z judikatorních
kritérií, na nichž se shoduje Ústavní soud s Nejvyšším soudem, a ze základního
rozpětí náhrady za duševní útrapy od 240 000 Kč do 500 000 Kč pro skupinu
nejbližších osob a shledal částky již vyplacené žalobcům b) a c) jako
dostatečnou satisfakci. U žalobkyně a) zohlednil další skutečnost, a to
přítomnost žalobkyně na místě nehody, kdy viděla svou dceru s devastujícími
poraněními, kdy jí ona sama nemohla jakkoli pomoci. Z uvedeného důvodu shledal
jako přiměřenou peněžitou náhradu žalobkyni a) nad rámec částky přiznané v
adhezním řízení ještě částku 200 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to
otázky, zda lze v občanském soudním řízení, byl-li poškozený trestním soudem
odkázán s částí svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, přiznat
zbylou požadovanou náhradu pozůstalým jen na základě kritérií, která nebyla
tvrzena či zohledněna v trestním řízení. Dovolatelé odkázali na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, které řeší obdobnou procesní
problematiku, podle jejich názoru není civilní soud vázán závěry trestního
soudu ve vztahu k výši nároku. Dále namítali, že odvolací soud nesprávně
aplikoval § 2959 o. z., neboť nepřihlédl k zásadě proporcionality, čímž
následně chybně stanovil výši náhrady nemajetkové újmy. Přiměřená výše náhrady
nemajetkové újmy by měla být stanovena částkami ve výši požadované v žalobě,
tj. 1 500 000 Kč pro každého ze žalobců nad rámec částek přiznaných v adhezním
řízení. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3Tdo 865/2015, případně se jedná o otázku dosud
neřešenou na základě těchto skutkových okolností. Uvedli pak další rozhodnutí
okresních soudů, která se po skutkové stránce nejvíce blíží projednávané věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že částky vyplacené žalobcům
představují adekvátní odškodnění, rozsudek odvolacího soudu považoval za
správný. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení
otázky, zda lze v občanském soudním řízení,
byl-li poškozený trestním soudem odkázán s částí svého nároku na řízení ve
věcech občanskoprávních, přiznat zbylou požadovanou náhradu pozůstalým jen na
základě kritérií, která nebyla tvrzena či zohledněna v trestním řízení. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil
podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně
aplikoval. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních,
popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také
se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti. V občanskoprávním řízení podle § 159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že výrok rozsudku, jímž soud v
trestní věci odkáže poškozeného s jeho nárokem (částečně či zcela) na řízení ve
věcech občanskoprávních podle § 229 tr. řádu, nelze považovat za výrok, jímž by
soud deklaroval „neopodstatněnost“ uplatněného nároku či jeho „nezákonnost“ ve
smyslu odpovídajících ustanovení příslušných hmotněprávních norem, z nichž
poškozený svůj nárok dovodil. V rámci adhezního řízení jako součásti trestního
řízení soud většinou zaměřuje dokazování ohledně škody poškozených osob na ty
okolnosti, jež jsou významné z hlediska vyvození trestní odpovědnosti
obviněného podle konkrétní skutkové podstaty trestného činu. V těch případech,
kdy soud provedeným dokazováním zjistí, že nárok poškozenému nevznikl, nebo že
není prokázán, nemůže, a to ani zčásti, zamítnout návrh poškozeného (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962 s. 41 nebo č. III/1967 s. 48 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 523/2015, uveřejněné pod č. 20/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – část trestní). Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší
soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. V
něm konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním
řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že
je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na
občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně
s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním
řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení
občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné
zamítnutí. Překážka věci rozsouzené, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, byla znovu projednána, je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci
rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na
náhradu škody v trestním řízení (v tzv.
adhezním řízení) nebo v řízení o
přestupku a pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem) vydaným v rozhodčím
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1166/2006, obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26
Cdo 3591/2009). Avšak v rozsahu, v němž byl poškozený odkázán trestním
rozsudkem se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, překážka věci
rozsouzené dána není (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1980, sp. zn. 18 Co 193/80, uveřejněné pod č. 37/1983 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – část občanskoprávní). Jestliže soud v trestním (adhezním) řízení uplatněný nárok na náhradu újmy
zcela nepřizná z jakéhokoliv důvodu (ať již jde o otázku spoluzavinění
poškozeného nebo jako v projednávané věci o otázku intenzity duševních útrap
spojených s usmrcením osoby blízké a přiměřenost výše odškodnění za ně) a se
zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za
usmrcení osoby blízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto
rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu
projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního
soudu o přiměřenosti výše odškodnění. Soud v občanskoprávním řízení projedná
(zcela nebo zčásti) totožný nárok, jaký již byl poškozenými neúspěšně (nebo ne
zcela úspěšně) uplatněn v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017). V občanskoprávním řízení se tedy
nejedná o nový nárok, uplatněný na základě jiných skutkových okolností než
těch, na jejichž základě byl nárok uplatněn v adhezním řízení. Z uvedeného plyne, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že byl-li poškozený
v trestním řízení odkázán s částí svého nároku na řízení ve věcech
občanskoprávních, lze v tomto řízení nárok přiznat jen na základě kritérií,
která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo byla, ale trestní soud k nim
nepřihlédl. Přes tento chybný závěr se odvolací soud zabýval přiměřeností výše
náhrady za duševní útrapy všech žalobců spojené s usmrcením jejich dcery
(sestry) a jeho rozhodnutí spočívá též na závěru, že přiznané náhrady
nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč pro otce a sestru zemřelé a 1 200 000 Kč
pro matku zemřelé jsou přiměřené a zcela odpovídají principu proporcionality. I
tento závěr odvolacího soudu byl dovoláním žalobců napaden s tím, že se soud
při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 865/2015. V namítaném rozhodnutí však dovolací soud otázku
výše nároku na náhradu nemajetkové újmy vůbec neřešil, takže se o odklon od
rozhodovací praxe dovolacího soudu jednat nemůže. Nejvyšší soud se otázkou určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s
usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. zabýval v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn.
25 Cdo 894/2018, a vyložil, že její výše by měla odrážet obecně
sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti, přičemž tato kritéria jsou
příliš obecná a nepostačují k určení výše náhrady, neboť názory na to, jaká
výše náhrady je spravedlivá a slušná, jsou velmi subjektivní a mohou se značně
lišit, nehledě k tomu, že údaje o takto obecně sdílených představách nejsou ani
k dispozici. Proto je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být
východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem
nastavená výše odškodnění stanovená v § 444 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném
od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013, která činila 240.000 Kč v případě pozůstalého
manžela, rodiče, dítěte nebo jiné blízké osoby žijící ve společné domácnosti,
175.000 Kč pro sourozence a 85.000 Kč pro rodiče nenarozeného počatého dítěte. Důvodem kritiky a posléze zrušení této právní úpravy nebyla nedostatečná výše
uvedených částek, nýbrž jejich paušálnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a důvodová zpráva k § 2951 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Ostatně částka 240.000 Kč pro nejbližší příbuzné je nadále
součástí právního řádu v ustanovení § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, byť jako spodní hranice jednorázové
náhrady při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání (viz slovo „nejméně“), přičemž vláda je zmocněna k valorizaci této
náhrady (§ 201i odst. 2) a soud je oprávněn náhradu přiměřeně zvýšit (§ 271s). Požadavek vnitřní integrity právního řádu, jinými slovy nedostatek racionálních
důvodů pro diametrálně odlišné odškodňování pozůstalých v pracovněprávních
vztazích a pozůstalých v občanskoprávních vztazích, nedovoluje uvedenou
skutečnost ignorovat. I judikatura přechodného období do účinnosti nového
občanského zákoníku (1. 1. 2014), vycházející z názoru, že není vyloučeno,
pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na
osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle
ustanovení na ochranu osobnosti (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04), tento postup vyhrazovala pro případy mimořádné z
hlediska závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či okolností, za nichž k porušení
práva došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30
Cdo 5188/2007). Takto přiznávané částky se pohybovaly v řádu několika desítek
až stovek tisíc (nikoli tedy v řádu milionů) Kč [srov. Ryška, M. Odškodnění
sekundárních obětí dle § 2959 ObčZ. Právní rozhledy. 2016, č. 11, s. 381-385;
Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1719, marg. č. 10]. Případné excesy nejsou následováníhodné a nemohou být
považovány za ustálenou judikaturu.
Lze tedy usuzovat, že primárním zájmem
zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění
samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím
účinnosti občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomě nastolení stavu
diskontinuity v rozhodovací činnosti (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Taková diskontinuita by mimo jiné
založila neodůvodněné rozdíly mezi osobami, jimž byla poskytnuta náhrada podle
dosavadní a podle nové právní úpravy, ač třeba mezi škodními událostmi uplynula
jen nepatrná doba. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že považuje pro
sjednocení praxe za účelné obdobně jako v Metodice k náhradě nemajetkové újmy
na zdraví pro zajištění automatické valorizace náhrad vázat jejich vyčíslení na
ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců
v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní
částku náhrady považoval soud v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti)
dvacetinásobek průměrné mzdy s tím, že obdobnou metodu užil např. Krajský soud
v Ostravě v rozhodnutích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 370/2014, ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 6 To 404/2015, ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 6 To 51/2016, ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. 6 To 122/2016. Jelikož průměrná mzda za r. 2013 činila dle údajů zveřejněných Českým
statistickým úřadem 25 122 Kč, činila by pro daný případ (tj. úmrtí nastalé v
r. 2014) uvedená částka 502 440 Kč, což zhruba odpovídá horní hranici rozpětí
základních částek použité odvolacím soudem. Takto nastavená základní částka je
pak východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady. Dovolací soud v rozsudku
sp. zn. 25 Cdo 894/2018 vymezil kritéria modifikace základní částky odškodnění,
mezi něž zařadil intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a
pozůstalých, případnou existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí
jiné satisfakce, zohlednit lze rovněž, byl-li poškozený očitým svědkem škodní
události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem
se o nich dozvěděl. Dalším kritériem je postoj škůdce ke škodní události, dopad
události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i
majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše
náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Dovolací soud ve výše
uvedeném rozhodnutí uzavřel, že má-li mít orientační určení výše náhrad
způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 obč. zák. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka
být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či
poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. V
projednávané věci odvolací soud zohlednil všechna kritéria pro stanovení výše
relutární náhrady a vycházel přitom z principu proporcionality, tj. vzal v
úvahu částky přiznané v jiných řízeních. Dospěl-li k závěru, že částky přiznané
žalobcům (1 000 000 Kč a 1 200 000 Kč) jsou přiměřené (tzn.
základní náhrada
byla navýšena v řádu téměř 100 %), nelze mu v tomto směru vytýkat, že by
náhrada byla nepřiměřeně nízká a neproporcionální a že by jeho úvaha ohledně
výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké byla zjevně
nepřiměřená. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení otázky výše náhrady
za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké neodchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu. I když závěr odvolacího soudu, že byl-li poškozený v trestním řízení odkázán s
částí svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, lze v tomto řízení
nárok přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena
vůbec, nebo byla, ale trestní soud k nim nepřihlédl, je odklonem od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejsou dány podmínky pro zrušení napadeného
rozhodnutí, jelikož jiného výsledku řízení by ani při správném zodpovězení
předchozí otázky nemohlo být dosaženo. Přezkoumávané rozhodnutí totiž současně
spočívá na závěru o přiměřenosti již přiznaných peněžitých částek, a při
posouzení této otázky odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu a dovolání žalobců tak není podle § 237 o. s. ř. v tomto
rozsahu přípustné. Ze všech těchto důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího
soudu je věcně správný, proto dovolání žalobců podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud má za to, že ve věcech odškodnění za zásah do práva na soukromý a
rodinný život (tj. do osobnostního práva poškozeného) podle § 2959 o. z. nelze
při stanovení odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť tato
ustanovení nereflektují povahu řízení o náhradách při újmě na přirozených
právech člověka, kdy v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši
plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha
kritérií (intenzita vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná
existenční či hmotná závislost na zemřelém, případné poskytnutí jiné
satisfakce, postoj škůdce, dopad události do jeho duševní sféry, majetkové
poměry škůdce, míra zavinění, resp. míra spoluzpůsobení smrti poškozeným, vzít
v potaz je třeba i okolnosti vyjmenované v § 2957). Na tyto případy je, obdobně
jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným výkonem veřejné moci, přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a)
advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Odměna advokáta se proto v projednávané věci vypočte z
tarifní hodnoty 50 000 Kč stanovené v § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996
Sb. V dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se
skládají z odměny advokáta ve výši 3100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7
bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm.
k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobců, a z
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve
výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4 114 Kč. Vedlejšímu účastníku na straně žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.