U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Erikou Justovou, advokátkou se sídlem
Sokolov, Jiráskova 977, proti žalovanému městu Sokolov, se sídlem úřadu
Sokolov, Rokycanova 1929, zastoupenému JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se
sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 10 C 249/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2012, č.j. 12 Co 429/2011-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.275 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Eriky Justové,
advokátky se sídlem Sokolov, Jiráskova 977.
uložil žalovanému městu zaplatit žalobci 92.614 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Zjistil, že dne 11. 6. 2009 při parkování na veřejném
prostranství na osobní automobil žalobce spadla odlomená část stromu rostoucího
na pozemku ve vlastnictví žalovaného a žalobci vznikla škoda spočívající v
nákladech opravy vozidla. Žalovaný v řízení neprokázal, že k rozlomení stromu
došlo vlivem silného větru, naopak bylo zjištěno, že strom byl zjevně poškozen
hnilobou, žalovaný jeho ponecháním na veřejném prostranství zanedbal svou
prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., a své odpovědnosti za škodu podle §
420 obč. zák. se nezprostil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č.j. 12
Co 429/2011-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že
subjektem odpovědným za vzniklou škodu je žalovaný, a to i přesto, že mezi ním
a Sotes Sokolov, spol. s r.o., byla uzavřena mandátní smlouva, jejímž předmětem
byla běžná údržba zeleně, neboť o prořezávání či pokácení stromů musel předem
rozhodnout odbor životního prostředí Městského úřadu žalovaného a že pokyn k
odstranění předmětné vrby firma dostala až v den následující po škodní
události. Odvolací soud odkázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně,
zejména na znalecký posudek dendroložky Ing. Hany Hrdličkové, ze kterého
vyplynulo, že žalovaný zanedbal svou prevenční povinnost předcházet škodám tím,
že neprováděl pravidelné kontroly zdravotního a bezpečnostního stavu dřeviny
minimálně jednou do roka, přestože vrba byla stará asi 70 let a stupeň jejího
narušení byl značně vysoký, k čemuž přispělo i předchozí chybné statické
zajištění stromu kovovým lankem, které zaškrcovalo vedlejší větve, a mohlo tak
stav stromu jen zhoršit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů vady řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného
právního posouzení věci. Nesouhlasí s výkladem § 415 obč. zák., jak jej
provedly soudy nižších instancí, především se závěrem, že žalovaný je odpovědný
za škodu vzniklou na automobilu žalobce, přestože smluvně údržbu stromu měl v
působnosti jiný subjekt. Zpochybňuje závěry znaleckého posudku, neboť při jeho
vypracování znalkyně vycházela ze žalobcem předložených fotografií, jejichž
autenticita je podle dovolatele sporná. Nesouhlasí se způsobem hodnocení
provedených důkazů a výkladem pojmu příčinné souvislosti, při němž soudy
nezohlednily tvrzené vnější klimatické vlivy. Rozporuje též závěr soudů, že
odpovídá za škodu způsobenou na pozemku, kde žalobce odstavil své vozidlo, když
se nejednalo o pozemek určený k parkování vozidel, ale pozemek zatravněný,
nezařazený mezi komunikace a užívaný tímto způsobem bez souhlasu vlastníka.
Zpochybňuje též správnost znaleckého posudku o výši škody a vytýká soudům obou
stupňů, že nezkoumaly spoluzavinění žalobce, nevypořádaly se s námitkami, které
proti posudku vznesl žalovaný, vztáhly koncentraci řízení i na tyto námitky,
připustily provedení důkazu příjmovým dokladem v rozporu se zásadou
koncentrace, neprovedly jím navržené důkazy a nezdůvodnily, proč se tak stalo.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů
nižších instancí, nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že za vzniklou škodu
odpovídá Sotes Sokolov, spol. s r.o., která zajišťovala běžnou údržbu městské
zeleně, jelikož o kácení stromů rozhodoval odbor životního prostředí. Odmítá
tvrzení žalovaného, že na parcele, na které vozidlo stálo, nebylo možné
svobodně odstavovat vozidla. Má za to, že dovolání žalovaného není přípustné,
jelikož nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení zastoupeným advokátem
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé, se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné,
jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne
31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních
otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní
otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je založena na
současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody,
vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula
jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost ukládající každému
počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných
hodnotách (tzv. generální prevence). Nedodržení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a
tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vychází z
nezpochybnitelného skutkového základu, že žalobci byla způsobena škoda na jeho
automobilu pádem stromu stojícího vedle vozidla odstaveného na veřejném
prostranství a že příčinou pádu byl špatný stav stromu rostoucího na pozemku ve
vlastnictví žalovaného a nedostatečná péče o něj. Odvolací soud dovodil
porušení prevenční povinnosti žalovaným ve smyslu § 415 obč. zák. a jeho závěr
o odpovědnosti žalovaného za škodu je plně v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Jak obdobně uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20.
2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura,
ročník 2002, pod poř. č. 65, povinnostmi vlastníka věci jsou nejen povinnosti
výslovně v zákoně vyjmenované - zdržet se všeho, čím by nad míru přiměřenou
poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv (§ 127
obč. zák.), nýbrž i další povinnosti, jež zákon v § 415 obč. zák. ukládá
každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i
o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující či
snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a
pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku je
povinen řádně pečovat o porosty rostoucí na jeho vlastním pozemku. Této
odpovědnosti se v daném případě žalovaný nemohl zprostit ani poukazem na to, že
si k zajištění péče o zeleň ve svém vlastnictví smluvně sjednal nějaký další
subjekt (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2000, sp.
zn. 25 Cdo 422/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn.
25 Cdo 1843/2007).
Z vylíčení důvodů dovolání dále vyplývá, že žalovaný nesouhlasí zejména s tím,
jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav
věci, a sám (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotí, zda na straně žalovaného
jsou prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost za škodu, jejíž náhrada je
požadována (oproti závěru odvolacího soudu tvrdí, že žalobce neprokázal
existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vzniklou
škodou a že předmětný pozemek nebyl určen k parkování vozidel) tedy brojí proti
správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli právního posouzení.
Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž
zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího
důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá.
Ani namítaná případná vada řízení (výhrady směřující proti podkladům, z nichž
znalkyně vycházela při vypracování znaleckého posudku, porušení zásady
koncentrace, neprovedení výslechu znalce a dalších navržených důkazů,
nedostatečné odůvodnění rozhodnutí) nezakládá přípustnost dovolání podle
uvedeného ustanovení, neboť je to zákonem výslovně vyloučeno (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastupování advokátem za jeden úkon v částce 5.762,50 Kč [odměna z částky
určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., krácená
dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a
náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300 Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle § 137
odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 7.275 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu