25 Cdo 1843/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně N., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované D. – P. s. r.
o., zastoupené advokátkou, o 342.228,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 30/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. října
2006, č. j. 35 Co 1093/2005-515, takto:
I. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 28. 6. 2001, č. j. 7 C
30/98-449, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 190.722,- Kč s
příslušenstvím a co do dále požadované částky 151.456,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl. Rozhodl na základě zjištění, že žalující společnost, která byla
oprávněna v domě v P. pronajímat byty, dala nájemníkovi bytu č. 12 svolení k
instalaci vířivé vany do bytu. Na základě jeho objednávky u firmy A. P., s. r.
o., objednala tato firma u žalované společnosti koupi a instalaci vany a
pracovník žalované společnosti ji nainstaloval v bytě č. 12. V důsledku vadně
provedené instalace došlo dne 11. 9. 1996 k úniku vody a vyplavení řady bytů v
domě, což si vyžádalo rozsáhlé výdaje, žalobkyně vynaložila celkem částku
933.388,30 Kč, do výše 591.160,- Kč jí plnila pojišťovna a zbylou částku
uplatnila na žalované společnosti v tomto řízení. Předchozí zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 1998, č. j. 7 C 30/98-101, byl odvolacím
soudem zrušen se závazným právním názorem na aktivní legitimaci žalující
společnosti. Soud dovodil, že žalovaná společnost odpovídá za škodu, jež
vznikla následkem vadné instalace vany, a náklady vynaložené žalobkyní činí nad
rámec plnění pojišťovny částku 190.772,- Kč, proto soud v této části žalobě
vyhověl; další výdaje neshledal důvodně vynaloženými.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 18. 6. 2002, č. j. 35 Co 271/2001-465, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 190.722,- Kč s
příslušenstvím zamítl. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalovaná společnost není
odpovědná za škodu. Nájemník bytu č. 12 uzavřel totiž se společností A. P., s.
r. o., smlouvu o dílo podle § 631 obč. zák., jejímž předmětem bylo dodání a
montáž masážní vany. Společnost A. P., s. r. o., byla zhotovitelem, dílo
provedla prostřednictvím žalované společnosti na základě smlouvy s ní uzavřené
dne 24. 5. 1996. Protože podle § 633 odst. 2 obč. zák. odpovědnost za řádné
provedení díla nese zhotovitel, odvolací soud dovodil, že žalovaná, která
nebyla zhotovitelem, za vzniklou škodu neodpovídá.
Na základě dovolání podaného žalobkyní Nejvyšší soud České republiky rozsudkem
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 25 Cdo 1479/2005-509, rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že pro
uplatnění nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák. není rozhodující, zda
mezi poškozeným a tím, kdo mu škodu způsobil, byl závazkový právní vztah, nýbrž
platí zásada, že odpovědnost za škodu nese ten, kdo ji způsobil. Proto není v
daném případě pro aplikaci § 420 odst. 1, 3 obč. zák. rozhodné, zda mezi
nájemníkem a společností A. P., s. r. o., byla uzavřena smlouva o dílo či
nikoliv.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 10.
2006, č. j. 35 Co 1093/2005-515, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku změnil jen tak, že žalobu co do částky 5.520,- Kč s 16% úrokem z
prodlení od 15. 11. 1997 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 16% z
částky 182.252,- Kč za den 15. 11. 1997 zamítl, jinak jej v tomto výroku
ohledně částky 185.252,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 16. 11. 1997 do
zaplacení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dodávku a montáž vany v
bytě objednatele nechala společnost A. P., s. r. o., provést prostřednictvím
žalované společnosti na základě smlouvy ze dne 24. 5. 1996. Nesprávnou
instalaci vany dne 11. 9. 1996 v bytě č. 12 provedl zaměstnanec žalované
společnosti (neutáhl matici na přívodu studené vody), čímž následně došlo ke
vzniku škody. Nároky žalobkyně podle § 420 obč. zák. a § 451 a násl. obč. zák.
shledal důvodnými co do částky 185.252,- Kč.
Proti vyhovující části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a do
výroků o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle
ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se důsledně
neřídil právním názorem dovolacího soudu, že za škodu odpovídá ten, kdo ji
způsobil. Zjištění, že vanu namontoval zaměstnanec žalované, nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť montáž vany byla provedena „osobou odlišnou od
osoby žalovaného i od osoby zaměstnance žalovaného“. Protože rozhodnutí
odvolacího soudu vychází z nesprávného skutkového zjištění, je řízení
postiženou vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla,
aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání,
které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není opodstatněné.
Pokud jde o právní posouzení uplatněného nároku, je třeba s poukazem na
předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (rozsudek ze dne 18. 10.
2005, č. j. 25 Cdo 1479/2005-509) zdůraznit, že v daném případě se nejedná o
nárok objednatele vůči zhotoviteli z odpovědnosti za vady díla, nýbrž o náhradu
škody podle § 420 obč. zák., způsobené třetím osobám v důsledku vadného
provedení díla. Zhotovitel v rámci své odpovědnosti za řádné provedení díla
odpovídá i za ty vady díla, jež při realizaci díla způsobil jeho subdodavatel
či jiná osoba, jím použitá při provádění díla. Jestliže následkem vad při
provádění díla byla způsobena škoda, neznamená to, že zhotovitel se vůči
poškozeným zprostí odpovědnosti za škodu poukazem na to, že si k vlastnímu
provedení díla sjednal nějaký další subjekt (srov. též např. usnesení NS ČR ze
dne 15. 8. 2000 sp. zn. 25 Cdo 422/99), a nemá to ani za následek, že by
odpovědnost zhotovitele za škodu vyloučila přímou odpovědnost toho, kdo
porušením své povinnosti škodu způsobil (s výjimkami podle § 420 odst. 2 obč.
zák.), a naopak. Z toho, že za jednu a tutéž škodu může poškozenému odpovídat
více subjektů, nelze dovodit závěr, že je tím vyloučena odpovědnost jednoho z
nich, tedy žalované, jsou-li u ní splněny předpoklady odpovědnosti podle § 420
obč. zák. Není totiž zákonného důvodu vylučovat zákonnou odpovědnost jednoho
subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá též subjekt jiný (např. 25 Cdo
2102/2002). Jestliže následkem vadné práce provedené osobou použitou k
realizaci díla je způsobena škoda a zhotovitel ji poškozenému nahradí, má proti
této třetí osobě tzv. postih podle § 440 obč. zák. z titulu odpovědnosti za
škodu způsobenou zaviněním jiného.
V dané věci je třeba především uvést, že nárok na náhradu škody proti
pracovníkovi, který přímo provedl vadnou montáž, příp. proti jeho
zaměstnavateli (§ 420 odst. 2 obč. zák.) nebyl uplatněn, a nebyl tedy ani
předmětem tohoto řízení.
I když dovolatelka výslovně uvádí, že podává dovolání z důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že
uplatňuje též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítá totiž, že instalaci vany neprovedl její
zaměstnanec.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná v
případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Z hlediska odpovědnosti žalované společnosti za škodu způsobenou vadnou montáží
vany je rozhodující, zda předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč.
zák. na její straně byly splněny, tedy zda dodávku vany do bytu včetně
příslušné montáže provedla žalovaná prostřednictvím svých zaměstnanců, popř.
zda pro žalovanou vykonala tyto práce jiná, žalovanou k této činnosti použitá
osoba (ve smyslu ust. § 420 odst. 2 obč. zák.) a zda tyto práce spadaly do
působnosti žalované.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na základě kupní smlouvy ze dne
24. 5. 1996, dodacího listu a faktury (č. l. 11 a 12 spisu) vycházel ze
zjištění, že žalovaná společnost dodala vanu 19. 8. 1996 a „její pracovník
zároveň vanu v bytě č. 12 instaloval“. Žalovaná založila list montážního deníku
na č. l. 160 spisu, z něhož plyne, že montáž „C.“ (masážní vana) provedl montér
L. ze soukromé firmy v L. Vzhledem k obsahu kupní smlouvy ohledně vany C. ze
dne 24. 5. 1996 uzavřené mezi žalovanou jako dodavatelem a společností A. P.,
s. r. o., jako odběratelem, v níž je ujednáno, že odběratel má nárok na
provedení bezplatné instalace zařízení montážní a servisní firmou, která je k
této činnosti autorizovaná dodavatelem, není v daném případě rozhodující, zda
žalovaná použila pro vlastní montáž vany v bytě svého zaměstnance nebo
pracovníka jiné (montážní a servisní) firmy, jež k výkonu této montážní
činnosti byla žalovanou pověřená a autorizovaná.
V dané věci se tedy skutkové námitky v dovolání netýkají skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska § 420 odst. 2 obč. zák., tedy z
hlediska hmotného práva.
Právní názor odvolacího soudu, že za škodu vzniklou následkem porušení právní
povinnosti při instalaci a montáži vany odpovídá žalovaná společnost jako
dodavatel zařízení včetně jeho instalace na místě, je správný. Okolnost, zda
konkrétní práci při instalaci zajišťovala žalovaná sama nebo prostřednictvím
svého smluvního partnera, kterého k této činnosti autorizovala a jemuž zadala
provedení práce, není rozhodující.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných
dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není
přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž
se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust.
§ 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu