25 Cdo 1949/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. P., proti žalovanému K. M., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 310/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 53 Co 60/2006-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
odvolání a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2006, č. j. 53 Co 60/2006-177, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, nezastoupený advokátem, dovoláním, v němž uvádí, že dovolání podává pro „předem promyšlené (patrně i vzájemně mezi soudy domluvené) vědomě a úmyslně porušení mých lidských dle Listiny konkrétně čl. 36+38/2, ale i 37/1 Listiny a žalobce diskriminujícími postupy OS pro Prahu 5 a MS Praha.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolatel sice není zastoupen advokátem, ani nedoložil, že by měl sám právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, není tento nedostatek podmínky dovolacího řízení důvodem k zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2 o. s. ř.; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není rozhodnutím ve věci samé.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že se nejedná o žádný z případů uvedených v jejich taxativních výčtech.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není podle občanského soudního řádu přípustné. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, publikované v Soudní judikatuře, č. sešitu 6, roč. 2002, pod č. 102/2002).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu