25 Cdo 1956/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci
žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, o 133.333,- Kč, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 399/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 14. prosince 2005, č. j. 16 Co
69/2004-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
133.333,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se
domáhala uvedené částky z důvodu, že v důsledku trestu propadnutí majetku
jejích bratrů A. a L. S. v souvislosti s jejich odsouzením za protistátní
činnost v roce 1952 a společně s likvidací drobných činností po roce 1948, jí
bylo znemožněno domáhat se na svých bratrech A., L. a B. S. vyplacení dědického
podílu podle odstupní smlouvy ze dne 4. 4. 1946. Touto smlouvou matka žalobkyně
odevzdala svým třem synům každému ideální 1/3 nemovitostí v k. ú. T. s tím, že
na srážku odstupní ceny byli bratři žalobkyně zavázáni vyplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku 200.000,- Kč při jejím provdání, nejpozději do 5
let od schválení smlouvy. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť
nárok žalobkyně proti státu není žádným právním předpisem upraven, sama
žalobkyně o žádný majetek konfiskací nepřišla a nebylo prokázáno, že by její
pohledávka vůči bratrům přešla na stát. Soud uzavřel, že Česká republika v
současné době nevlastní žádnou z předmětných nemovitostí a ani žádný právní
předpis, včetně restitučních, nárok žalobkyně na odškodnění neupravuje.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j.
16 Co 69/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že možnost
uplatnění nároku žalobkyně vůči státu není upravena žádným speciálním
předpisem, tj. některým z restitučních zákonů, a neupravuje jej ani občanský
zákoník. Neexistuje žádný právní důvod, na jehož základě by měl stát uspokojit
tuto pohledávku, jež směřuje dle odstupní smlouvy ze dne 4. 4. 1946 vůči
bratrům žalobkyně, případně jejich dědicům. Na straně žalobkyně ke škodě
nedošlo, její pohledávka vůči bratrům zůstala zachována a splnění své
pohledávky se žalobkyně mohla po nich domáhat zákonnými prostředky. S ohledem
na společenské změny či trestní odsouzení jejích dvou bratrů by její pohledávka
sice nemusela být ve sjednané době uspokojena a její bratři měli ztíženou
pozici pro splnění svého závazku ze smlouvy, avšak i po ztrátě živností museli
mít nějaký zdroj příjmů, nehledě k tomu, že na části nemovitostí zůstalo
zachováno zástavní právo. Dále soud dovodil, že nárok žalobkyně není dán ani z
titulu bezdůvodného obohacení získaného státem na její úkor. Pokud žalobkyně
argumentovala dobrými mravy, soud poukázal na to, že její bratři neučinili
žádné kroky ke splnění svého závazku, a to ani poté, co byli v rámci restitucí
odškodněni a byl jim vrácen zabavený majetek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to výslovně proti výroku o
věci samé a o nákladech řízení. Přípustnost dovolání odůvodňuje podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a
opakuje skutkový stav. Uvádí, že nesouhlasí s právními závěry soudů obou
stupňů, a zdůrazňuje, že právním důvodem jejího nároku vůči státu je právo na
vydání bezdůvodného obohacení a také odpovědnost za škodu způsobenou jí státem.
Stát svým protiprávním a škodným jednáním, spočívajícím v protiprávní
legislativě, likvidaci živností a živnostníků, konfiskaci majetku a nezákonném
odsouzení jejích bratrů zavinil, že uspokojení její pohledávky se stalo
nemožným, a tím jí způsobil škodu. Její bratři vzhledem ke své ekonomické
situaci způsobené státem by při nejlepší vůli nemohli její pohledávku
uspokojit, 2/3 nemovitostí byly zkonfiskovány, žalobkyně nemohla uspokojit
pohledávku ani cestou zástavního práva, které převodem majetku do
socialistického vlastnictví zaniklo. Dovozuje, že stát se obohacoval na její
úkor tím, že bez právního důvodu a z nepoctivých zdrojů získával majetkový
prospěch z vlastnictví zkonfiskovaných nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud
v plném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že
neexistuje žádný právní důvod, na jehož základě by pohledávku žalobkyně měl
uspokojit stát. Stát a jeho orgány postupovaly při nakládání s předmětnými
nemovitostmi podle tehdy platných právních předpisů a žádnou právní povinnost
neporušily. Křivdy, jež byly způsobeny bratrům žalobkyně, byly odčiněny na
základě restitučních předpisů a vydáním podílu na nemovitostech. Žalovaná má za
to, že dovolání nemá po právní stránce zásadní význam a navrhla, aby jako
nepřípustné bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané
věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka
označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), neshledal otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Obsahem dovolání je v podstatě pouze rekapitulace zjištěného skutkového stavu,
poukaz na poměry ve společnosti a v rodině dovolatelky, jak se vyvinuly od roku
1946 do současnosti, a názor, že namísto jejích bratrů by její pohledávku z
odstupní smlouvy z roku 1946 měl uspokojit stát. Z hlediska těchto námitek
nelze zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu pro stránce právní dovodit.
Paušální je námitka “nesprávného právního hodnocení“, aniž by byly vzneseny
konkrétní výhrady proti právním závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
však předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž
usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná
citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení
okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není ani
vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní.
Dovolatelka uvádí, že právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za
nesprávné z důvodů, které jsou jen popisem zjištěných skutkových okolností, a
za právní důvod svého nároku vůči státu označuje „právo na vydání bezdůvodného
obohacení a také odpovědnost za škodu“. Za příčinu škody, jež jí vznikla
neuspokojením její pohledávky, označuje „protiprávní legislativu, likvidaci
živností, konfiskaci majetku a nezákonné odsouzení jejích bratrů“. Ani z popisu
toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní
otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr,
že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jen pro úplnost lze dodat, že nad rámec rehabilitačních a restitučních předpisů
nelze přiznat nějaké další odškodnění, jež platná právní úprava nezná, a ani
soud nemůže zakládat nějaké další hmotněprávní nároky z titulu náhrady škody
nebo bezdůvodného obohacení.
K dovolání do výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nelze než
odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do
výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné.
Nákladový výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje
o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1
o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského
soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22
Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č.
1, roč. 2002, str. 10).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu