25 Cdo 1982/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v
Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 180/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2006, č. j. 11 Co
745/2005-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal
důvodným nárok na náhradu škody, která měla být podle žaloby žalobci způsobena
nezákonnými rozhodnutími Okresního soudu v Ostravě v občanskoprávních řízeních
vedených pod sp. zn. 41 P 456/97, Nc 169/2000 a 51 E 208/2001 a v trestních
řízeních vedených pod sp. zn. 71 T 238/99 a 70 T 91/2000, neboť dovodil, že
podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále též jen „zákon“, nejsou splněny, když nedošlo k jejich zrušení či změně
pro nezákonnost, a tvrzený nesprávný úřední postup v předmětném trestním,
exekučním a opatrovnickém řízení shledán nebyl. Navíc žalobce ani nepodal návrh
na předběžné projednání nároku k Ministerstvu spravedlnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
odůvodňuje tvrzením, že se domáhá vůči státu náhrady škody, jejíž „vznik
spatřuje ve vydání nezákonných rozhodnutí soudů, která však nebyla změněna ani
zrušena“. Restriktivní přístup soudu, který shledal žalobu nedůvodnou z důvodů,
že předmětná rozhodnutí nebyla zrušena či změněna ani že nárok nebyl předem
uplatněn u Ministerstva spravedlnosti, bráni žalobcovu právu na spravedlivý
proces. Tvrdí též, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně bezdůvodně rozdělil jeho
žalobu do několika samostatných řízení přesto, že nárok byl řádně odůvodněn.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud
postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2
o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za
středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad
důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí
zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b)
o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu.
Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena nezákonnými
rozhodnutími vydanými Okresním soudem v Ostravě v uvedených občanskoprávních a
trestních řízeních, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr
je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a
odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o
odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí
vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2.
2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 4030, C. H. Beck). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je
i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu
předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný
úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5,
či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
K námitce žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci proto, že soud prvního stupně „rozdělil žalobu“ do
několika samostatných řízení přesto, ač byl nárok řádně odůvodněn, lze uvést
jen to, že dostatek či absence náležitostí žaloby není rozhodující pro spojení
věcí či vyloučení některé věci k samostatnému řízení (srov. § 112 o.s.ř.); jde
o postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy
věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé.
Je tedy zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze z pohledu uplatněných dovolacích
námitek přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,
proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu