25 Cdo 1988/2021-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. P., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti žalovaným: 1. V. P., narozená XY, bytem XY, 2. S. P., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.D., MBA, advokátem se sídlem U Sluncové 666/12, Praha 8, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 9/2020, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, o návrhu 2. žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti výroku III tohoto rozsudku, takto:
I. Vykonatelnost části výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, kterou byla 2. žalovanému uložena povinnost zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání. II. Návrh 2. žalovaného na odklad právní moci části výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, kterou byla 2. žalovanému uložena povinnost zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 C 9/2020-89, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaslat doporučenou poštou žalobkyni a P. K. [původní žalobce b)], a to každému zvlášť, na adresu uvedenou v rubrice tohoto rozsudku písemnou a podepsanou omluvu (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo uhradit žalobkyni a P. K. společně a nerozdílně částku
ve výši 20.000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2021,č. j. 22 Co 243/2020-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným tak, že 2. žalovaný je povinen zaslat doporučenou poštou žalobkyni písemnou a podepsanou omluvu v dílčím znění; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a v tomto vztahu potvrdil (výrok III), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 2. žalovaný včas dovolání a současně navrhl odklad jeho právní moci a vykonatelnosti s odůvodněním, že právní mocí a výkonem napadeného rozhodnutí mu hrozí závažná újma, neboť v případě, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní, učiněnou omluvu nejde vzít zpět. V exekučním řízení mu již byly obstaveny účty. Naopak žalobkyni odkladem právní moci a vykonatelnosti nevznikne žádná újma. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o.
s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17). Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti uvedených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, neboť nositelem práv přiznaných napadeným rozhodnutím je pouze žalobkyně.
V souzené věci lze dovodit reálnou hrozbu závažné újmy, jež by mohla vzniknout dovolateli, byla-li by k vymožení povinnosti omluvit se nařízena exekuce ukládáním peněžitých pokut. Nelze též pominout, že splnění povinnosti by založilo nevratný stav pro případ, že by dovolatel byl v dovolacím řízení úspěšný. Naopak návrhu na odklad právní moci nelze vyhovět proto, že dopadá na případy, kde dovoláním napadené rozhodnutí neukládá vynutitelnou povinnost (např. určení práva nebo nahrazení projevu vůle), avšak o takový případ se v projednávané věci nejedná.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé) odložil vykonatelnost části výroku III napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byla 2. žalovanému uložena povinnost zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu, do právní moci rozhodnutí o dovolání [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jak je uvedeno ve výroku I tohoto usnesení. Výrokem II pak zamítl návrh na odklad právní moci této části výroku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 81 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví být v rozporu s objektivním právem, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě plnil-li jiný subjekt právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod č. 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba rozlišovat i to, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící (hodnotový) soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem) je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/04 , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná). Z toho je zřejmé, že odvolací soud posoudil neoprávněnost zásahu 2. žalovaného do osobnostních práv žalobkyně nesprávně. Posuzovaný výrok o tom, že na základě předchozích sdělení o otci žalobkyně identifikoval 2. žalovaný riziko, že žalobkyně byla v minulosti pohlavně zneužívána, byl učiněn v rámci řízení o úpravu péče a vyživovací povinnosti k nezletilé dceři žalobkyně a dovolatele před Okresním soudem v Kutné Hoře, tedy při výkonu subjektivního práva 2. žalovaného stanoveného zákonem. Podle skutkových zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se 2. žalovaný o žalobkyni nevyjadřoval bezúčelně a svévolně, ale na základě jejich předchozího jednání, vzájemných konfliktů (kdy i žalobkyně obvinila 2. žalovaného ze sexuálního zneužívání jejich dcery). Nešlo primárně o urážku, vulgaritu či napadení, ale o hodnotící soud vtělený do podání k okresnímu soudu v zájmu dosažení procesního úspěchu v rodinném sporu o výchovné prostředí nezletilé dcery. Okolnost, že se 2. žalovaný takto vyjádřil s využitím znalostí i autority své lékařské profese, nezakládá sama o sobě neoprávněnost tohoto sdělení. I když tvrzení odborníka zpravidla bývá považováno za relevantnější než názory laika, nemůže být 2. žalovaný bez opodstatnění omezován ve výkonu procesních práv jen pro svou profesi. Z obsahu spisu se jeví vztahy žalobkyně a dovolatele (bývalých manželů) velice vyhroceně a v tehdejším řízení v nich převládaly negativní emoce nad racionalitou. Přesto předmětný výrok 2. žalovaného o „podezření“ z pohlavního zneužívání žalobkyně jejím otcem v minulosti nebyl nikde zveřejněn a nebylo ani tvrzeno, že by jej 2. žalovaný opakoval při jiné příležitosti, nebo že by jej nějakým způsobem uvedl v širší známost, tedy jej zjevně využil hlavně jako argumentaci vůči soudu s cílem dosáhnout úspěchu ve sporu o nezletilé dítě. Účelem, obsahem ani formou sdělení tak nedošlo ze strany 2. žalovaného k excesu z uplatňování práv v soudním sporu, byť není pochyb, že se takové vyjádření mohlo žalobkyně nepříjemně dotknout. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 243/2020-137, v části výroku III, kterou byl změněn výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 C 9/2020-89, ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným tak, že se potvrzuje výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla zamítnuta žaloba, aby 2. žalovaný byl povinen zaslat žalobkyni v tomto výroku specifikovanou omluvu. V návaznosti na to se potvrzuje i závislý výrok o náhradě nákladů řízení v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšnému 2. žalovanému bylo vůči neúspěšné žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 2.500 Kč (účast při jednání odvolacího soudu a podání dovolání) z tarifní hodnoty 35.000 Kč (předmětem řízení zůstal požadavek na omluvu bez nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích) podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), spolu s náhradou hotových výdajů za oba úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (celkem 5.600 Kč). Po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. činí celková odměna advokáta 6.776 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupce 2. žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 21. 2. 2022
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu