25 Cdo 1998/2025

Judikát 25 Cdo 1998/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:15.04.2026

Spisová značka:25 Cdo 1998/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.1998.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Advokacie

Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 85/1996 Sb. § 24 předpisu č. 85/1996 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 25 Cdo 1998/2025-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobkyně: VV SKLO s. r. o., IČO 26282135, se sídlem Karlov 2353, Velké Meziříčí, zastoupená JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti žalovanému: JUDr. Milan Zápotočný, IČO 66219795, se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, zastoupený Mgr. Markem Pouzarem, advokátem se sídlem Žižkova 1683/13, Jihlava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, o 101 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 112 C 35/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 17 Co 14/2024-300, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 813 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Víta Hrnčiříka, LL.M., Ph.D. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. 17 Co 14/2024-300, k odvolání žalovaného potvrdil výroky rozsudku ze dne 12. 10. 2023, č. j. 112 C 35/2019

-258, jimiž Okresní soud v Jihlavě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 101 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 28. 12. 2018 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu újmy způsobené výkonem advokacie (uplatněná částka představuje náklady řízení, které by žalobkyni byly přiznány podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., pokud by žalovaný řádně formuloval zpětvzetí žaloby v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 113/2012, dále též jen „původní řízení“) vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaný se při výkonu advokacie dopustil pochybení ve smyslu § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, když ve zpětvzetí žaloby podáním ze dne 6.

11. 2014 v původním řízení uvedl, že námitka započtení vznesená (tam) žalovaným R. V. nebyla způsobilá přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky na zaplacení částky 470 000 Kč s příslušenstvím, tedy tuto námitku považoval za nedůvodnou, „nicméně se i přes výše uvedené rozhodl k úplnému zpětvzetí žaloby“. Soudy proto při zastavení řízení uzavřely, že žalobkyně nevzala žalobu zpět pro chování žalovaného a uložily jí povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

Podle odvolacího soudu, pokud by žalovaný advokát zpětvzetí žaloby formuloval řádně, jednoznačně a srozumitelně, krajský soud by v původním řízení postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. s tím, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného, takže by žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 101 600 Kč, čímž by došlo k rozmnožení jejího majetku. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani při hodnocení obsahu smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 1. 4. 2012 (včetně dodatků č. 1, 2, 3 a 4) o způsobu odměny advokáta v případě přiznání náhrady nákladů za právní zastoupení klientovi v rámci konkrétního soudního řízení. Podle odvolacího soudu je náhrada nákladů řízení zásadně nárokem účastníka řízení, advokát je ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. (správně § 149 odst. 1 o. s. ř.) pouze platebním místem.

2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s otázkou, zda právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení může a má být přiznáno soudem účastníku řízení i v případě, že mu tyto náklady nevznikly (zda má přiznání náhrady nákladů řízení toliko kompenzační charakter, nebo zda je možné účastníku řízení přiznat toto právo i jako škodu ve formě ušlého zisku). Tím, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalobkyni jako účastnici řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 113/2012 náklady řízení skutečně vznikly, resp. zdali je účastník řízení (nikoli pouze jeho právní zástupce) vynaložil, a tedy zda se nejedná o zneužití práva na zastoupení advokátem podle § 2 o.

s. ř., odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž musí být v řízení jednoznačně zjištěno splnění předpokladů odpovědnosti za škodu při výkonu advokacie (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Dovolatel namítá, že vznik škody (ani ve formě ušlého zisku) nebyl nalézacími soudy vůbec zjištěn, protože v řízení nebylo prokázáno, že by se majetek žalobkyně, v případě, že by k pochybení žalovaného nedošlo, tedy za obvyklého běhu věcí, rozmnožil; jejich převážná část představující soudem přiznanou náhradu nákladů řízení by totiž podle smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, náležela advokátovi.

Jestliže tedy (i podle závěrů odvolacího soudu) žalovanému náležela odměna představující náhradu nákladů za právní zastoupení přiznaná klientovi v rámci konkrétního řízení, pak tato ztracená odměna nemohla současně představovat pro žalobkyni ušlý zisk, neboť podle dohody nebyl žalovaný pouhým platebním místem, ale konečným příjemcem protistranou zaplacených nákladů řízení. Dále namítá, že skutkové a právní závěry soudů obou stupňů jsou z důvodu absence řádného odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť ani odvolací soud se řádně nevypořádal s tím, jakým způsobem by v režimu smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 1.

4. 2012 spolu s dodatky č. 1 až 4 k této smlouvě došlo k vypořádání účastníků ohledně případně přiznaných nákladů původního řízení.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalovaného je nedůvodné a opakují se v něm námitky přednesené již v průběhu nalézacího řízení. Zcela lživé je pak tvrzení žalovaného, že by soudem přiznaná náhrada nákladů řízení měla patřit advokátovi – žalovanému. Náhrada nákladů řízení je zásadně nárokem účastníka řízení, advokát je ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. (správně § 149 odst. 1 o. s. ř.) pouze určením platebního místa. Žalovaný v rámci této své námitky opakovaně zapomíná na skutečnost, že jím předložená smlouva o poskytování právních služeb, z níž (pravděpodobně) tuto skutečnost dovozuje, nebyla předložena v aktuální verzi.

Ze znění před soudem provedených dodatků smlouvy o poskytování právních služeb naopak vyplývá, že ujednání, které by mohlo implikovat závěr, že náhrada nákladů řízení by náležela žalovanému, bylo následně uzavřenými dodatky zcela vyloučeno. Žalobkyně v rámci řízení před soudy obou stupňů tvrdila a prokázala, že v případě podání zpětvzetí lege artis by nejen že nebyla povinna hradit náklady řízení, ale ještě by získala náhradu nákladů řízení, která je nárokem účastníka řízení (nikoliv jeho zástupce).

V řízení je rovněž zcela běžné, že pokud účastník řízení změní v jeho průběhu zástupce, v případě úspěchu ve sporu jsou mu kompenzovány jak provedené úkony prvního zástupce, tak i zástupce dalšího. Soud v takovém případě nikdy nezkoumá, v jaké výši byla domluvena a hrazena odměna ve vztahu advokát – klient (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1509/2015). Skutečnost, jakým způsobem se žalobkyně (jako klient) a žalovaný (jako advokát) vzájemně vypořádali, není pro posouzení nároku rozhodné. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi.

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”).

7. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a obdržel by od protistrany plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, Soubor C 3227, a rozsudky téhož soudu ze dne 26.

2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002), případně že by se jako žalovaný žalobou uplatněným nárokům ubránil. Nalézací soudy postavily svá rozhodnutí na závěru, že žalovaný porušil povinnost advokáta tím, že jako zástupce žalobkyně v původním řízení nesprávně formuloval zpětvzetí žaloby tak, že soud dovodil procesní zavinění žalobkyně, proto jí byla uložena povinnost nahradit R. V. náklady řízení (náhrady této škody se žalobkyni dostalo předchozím rozsudkem Krajského soudu v Brně z 30.

3. 2023, č. j. 17 Co 82/2022-197); pokud by žalovaný řádně a srozumitelně při zpětvzetí žaloby formuloval, že důvodem zpětvzetí bylo chování žalovaného R. V., který zavinil zastavení řízení započtením pohledávky dospělé až po podání žaloby, musel by krajský soud v původním řízení za běžného chodu věcí postupovat při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a přiznat žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce, v jaké byly jejím tehdejším advokátem vyúčtovány a doloženy potřebnými doklady, tj. v celkové výši 101 600 Kč. Škodou v daném případě je ušlý zisk, spočívající v tom, že se žalobkyni nedostalo náhrady nákladů řízení, takže se nezvětšil její majetkový stav, ačkoli v případě správně odůvodněného zpětvzetí žaloby to bylo možno důvodně očekávat.

8. Namítá-li dovolatel, že vznik škody (ani ve formě ušlého zisku) nebyl nalézacími soudy vůbec zjištěn, protože v řízení nebylo prokázáno, že by se majetek žalobkyně rozmnožil, pokud by k pochybení žalovaného nedošlo (tedy za obvyklého běhu věcí), neboť prostředky (jejich převážná část) představující soudem přiznanou náhradu nákladů řízení by podle smlouvy o právním zastoupení mezi žalobkyní a žalovaným náležely advokátovi, jde o otázku, kterou fakticky brojí proti zjištěnému skutkovému stavu (unesení důkazního břemene) a provedeným důkazům. Námitky proti skutkovým zjištěním či proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb.

rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.), neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. I když odůvodnění této otázky v odstavci 26 rozsudku odvolacího soudu je poněkud kusé, je zřejmé, že jím bylo za správný skutkový závěr považováno zjištění soudu prvního stupně, že třetím dodatkem smlouvy o zastoupení mezi účastníky byla pro období od 2. 1. do 31. 12. 2014 (tedy i pro den 16. 12. 2014, kdy v původním řízení rozhodl krajský soud) sjednána odměna za právní služby paušální částkou, nikoliv částkou přiznanou soudem na náhradě nákladů řízení, jak tvrdí dovolatel.

10. Protože žádný z uplatněných dovolacích důvodů nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Z toho důvodu se nezabýval tvrzenými vadami řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 15. 4. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu