25 Cdo 2002/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce F. A., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu životního prostředí ČR, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 45/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února
2002, č. j. 10 Co 583/2001-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 430.516,52 Kč s příslušenstvím, která
mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Správy chráněné krajinné
oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, jímž mu byl podmíněně uložen
zákaz odebírání povrchové vody a zadržování vody; tím mu bylo v předpokládaném
rozsahu znemožněno provozovat malou vodní elektrárnu, jejímž byl vlastníkem, a
vznikla mu škoda spočívající v ušlém zisku (245.481,52 Kč) za období od října
1995 do ledna 1999, kdy bylo rozhodnutí zrušeno, a v nákladech vynaložených na
vyrobení menší turbíny, přizpůsobené sníženému odběru vody.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 17 C 45/2000-40,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j.
2282/95, byl žalobci zakázán odběr povrchové vody z toku S. O. do náhonu pro
malou vodní elektrárnu na pozemkové parcele č. 565 v k. ú. Ž., nebude-li v toku
S. O. zachován minimální průtok o hodnotě 0,245 m3/s, a zadržování vody v toku
S. O., tedy užívání jezu, nebude-li umožněna migrace a trvalý oboustranný pohyb
vodních živočichů přes jez. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Ministerstva
životního prostředí ČR ze dne 14. 2. 1996, č. j. 873/2339/95/7/96-Do, zamítnuto
a napadené rozhodnutí potvrzeno. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1.
1999, č. j. 5 A 75/96-32, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozhodnutí nelze přezkoumat,
především pro nedostatečné hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého
posudku. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 24. 6. 1999, č.
j. 870/3/2339/95/444/99-Do, bylo zrušeno rozhodnutí Správy chráněné krajinné
oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, a věc mu byla vrácena k novému
projednání a rozhodnutí s pokynem, aby byly posouzeny aktuální poměry na toku s
ohledem na povodně v létě 1997. Správa chráněné krajinné oblasti J. rozhodnutím
ze dne 2. 7. 1999, č. j. 2806/99, řízení zastavila s odůvodněním, že odpadl
důvod řízení v důsledku zániku odběrného objektu na S. O. při povodni v
červenci 1997; jeho obnova na původním místě možná není a ani se neprovádí.
Soud posoudil nárok žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem
(dále též jen „zákona“), a dovodil, že rozhodnutím, kterým mohla být žalobci
způsobena škoda, bylo především rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J.
ze dne 10. 10. 1995, kterým mu byl zakázán odběr a zadržování vody. Toto
rozhodnutí však bylo zrušeno až rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR
ze dne 24. 6. 1999 z toho důvodu, aby mohly být posouzeny změny na vodním toku,
k nimž vzhledem k uplynutí téměř 4 let od vydání původního rozhodnutí a s
ohledem na povodeň v létě 1997 mohlo dojít. Protože se Ministerstvo životního
prostředí ve svém rozhodnutí vůbec nezabývalo zákonností zrušovaného
rozhodnutí, nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti státu za škodu, tj.
zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem pro nezákonnost (§ 4 odst. 1 zákona).
K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 10
Co 583/2001-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního
stupně a dovodil, že ke zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR
ze dne 14. 2. 1996 Vrchním soudem v Praze došlo proto, že odvolací správní
orgán nepostupoval v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu a
dostatečně řádně neuvedl, jaké skutečnosti byly podkladem jeho rozhodnutí a
jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. Ministerstvo životního prostředí ČR poté zrušilo
rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995 s poukazem,
že od rozhodnutí uplynula dlouhá doba, proběhly povodně a mohlo dojít k
podstatným změnám poměrů. Z toho odvolací soud dovodil, že předmětné rozhodnutí
nebylo zrušeno z důvodu jeho nezákonnosti, nýbrž pro okolnosti, které nastaly v
souvislosti s přírodními událostmi po jeho vydání, a že proto nejsou splněny
podmínky vyžadované ustanovením § 4 zákona č. 58/1969 Sb. I když rozhodnutí
Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 14. 2. 1996 bylo shledáno nesprávným
z hlediska správního řádu, nelze dovodit, že šlo o nezákonné rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 4 zákona č. 58/1969 Sb. a že procesní vady, kterých se
správní orgán dopustil, jsou v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, která se
odvíjí od rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995.
Nelze též pominout, že odvolacímu správnímu orgánu (Ministerstvu životního
prostředí ČR) vytkl Vrchní soud v Praze toliko porušení procesních předpisů,
nikoliv však nesprávné posouzení věci podle hmotného práva. Odvolací soud
dospěl k závěru, že nebyly splněny základní podmínky pro přiznání nároku na
náhrady škody, který žalobce uplatnil, a doplnil, že z obsahu správních spisů a
provedeného dokazování nevyplývá žádný konkrétní nesprávný úřední postup, který
by vedl k tvrzené škodě podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., a že
vzhledem ke skutkovému vymezení nároku v žalobě nelze dovodit odpovědnost
žalované za škodu ani podle ustanovení § 415 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že žalobu postavil na tvrzení, že
rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j.
2282/95, byla žalobci způsobena škoda, protože tímto rozhodnutím byl odňat
odkladný účinek opravnému prostředku a toto rozhodnutí bylo zrušeno až
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 5 A 75/96. Odvolací
soud však rozšířil okruh svých úvah i na ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb.,
aniž měl pro jeho aplikaci vytvořen skutkový podklad, přičemž jeho závěr, že z
provedeného dokazování neplyne konkrétní nesprávný úřední postup, který by vedl
k žalobcem tvrzené škodě, není správný. Podle dovolatele jde o závěr
přinejmenším předčasný, neboť soud byl za této situace povinen jej poučit o
tom, že věc může být hodnocena po právní stránce jinak, a uložit mu, aby
vylíčil rozhodné skutečnosti. Protože taková možnost nebyla dovolateli dána,
nebyly splněny podmínky řízení a byly též porušeny podmínky spravedlivého
procesu. Žalobce v dovolání dovozuje, že stát mu odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem spočívajícím v bezdůvodných průtazích správního
řízení, které spatřuje v délce řízení (téměř 36 měsíců), v nesprávné aplikaci §
66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a v okolnosti, že
katastrofické povodně nastaly v toku S. O. v červenci roku 1997, zatímco Správě
chráněné krajinné oblasti J. trvalo dva roky, než tento stav zjistila a vydala
rozhodnutí o zastavení řízení. Právě v těchto průtazích dovolatel shledává
příčinu škody, která mu vznikla, protože musel respektovat nepodložený zákaz
provozu své malé vodní elektrárny v plném rozsahu. Navrhuje proto, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí Správy chráněné krajinné
oblasti J. ze dne 10. 10. 1995 bylo vydáno podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., u
něhož je vyloučen odkladný účinek ze zákona (§ 90 odst. 1 poslední věta), a
vyloučení odkladného účinku odvolání tedy nemohlo být nezákonností. Jestliže
ministerstvo s ohledem na možnou změnu poměrů po povodni v červenci 1997 toto
rozhodnutí zrušilo a vrátilo věc Správě chráněné krajinné oblasti J., která
rozhodnutím ze dne 2. 7. 1999 řízení zastavila, nebyla naplněna podmínka pro
uplatnění náhrady škody ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Pokud se
odvolací soud zabýval nárokem na náhradu škody i z hlediska § 18 zákona č.
58/1969 Sb. a § 415 obč. zák., dovolatelem namítané pochybení odvolacího soudu
v poučovací povinnosti nemá právní oporu, tvrzení o porušení podmínek
spravedlivého procesu je liché a ani z uvedeného tvrzení nevyplývá nezákonnost
daného rozhodnutí. Žalovaná uzavřela, že v žalobcově výčtu neshledává žádné
pochybení orgánů ochrany přírody, jež by mohlo být označeno za průtahy, a
navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2001 – srov. ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č.
30/2000 Sb.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3
tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že odvolací soud,
který rozhodoval o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, nedovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., že tento závěr učinil
předčasně, aniž jej poučil o možnosti kvalifikovat uplatněný nárok odlišně od
žaloby, a že mu nedal prostor k tomu, aby doplnil vylíčení rozhodných
skutečností.
Podle § 79 odst. 1 věty první, druhé a čtvrté o.s.ř. řízení se zahajuje na
návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno,
příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické
osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před
soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících
skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj
patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných
právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným ( § 90), se nazývá žalobou.
Žalobce je podle této úpravy náležitostí žaloby povinen vylíčit v žalobě kromě
jiného rozhodující skutečnosti, to znamená vymezit skutek, který má být
předmětem řízení, přičemž z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se domáhá
(žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je
ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný
žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj
nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se
žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je
předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela
nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a
které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod
požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a
žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu,
jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud
závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží
soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež
umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než
jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování
podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se
žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu,
zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962).
Skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat
plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném
nároku, než který se stal předmětem řízení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce odůvodnil v žalobě svůj nárok na náhradu
škody tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí Správy chráněné krajinné
oblasti J. ze dne 10. 10. 1995, č. j. 2282/95, které bylo posléze zrušeno, byl
nucen omezit množství odebírané povrchové vody a omezit zadržování vody, čímž
mu bylo znemožněno provozovat malou vodní elektrárnu v předpokládaném rozsahu.
Příčinu vzniku škody tedy spatřoval v okolnosti, že citované rozhodnutí, jemuž
se až do doby jeho zrušení podrobil, jej omezilo ve výrobě elektřiny a
přivodilo mu náklady na přizpůsobení elektrárny změněným podmínkám. Takto
vylíčenému skutkovému základu uplatněného nároku odpovídá právní posouzení
podle ustanovení § 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., upravujících
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Žalobce v řízení
před soudem prvního stupně a ani později před soudem odvolacím nezměnil
skutková tvrzení, jimiž v žalobě odůvodnil svůj nárok na požadované plnění, a
netvrdil, že by mu škoda vznikla v důsledku toho, že správní řízení, v němž
bylo jím označené rozhodnutí vydáno a následně zrušeno, trpělo neodůvodněnými
průtahy a že by právě tyto průtahy byly příčinou škody spočívající v omezení
provozu malé vodní elektrárny. Je tedy zřejmé, že ze souhrnu jím vylíčených
skutkových okolností nevyplývá právní důvod požadovaného plnění, který by bylo
možno kvalifikovat jako odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb.
K dovolací námitce, že odvolací soud porušil povinnost poučit žalobce o tom, že
věc může být hodnocena po právní stránce jinak, a uložit mu, aby vylíčil
rozhodné skutečnosti, je třeba uvést, že podle § 118a odst. 2 o.s.ř. je soud
povinen žalobce vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit
jej o způsobu doplnění i o následcích nesplnění výzvy, jestliže je toho pro
odlišný náhled soudce na právní kvalifikaci uplatněného nároku zapotřebí. To
ovšem neznamená, že soud je povinen poučit žalobce též o tom, že může uplatnit
obdobný či zcela jiný nárok, než který popsaným způsobem skutkově vymezil.
Takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tj. s
ustanovením § 5 o.s.ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich
procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení. Z
toho je zřejmé, že v posuzovaném případě odvolací soud nebyl povinen vyzývat
žalobce k doplnění tvrzení tak, aby na základě změny skutkového tvrzení bylo
možno jím uplatněný nárok posoudit podle jiné právní normy. Šlo by ostatně o
změnu vylíčení rozhodujících skutečností, znamenající takovou změnu žaloby ve
smyslu ustanovení § 95 o.s.ř., která není podle § 216 odst. 2 o.s.ř. v
odvolacím řízení přípustná. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že
skutkový stav zjištěný na základě provedeného dokazování nezakládá podmínky
odpovědnosti podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. ani § 415 obč. zák.
K tomu, že vylíčení skutkových okolností žalobce doplnil v dovolání tvrzením o
existenci neodůvodněných průtahů v řízení a jejich vlivu na vznik škody, nemůže
dovolací soud přihlédnout, neboť jde o změnu žaloby podle § 95 o.s.ř., která
není v dovolacím řízení přípustná (§ 243c odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.). Nejde totiž jen o změnu právní kvalifikace nároku, nýbrž o změnu
vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se příčiny vzniku škody a
příčinné souvislosti.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje z
pohledu dovoláním vymezené otázky rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a že tedy dovolání žalobce
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR je proto
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Petr V o j t e
k, v. r.
předseda senátu