25 Cdo 2007/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce J. Ch., zastoupeného JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou, se sídlem
Pardubice, Masarykovo nám. 1484, proti žalované České pojišťovně, a.s., IČ 452
72 956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení 48.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C
205/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2007, č.j. 23 Co 558/2006-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobce dne 21.
5. 1997 utrpěl úraz, v souvislosti s nímž mu žalovaná na základě pojistných
smluv vyplatila na odškodnění trvalých následků úrazu 8.000,- Kč. K námitce
promlčení uzavřel, že k pojistné události zakládající právo na pojistné plnění
došlo 21. 5. 1997, podle § 104 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12.
2004 (dále jen „obč. zák“) počala tříletá promlčecí doba (§ 101 obč. zák.)
běžet po uplynutí jednoho roku od pojistné události. Pokud byla žaloba podána
až 23. 6. 2004, byl nárok již promlčen, neboť k marnému uplynutí promlčecí doby
došlo dnem 22. 5. 2001. Podáním žaloby ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 203/2000 nedošlo ke stavení promlčecí doby, jelikož se
jednalo o určovací žalobu (byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního
zájmu).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 2.
2007, č.j. 23 Co 558/2006-57, rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění
vyplývajících z obsahu spisu, že mezi účastníky byly v roce 1992 uzavřeny tři
pojistné smlouvy, jimiž bylo mimo jiné sjednáno úrazové pojištění ve smyslu
vyhlášky č. 49/1964 Sb. Žalobce byl v důsledku úrazu ze dne 21. 5. 1997 uznán
práceneschopným od 2. 6. 1997 do 2. 11. 1997 a následně od 27. 4. 1998 do 11.
5. 1998. Počátek běhu promlčecí doby se u nároků na pojistné plnění v
souvislosti s tzv. trvalými následky u pojistných smluv sjednaných podle
vyhlášky č. 49/1964 Sb. odvozuje ode dne, kdy se projevilo tělesné poškození (k
tomu soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 56/2001) –
tříletá promlčecí doba počíná ve smyslu § 104 obč. zák. běžet po uplynutí
jednoho roku ode dne, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu. Odvolací soud
dospěl k závěru, že v případě žalobce došlo k ustálení zdravotního stavu před
23. 6. 2000, neboť poslední léčba žalobce v souvislosti s úrazem proběhla od
27. 4. 1998 do 11. 5. 1998, a sám žalobce uvedl, že od roku 1998 je jeho
zdravotní stav setrvalý. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního
stupně, že žaloba ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C
203/2000 byla žalobou na určení, jejíž podání nevede ke stavení promlčecí doby
(k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 565/2001).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda
žaloba, jíž se žalobce domáhá určení výše pojistného je určovací žalobou nebo
vadně formulovanou žalobou na plnění, a v otázce, zda podání žaloby na plnění
vede ke stavení promlčecí doby v případě, kdy byla žaloba zamítnuta z důvodu
pochybení soudu, který žalobce nevyzval k odstranění vad. Charakter žaloby, jíž
se žalobce domáhal určení výše pojistného, byl totiž posouzen rozdílně v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 203/2000 a řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 139/2000, v němž žalobce
podal obdobně formulovanou žalobu proti jiné pojišťovně a tato žaloba byla
odvolacím soudem posouzena jako žaloba na plnění. Dovolatel dále namítá, že
závěr odvolacího soudu stran ustálení jeho zdravotního stavu a počátku běhu
promlčecí doby spočívá na nesprávném skutkovém zjištění, neboť druhá pracovní
neschopnost dovolatele trvala až do 14. 8. 1998, nikoli do 11. 5. 1998.
Ukončení pracovní neschopnosti však neznamená, že tímto dnem byla ukončena i
léčba. Otázka ustálení zdravotního stavu je odbornou otázkou, jíž může
spolehlivě zodpovědět pouze znalec. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř..), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, který byl prvním rozhodnutím v dané věci, proto může být
přípustnost dovolání založena jen za splnění předpokladů podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky
charakteru žaloby, jíž se dovolatel dříve domáhal určení výše pojistného
plnění, ve vztahu ke stavení promlčecí doby.
Soudy však v projednávané věci nebyly oprávněny přezkoumávat správnost
rozhodnutí, jímž byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta
žaloba, jíž se dovolatel ve vztahu k žalované domáhal učení výše pojistného
plnění, neboť dotčený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaný ve věci
vedené pod sp. zn. 24 C 203/2000, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze,
byl pro soudy z hlediska právního posouzení, včetně posouzení charakteru
žaloby, závazný (viz ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.). Ustanovení § 159a
odst. 4 o. s. ř. sice rozsah závaznosti pravomocného rozsudku pro vyjmenované
subjekty, mezi něž patří soudy, explicitně spojuje s výrokem pravomocného
rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba
(ve znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v
souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný pod
č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení výrokové části
rozsudku v souvislosti s jeho odůvodněním má totiž význam jednak z hlediska
překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná
otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Odvolací
soud, stejně jako soud prvního stupně, tedy postupoval správně, když sám
neposuzoval charakter dřívější žaloby dovolatele proti témuž žalovanému,
vycházel z toho, že o dřívějším žalobním návrhu bylo rozhodnuto jako o žalobě
na určení, a hodnotil toliko právní účinky podání takové žaloby na běh
promlčecí doby. Naproti tomu taková vázanost soudu jiným rozhodnutím se
nevztahuje na rozhodnutí vydané v jiném řízení, jehož okruh účastníků je
odlišný.
Dle dovolatele odvolací soud dále pochybil, když při určení počátku běhu
promlčecí doby vycházel z (chybně zjištěného) okamžiku ukončení poslední
pracovní neschopnosti žalobce v souvislosti s úrazem, namísto aby ustanovil
znalce za účelem stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu, od něhož je
nutno odvozovat počátek běhu promlčecí doby.
Touto námitkou však dovolatel fakticky neuplatnil dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., nýbrž
zpochybnil správnost skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., však takový dovolací důvod úspěšně uplatnit nelze
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo
1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod C
1164).
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu