USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobce: UNO NK, výrobní družstvo, IČO 25124943, se sídlem Limuzská 528/39, Praha 10, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem V jámě 699/1, Praha 1, proti žalované: Faurecia Interior Systems Bohemia, s.r.o., IČO 62909037, se sídlem Plazy 100, Mladá Boleslav, zastoupená JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1, o 133 279 100 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 142/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 25 Co 220/2024-423, takto:
Dovolání se odmítá.
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobce mezitímní rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2024, č. j. 13 C 142/2023-343, jímž bylo určeno, že základ nároku žalobce vůči žalované je co do 15 % po právu a že konkrétní výše náhrady škody, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci, bude specifikována v konečném rozsudku, jímž soud rozhodne i o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl pro vady podání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze odkázal na § 237 o. s. ř.
a uvedl, že je názoru, že by měla být dovolacím soudem právní otázka v posuzované věci vyřešena jinak. Následně dovolatel 1) namítá, že odvolací soud sice provedl jím navrhovaný znalecký posudek, avšak neprovedl výslech znalce, ač byl též navrhován, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, 2) nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že závěry nového posudku nevyvrací závěry posudku Ing. Václava Kratochvíla, předloženého žalovanou, 3) uvádí výhrady vůči závěru o rozložení odpovědnosti za vzniklou škodu mezi J.
L. (70 %), žalobce (15 %) a žalovanou (15 %) a 4) namítá, že prvotní a hlavní příčinou požáru bylo protiprávní jednání žalované, které soudy nesprávně hodnotily a tím nesprávně určily procentuální míru odpovědnosti žalované.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Formulace dovolatele, že „by měla být dovolacím soudem právní otázka v posuzované věci vyřešena jinak“, zjevně významově neodpovídá požadavku (ve smyslu § 237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013); nejde tedy o jiné posouzení věci
dovolacím soudem oproti dovoláním napadenému závěru odvolacího soudu, nýbrž o dovolatelem navrhovanou změnu judikatury dovolacího soudu, která však musí být v dovolání označena.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje pro tu kterou právní otázku za splněné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), přičemž přípustnost dovolání nezakládá pouhá citace textu § 237 o.
s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), případně která rozhodnutí jsou rozporná.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být nyní posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolací soud není oprávněn si podmínku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a, § 241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj nelze v této věci dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II ÚS 1966/16) a za vymezení podmínky přípustnosti dovolání nemůže být považována ani samotná polemika s
právním posouzením odvolacího soudu, neboť nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy už jen proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1794/15).
Dovolatel pouze cituje dva nálezy Ústavního soudu, z čehož by bylo možno dovodit, že namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu jako jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup při dokazování a hodnocení důkazů, zejména jím předloženého znaleckého posudku, a polemizuje s jinak obsáhlým odůvodněním odvolacího soudu. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není provázán s právní otázkou, kterou by měl dovolací soud řešit, neboť dovolatel vymezuje tzv. vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout, jestliže měla za následek nesprávnost rozhodnutí a jestliže je dovolání jinak přípustné, což není tento případ. Taková námitka sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Trpí-li tedy dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení po vydání mezitímního rozsudku pokračuje před soudem prvního stupně, který v rozhodnutí o výši náhrady rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně jeho dovolací fáze. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu