25 Cdo 2032/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce Ing. L. N., zastoupeného advokátem, proti žalované S. a ú. s. J. k., o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 325/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. února 2003, č.j. 5 Co 3031/2002-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2003, č.j. 5
Co 3031/2002-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal, aby žalované byla uložena
povinnost „na své náklady odstranit veškeré důsledky ekologické zátěže na
majetku žalobce, tj. provést na areálu bývalé cihelny, katastrální území D. N.
(č. parcel 185/6, 185/9, 185/1, 185/15) zapsaných na listu vlastnictví č. pro
obec D. N., katastrální území D. N., taxativně stanovené opravy a sanační
práce“, to vše „v rozsahu a způsobem doporučeným znaleckým posudkem znalce
RNDr. M. V. ze dne 21. 3. 2002 a Ekologickým auditem firmy K., s.r.o., z října
1998, včetně jeho doplnění z dubna 1999“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na
základě dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, uzavřené mezi žalobcem a
právním předchůdcem žalované a registrované Státním notářstvím v P. dne 1. 7.
1992, se stal vlastníkem výše uvedených nemovitostí, že žalovaná v této dohodě
převzala závazek „sanace a její úhrady ložisek ekologických ohrožení“ a že
tento závazek dále převzala i v nájemních smlouvách ze dne 26. 10. 1992 a 1. 7.
1998 uzavřených mezi účastníky v podobě „plné odpovědnosti za ekologické škody
vzniklé z provozu nájemce, včetně opatření k odstranění a náhradě těchto škod“.
Z důvodu vedení soudního sporu o určení vlastnického práva k výše uvedeným
nemovitostem k nim měl žalobce přístup až v roce 1998. Následně si nechal
zpracovat ekologický audit, který konstatoval, že došlo k ekologické zátěži na
nemovitostech, a vyčíslil náklady na její odstranění v rozmezí cca 8 – 10
milionů korun. Žalobce má za to, že náhrada škody uvedením v předešlý stav je
možná (díky předmětu činnosti žalované) a účelná (pro žalovanou výhodnější,
jestliže sanaci provede vlastními prostředky).
Poté, co mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2000, č.j. 4 C
325/99-82, vyslovující opodstatněnost uplatněného nároku co do základu, byl
zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2000,
č.j. 5 Co 2370/2000-93, Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 4. 7. 2002, č.j.
4 C 325/99-161, uložil žalované povinnost na své náklady odstranit veškeré
důsledky ekologické zátěže, tj. provést na areálu bývalé cihelny, kat. území D.
N. (č. parc. 185/6, 185/9, 185/1, 185/15, zapsaných na LV č. pro obec D. N.,
kat. území D. N.) tyto opravy a sanační práce: odtěžit znečištěnou zeminu podél
potrubí mezi lapolem a požární nádrží a v prostoru bývalé obalovny drti a
zavézt výkopy inertní zeminou, odstranit 10 nádrží se zbytky asfaltu, dehtu a
kationaktivních emulzí, jednu nádrž na naftu, odstranit betonové záchytné vany
pod nádržemi, na živice a naftu, a tři šachtice umístěné ve spáru terénu pod
vanami, odstranit lapoly a odpadní potrubí z lapolů do požární nádrže;
povinnost provést sanační práce v rozsahu a způsobem doporučeným znaleckým
posudkem znalce RNDr. M. V. z 21. 3. 2002 a Ekologickým auditem firmy K.,
s.r.o. z října 1998 včetně jeho doplnění z dubna 1999, a to vše do 90 dnů od
právní moci rozsudku; řízení ohledně části žaloby týkající se provedení
sanačních prací na pozemku parc.č. st. 26/2, 26/4,68, 26/3 a 185/5, a řízení
ohledně provedení následujících prací – sanace podzemní vody ve studni
spočívající v odstranění znečištění chloridy a provedení rekonstrukce jímek na
odpadní vody nebo jejich zrušení - zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že
povinnost žalované odstranit ekologické škody nevznikla na základě dohody o
vydání věci ze dne 30. 3. 1992 s uvedenou výhradou, neboť její text je
neurčitý, nýbrž že její odpovědnost za škodu je dána ustanovením § 420a obč.
zák., které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností (navíc
se žalovaná k odpovědnosti za případně vzniklé škody přihlásila v obou
nájemních smlouvách ze dne 26. 10. 1992 a dne 1. 7. 1998). Vznik škody je
jednoznačně prokázán znaleckými posudky a porušení právní povinnosti vyplývá z
toho, že žalovaná jako provozovatel měla povinnost zabezpečit svoji činnost
tak, aby nedocházelo k ekologickému zatížení pozemků, na nichž svoji činnost
vykonávala. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem
škody byla prokázána, byť nelze odlišit míru znečištění a poškození pozemků za
dobu před rokem 1992 a za období od roku 1992 (kdy se žalobce stal vlastníkem
uvedených nemovitostí) do roku 1999. Náhrada škody uvedením v předešlý stav je
možná a účelná, neboť odstranění vzniklé škody vyžaduje „náročnou sanaci,
kterou musí provést subjekt k tomu způsobilý“, a pro žalobce by bylo obtížné
zajistit odstranění škody v případě, kdy by mu byla náhrada škody vyplacena v
penězích, vzhledem k jeho vysokému věku a ke skutečnosti, že žije trvale v
zahraničí. Námitce promlčení ze strany žalované soud prvního stupně
nepřisvědčil s tím, že žalobce se o rozsahu škody „mohl dozvědět až v době, kdy
obdržel ekologický audit, tedy v říjnu roku 1998“, a jelikož se v daném případě
jedná o „pokračující porušování povinnosti žalované s následným vznikem škody
do doby, kdy žalovaná pozemky užívala“, tj. do roku 1998, je subjektivní i
objektivní promlčecí lhůta zachována, když žalobce uplatnil svůj nárok u soudu
1. 4. 1999.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 2.
2003, č.j. 5 Co 3031/2002-186, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž
bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dospěl k závěru, že není možné
ani účelné nahradit vzniklou škodu uvedením do předešlého stavu, neboť je
požadováno odstranění veškeré ekologické zátěže, tedy i té, která vznikla před
rokem 1992, kdy žalobce vlastníkem poškozených nemovitostí nebyl. Tuto
případnou škodu (vzniklou předtím, než se stal vlastníkem) však musí žalobce
snášet podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Aktivně legitimován je k uplatnění jen takové škody, která
vznikla až po roce 1992, a proto by přicházelo v úvahu jen částečné přiznání
nároku, to však není možno vyjádřit v naturálním plnění. Odvolací soud se již
dále „nezabýval otázkou, zda ekologická zátěž skutečně představuje škodu jako
majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích a nezabýval se ani otázkou dopadu
ustanovení § 420a obč. zák., stejně jako otázkou promlčení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu
především závěr, že může požadovat náhradu škody pouze v rozsahu, v němž
vznikla od roku 1992 v době jeho vlastnictví; je naopak přesvědčen, že žalovaná
odpovídá za všechny škody, které byly zjištěny po skončení nájemního vztahu bez
ohledu na to, kdy vznikly, ledaže by prokázala, že nezpůsobila celou škodu.
Namítá, že není pochyb o tom, že ke vzniku škody došlo provozní činností
žalované podle § 420a obč. zák., přičemž žalovaná neuvádí jediný důkaz, jímž by
prokázala, že škodu způsobil někdo jiný, a že žalovaná odpovídá i za škodu
vzniklou před rokem 1992, protože neprokázala, že škoda vznikla pouze před
rokem 1992 nebo že není dáno zavinění, neboť to se presumuje. Pokud by měl
žalobce pouze nárok na náhradu škody vzniklé po roce 1992, „je nárok nepochybně
i při splnění této podmínky oprávněný“, neboť „ze znaleckého posudku a z
ekologického auditu jednoznačně vyplývá, že provozem žalované a neodborným a
necitlivým zlikvidováním živičného hospodářství došlo a stále dochází k
ekologickému zatížení nemovitostí“, touto skutečností se však odvolací soud
vůbec nezabýval. Dále zcela pominul, že od roku 1992 existoval mezi účastníky
nájemní vztah a z něj plynoucí povinnosti nájemce pečovat o pronajatou věc tak,
aby na ní nevznikla škoda, provádět změny na věci jen se souhlasem
pronajímatele, po skončení nájmu ji uvést do původního stavu na své náklady, a
že tedy „škůdce zásadně odpovídá za všechny škody zjištěné na věci, pokud
neprokáže, že je nezpůsobil nebo nezavinil“. Žalobce má za to, že pokud
znalecké posudky nebyly schopny vyjádřit přesnou výši škody v penězích, „je
právě naturální plnění jediným způsobem, jakým je možné dosáhnout náhrady
škody“. Je přesvědčen, že odvolací soud svým rozhodnutím nastolil právní stav,
kdy na jedné straně konstatuje, že „žalovaná škodu sice způsobila, a to i v
době, kdy vlastníkem byl žalobce, ale nemusí tuto škodu (ať už v penězích či
naturálně) nahrazovat“. Jelikož odvolací soud nesprávně právně posoudil důkazy,
vztahy účastníků i skutkový stav, navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou – účastníkem řízení ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je aktivně legitimován k
uplatnění nároku na náhradu škody jen v takovém rozsahu, jak vznikla až po roce
1992, kdy se stal vlastníkem předmětných nemovitostí; naopak má za to, že není
rozhodné, v jaké míře byly nemovitosti poškozeny před rokem 1992 a v jaké míře
po tomto datu, neboť „má nárok na náhradu všech škod, které na jeho věci
vznikly a které zjistil po skončení nájemního vztahu, pokud žalovaná neprokáže,
že tyto škody vznikly jinak a že je žalovaná nezpůsobila, resp. nezavinila“, a
tvrdí, že „poškozený není povinen stanovit rozsah škod“.
Tato námitka není důvodná. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového
plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci.
Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Je-li poškozený vlastníkem
věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku jejího poškození,
ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu o
hodnotu této věci v době před tím, než k jejímu poškození došlo. Platí totiž,
že tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k její ztrátě, zničení,
znehodnocení apod., nevzniká skutečná škoda, neboť ten, kdo nebyl vlastníkem
předmětné věci v době, kdy docházelo k jejímu poškozování a kdy tedy vznikala
škoda, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit, a nemohlo tak dojít
ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. v
obdobné věci např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn.
25 Cdo 1331/2001).
To platí i v nyní projednávané věci, byť je specifická tím, že žalobce nabyl
vlastnické právo k předmětným nemovitostem dohodou o vydání věci podle zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ustanovení § 7 odst. 1 tohoto
zákona stanoví, že věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke
dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě, přičemž podle § 10
odst. 1 věty druhé oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné
osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v
tomto zákoně. Finanční náhrada však přísluší podle ustanovení § 7 odst. 3
oprávněné osobě pouze tehdy, požádala-li o ni ve lhůtě jednoho roku místo
vydání nemovitosti, jestliže vydávaná nemovitost je proti svému stavu v době
odnětí znehodnocena do té míry, že ji nelze užívat pro potřeby bydlení, výroby,
obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební úpravy. Dovolatel by proto byl
oprávněn domáhat se odstranění všech škod, které na jeho nemovitostech vznikly,
pouze za předpokladu, že by byl jejich vlastníkem od samého počátku jejich
poškozování, tj. již od roku 1974, kdy podle znaleckého posudku RNDr. M. V.
došlo k první kontaminaci půdy. Tak tomu ovšem není, žalobce se vlastníkem stal
v roce 1992, přičemž náhrada škod vzniklých mu jako restituentovi v souvislosti
s poškozením vydávané věci se řídí citovanými ustanoveními zákona o
mimosoudních rehabilitacích; tomu ostatně odpovídá i formulace čl. V. dohody o
vydání věci uzavřené účastníky dne 19. 3. 1992. Odvolací soud tedy správně
dovodil, že žalobce má nárok na náhradu škody, která mu vznikla pouze po tomto
datu.
Na tom nic nemění ani dohoda o vydání věci ze dne 30. 3. 1992 či nájemní
smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 26. 10. 1992 a 1. 7. 1998, z
nichž dovolatel dedukuje závazek žalované k odstranění veškerého ekologického
zatížení nemovitostí. Soudy obou stupňů správně vyložily texty ujednání
obsažených v dohodě o vydání věci, jakož i v části obou nájemních smluv,
hovořící o odpovědnosti nájemce (žalované) za dodržování platných předpisů v
oblasti ochrany životního prostředí a za ekologické škody vzniklé z jeho
provozu, včetně opatření k odstranění a náhradě těchto škod, jako neurčité a
nezpůsobilé založit konkrétní povinnost ze závazku nad rámec zákonné
povinnosti; povinnosti v nich zmíněné ostatně vyplývají z obecně závazných
právních předpisů.
Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že je povinností žalované
prokazovat, že nezavinila škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Odpovědnost
za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák., o niž se v dané
věci jedná, je odpovědností založenou na objektivním principu, tj. bez ohledu
na zavinění, a nastupuje tam, kde jsou kumulativně splněny podmínky 1) provozní
činnost, 2) vznik škody a 3) vztah příčinné souvislosti mezi provozní činností
a vznikem škody. Povinnost tvrdit a prokázat, že tyto podmínky jsou splněny,
tíží ve sporu o náhradu škody žalobce, nikoliv žalovaného škůdce. Ten má
možnost se odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci tzv. liberačních důvodů
(§ 420a odst. 3 obč. zák.), tedy buď že škoda byla způsobena neodvratitelnou
událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného; něco
takového ovšem žalovaná netvrdí a není tedy ani povinna prokazovat. Za situace,
že je základ nároku na náhradu škody dán, je poškozený povinen prokázat i výši
(rozsah) škody, kterou požaduje nahradit.
Podle § 442 odst. 1 se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý
zisk). Podle odst. 2 téhož ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však
o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do
předešlého stavu.
Občanský zákoník po novele provedené zákonem č. 550/1991 Sb. s účinností od 1.
1. 1992 dává přednost peněžité náhradě škody před uvedením do předešlého stavu.
Tzv. naturální restituce vyloučena není, je však podmíněna jednak žádostí
poškozeného, jednak tím, že tento způsob náhrady je možný a účelný. Účelnost se
posuzuje z hlediska hospodárnosti, možnost pak představuje kategorii
objektivní, která je vyloučena tam, kde uvedení do předešlého stavu brání
překážka objektivní povahy. Odvolací soud dovodil, že v dané věci je takovou
překážkou okolnost, že žaloba nerozlišuje rozsah škody ve vztahu k datu, kdy se
žalobce stal vlastníkem poškozených nemovitostí, aniž by žalobě směřující k
náhradě škody uvedením v předešlý stav bylo možno vyhovět jen zčásti. S tímto
závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
Není pochyb o tom, že pokud provozní činností žalované po roce 1992 vznikla
žalobci na pozemku škoda, má na její náhradu právo; jestliže požádal o uvedení
v předešlý stav, je nutno zjistit, zda je možné vrátit nemovitosti do stavu, v
jakém je jako oprávněná osoba nabyl v restituci. Zjištění tohoto stavu je věcí
dokazování, směřujícího k porovnání stavu nemovitostí v době, kdy je žalobce po
skončení nájemního vztahu v roce 1998 převzal, se stavem, v němž se v roce 1992
nacházely k okamžiku nabytí vlastnického práva žalobcem. Jestliže je základ
nároku dán, nelze jej ani při velké složitosti zjištění výše (rozsahu) škody
odepřít; soud tehdy výši škody stanoví postupem (volnou úvahou) podle
ustanovení § 136 o.s.ř. Pouze za situace, kdy stav, k němuž má být nemovitost
navrácena, bude popsaným způsobem zjištěn (důkazní břemeno v tomto směru tíží
žalobce), je možno posoudit, zda a případně která v žalobě specifikovaná
opatření (a v jakém rozsahu) jsou k tomu způsobilým prostředkem, tj. zda
skutečně směřují k uvedení nemovitostí do stavu ještě před vznikem jejich
poškození nebo do stavu, za jehož porušení žalovaná odpovídá, tj. do stavu k
okamžiku nabytí vlastnického práva žalobcem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
je naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu posledně řešené dovolací
námitky nesprávné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu