25 Cdo 2043/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v
právní věci žalobce Loketské městské lesy s. r. o., se sídlem Loket, Dvory 31,
IČO 25213342, zastoupeného JUDr. Janou Weinigovou, advokátkou se sídlem Karlovy
Vary, Jateční 2121/6, proti žalovanému Ing. L. B., zastoupenému JUDr. Dagmar
Thomaschke, advokátkou se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 692/63, o 53.312 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 92/2015,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2016,
č. j. 61 Co 79/2016-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5.
2016,
č. j. 61 Co 79/2016-73.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto
vadu pokračovat.
Pokud dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se jedná o rozhodnutí, kterým
se odvolací řízení končí, a v tom, že Nejvyšší soud má dle dovolacího návrhu
rozhodnout jinak než Krajský soud v Plzni, tak se zjevně nejedná o způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání, neboť naposledy uvedený předpoklad neodpovídá
ani jednomu z kritérií taxativně uvedených v § 237 o. s. ř. Žádost, aby určitá
právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak než rozhodl odvolací soud v
dané věci, se zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu § 237 o. s.
ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím
soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části), anebo odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud
odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, publikované pod C 12774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním
pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
Výše uvedený požadavek však dovolatel nesplnil. Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Učinil tak usnesením předsedy
senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 o. s. ř.
Nad rámec výše uvedeného důvodu plně postačujícího pro odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud k námitkám obsaženým v dovolání dodává následující.
Dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nebyla prokázána existence škody ani
příčinné souvislosti a že výše škody byla soudem nekriticky přejata ze
skutkových závěrů soudu prvního stupně. K tomu je třeba zdůraznit, že proces
zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování skutkového stavu,
náleží proto primárně do kompetencí soudu nalézacího (soudu prvního stupně),
neboť dovolací přezkum, jako mimořádný opravný prostředek, není určen pro
získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi, ale pro přezkum otázek
právních. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, publikovaný pod č. 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stejně tak existence příčinné souvislosti
je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 8. 2008
sp. zn. 25 Cdo 1586/2006), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a
vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost
se nepředpokládá, musí být prokázána.
Pokud dovolatel dále namítá, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
nevypořádal s jeho námitkou, že dovolatel nemůže být za škodu odpovědný s
ohledem na § 2934 o. z., uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v
dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje právní otázku
způsobilou založit přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce nebylo možno věcně
projednat již pro jeho vady, náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření,
jehož argumentace je skrovná a ve vztahu k výsledku řízení je nepodstatná,
nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§ 142 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu