USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: J. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Ladislavou
Jindřichovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti žalované:
Klatovská nemocnice, a. s., se sídlem Plzeňská 929, Klatovy, IČO 26360527,
zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14,
Plzeň, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.
zn. 8 C 305/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 24. 1. 2018, č. j. 15 Co 330/2017-794,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018, č.
j. 15 Co 330/2017-794, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné
námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že ve smyslu ustanovení § 420a
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, není dána
odpovědnost žalované za vzniklou škodu, neboť nebyla prokázána příčinná
souvislost mezi legionellovou nákazou v roce 2005 a poškozením mozku žalobce,
jenž trpěl postižením nervové soustavy v podobě roztroušené sklerózy ještě před
první hospitalizací, což byla rozhodující příčina poškození jeho mozku a
případná nákaza legionellou na to neměla trvalý vliv, tedy že vznik újmy na
zdraví byl zcela nezávislý na provozu nemocnice. Dovolatel však pouze namítá,
že v řízení bylo prokázáno, že k nákaze došlo v době hospitalizace, během níž
mu navíc nebyla poskytnuta řádná léčba, a je přesvědčen, že tato okolnost
nejenže zhoršila jeho neurologické onemocnění, ale sama o sobě byla příčinou
vzniku újmy na zdraví, jejíž náhrady se domáhá. Uvádí, že příčinná souvislost
mezi vzniklou škodou a „zaviněním na straně žalované“ je zřejmá.
Otázka existence příčinné souvislosti je ovšem otázkou skutkovou, nikoli
právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda tvrzená škodní událost a vznik škody na
straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne
6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Nesměřují-li tedy
námitky dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen
proti zjištěnému skutkovému stavu, postrádají charakter právní otázky, kterou
by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), čímž však nelze
přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke
sjednocování rozhodovací praxe soudů podle § 237 o. s. ř. založit (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu