25 Cdo 2086/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobců A) Ing. P. B. a B) A. B., oba zast. advokátem, proti žalovanému A.
M., za účasti vedlejšího účastníka Č. p. a. s., o 45.666,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 124/2002, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2004,
č. j. 18 Co 121/2004-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s vozem žalovaného; zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení, neboť uplatněný nárok byl
podle § 106 obč. zák. promlčen v subjektivní promlčecí době již při podání
žaloby. O tom, že druhým účastníkem dopravní nehody byl žalovaný, se totiž
žalobkyně dozvěděla nejpozději dne 17. 8. 1999, kdy probíhalo ústní jednání o
přestupku z dopravní nehody. Výše škody pak žalobcům musela být známa
nejpozději počátkem roku 2000.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 18
Co 121/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku v
části, týkající se částky 41.500,- Kč s 6,5% úrokem ročně od 23. 3. 2002 do
zaplacení, potvrdil a ohledně částky 4.166,50 Kč s 6,5% úrokem ročně od 23. 3.
2002 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry
o promlčení nároku na náhradu škody za poškození automobilu a na náhradu
nákladů na zajištění náhradní dopravy po dobu, kdy byl druhé žalované zadržen
řidičský průkaz, které ovšem měly být uplatněny proti státu a nikoliv proti
žalovanému. Neztotožnil se s názorem žalobců, že o tom, kdo za škodu jim
odpovídá, se dozvěděli 13.6.2001, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o přestupku,
jehož se měla dopustit žalobkyně. Pokud jde o nárok na zaplacení částky
4.166,50 Kč, kterou žalobci vynaložili ve správním řízení a v souvislosti s
jejich obranou proti rozhodnutí o přestupku, odvolací soud vytkl soudu prvního
stupně, že při posouzení námitky promlčení se nezabýval zjištěním, kdy žalobci
tuto částku vynaložili. Proto v části, kterou byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 4.166,50 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují
v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, kterou odvolací soud řešil v
rozporu s hmotným právem. Namítají nesprávný názor odvolacího soudu, že
nejpozději od projednávání přestupku věděli, kdo za škodu odpovídá. Poukazují
na to, že na místě dopravní nehody byla žalobkyně uznána vinnou ze způsobení
dopravní nehody a byl jí zadržen řidičský průkaz. V následném správním řízení
byla uznána vinnou za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti dopravního
provozu a její odvolání bylo zamítnuto. Teprve rozsudkem Okresního soudu Plzeň-
město ze dne 13. 6. 2001, č. j. 19 C 408/99-82, byla rozhodnutí správních
orgánů o přestupku zrušena a otázkou, kdo zavinil dopravní nehodu, se již
správní orgán nezabýval a o viníkovi dopravní nehody se prakticky neví dodnes.
Skutečnost, že existovalo pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že
dopravní nehodu zavinila žalobkyně, bránilo žalobcům v možnosti účinně se
domáhat náhrady škody v občanskoprávním soudním řízení s poukazem na § 135
odst. 1 o. s. ř., který mimo jiné stanoví, že soud je vázán rozhodnutím
příslušných orgánů o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal. Dovozují,
že teprve po zrušení rozhodnutí správních orgánů o přestupku se žalobkyně
dozvěděla, že není považována za osobu, jež způsobila škodu, což jí umožňovalo
podat žalobu, aniž by tato žaloba byla od počátku bezúspěšná. Za nesprávný
považují i názor odvolacího soudu na otázku pasivní legitimace k uplatnění
nároku na náhradu nákladů na zajištění náhradní dopravy, neboť nebýt toho, že
žalovaný způsobil dopravní nehodu, nenastaly by ani následky zásahu správního
orgánu proti žalobkyni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.
spatřují dovolatelé v otázce právního názoru na počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby
na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za
vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený
o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl; pouhý předpoklad či možnost
dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, nestačí, přičemž
okamžik vědomosti poškozeného o škodě a jeho vědomosti o škůdci může být
odlišný.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o osobě,
která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci,
na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy
jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení
odpovědného subjektu. Nemusí přitom jít o zjištění (jistotu v běžném slova
smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly
způsobilé učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla.
Rozhodující tedy je, kdy se o takových skutkových okolnostech prokazatelně
dozvěděl, a nikoliv zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o
odpovědnosti určité osoby. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí
totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří
pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má
vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (rov. např. rozsudek NS ČR z 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, popř. usnesení NS ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn.
25 Cdo 871/2002).
Pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, že určitá osoba spáchala
přestupek, je sice soud ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán, avšak
pouze pokud jde o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody
podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek
jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní (obdobně rozhodnutí NS ČR ze
dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikované pod č. 22 v Soudní
judikatuře, ročník 2001). Ostatně pravomocné rozhodnutí o přestupku žalobkyně
neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jejím zaviněním (§
441 obč. zák.), a nezbavuje ji možnosti domáhat se v soudním řízení náhrady
škody proti odpovědnému subjektu ať již z hlediska ustanovení § 420 nebo § 431
obč. zák.
Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) na otázku promlčení,
z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5
a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu