25 Cdo 2108/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. R.,
zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1,
proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO
45272956, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 30 C 252/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 22 Co 231/2010-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 22 Co 231/2010-78,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. února 2010, č. j. 30 C
252/2008, ve vyhovujícím výroku III. o věci samé ohledně částky 153.595,- Kč s
úrokem z prodlení a v závislých výrocích V. a VI. o náhradě nákladů řízení a o
soudním poplatku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. února 2010, č. j. 30 C
252/2008-45, zastavil řízení ohledně částky 4.000.000,- Kč, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 100,- Kč a částku 153.595,- Kč s úrokem z
prodlení z částek 88.595,- Kč a 65.000,- Kč, žalobu na zaplacení dalšího
příslušenství z těchto částek a na zaplacení 187.665,- Kč s příslušenstvím
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Při svém
rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako spolujezdkyně ve vozidle
řízeném jejím manželem F. R. utrpěla dne 19. 12. 2006 při dopravní nehodě
zranění, jejichž důsledkem má ochrnuté dolní a částečně horní končetiny a je
odkázána na invalidní vozík. Na pojišťovně, u níž byl F. R. pojištěn pro případ
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, se žalobkyně
domáhá náhrady nákladů za péči za dobu od prosince 2007 do dubna 2009, kterou
jí bezplatně poskytuje její manžel a dcera. Soud uvedl, že za účelné náklady
spojené s léčením podle § 449 odst. 1, 3 obč. zák. je třeba považovat i náklady
na poúrazovou péči o těžce zdravotně postiženou osobu, tj. i náhradu za výkon
těch prací, které žalobkyně denně potřebuje a které pro ni bezplatně vykonávají
její dcera a manžel. Rozsah těchto prací prezentuje újmu, která rodinu
žalobkyně majetkově postihuje, neboť pečovatelské úkony jsou jejími rodinnými
příslušníky skutečně vykonávány. Při určení výše náhrady soud vycházel z
obvyklé hodnoty prací, kterou stanovil ve výši 20.460 Kč měsíčně, a to úvahou
podle § 136 o. s. ř. na podkladě § 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb., provádějící
zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, o výši úhrady za úkony
pečovatelské služby pro těžce zdravotně postižené občany. Po odečtu příspěvku
na péči, jenž je vyplácen žalobkyni z veřejných prostředků podle zákona č.
108/2006 Sb. a účelově je určen k úhradě za úkony poúrazové péče, ji za období
od prosince 2007 do dubna 2009 soud přiznal částku 153.595,- Kč s úrokem z
prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j.
22 Co 231/2010-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 153.595,- Kč s úrokem z prodlení, a
ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a správným shledal jeho postup při určení výše náhrady
nákladů léčení za použití § 136 o. s. ř. a vyhlášky č. 505/2006 Sb., jež se
odvíjí od obvyklé, tj. tržní hodnoty prací, které pro žalobkyni vykonávají
blízcí příbuzní, a tuto výši by žalobkyně skutečně zaplatila, pokud by si
objednala registrovanou veřejnou službu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku (§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.). Uvádí, že rozsah a charakter prací vykonávaných rodinnými
příslušníky žalobkyně je nesporný, avšak spornou otázkou je ocenění těchto
prací. Namítá, že hodnotu prací pečovatelského charakteru nelze stanovit podle
vyhlášky č. 505/2006 Sb., jež stanoví maximální výši úhrady za poskytování
sociálních služeb, a to ani analogicky, jak učinily soudy v dané věci, neboť
úprava ocenění péče vykonávané dobrovolným pečovatelem je vyjmuta z působnosti
této vyhlášky i ze zákona č. 108/2006 Sb. a dobrovolným pracovníkům
pečovatelské služby se odměna poskytuje do výše minimální mzdy. Namítá, že
soudy vycházely z právní úpravy, která se na uvedený případ vůbec nevztahuje,
přiznaly rodinným příslušníkům odměnu v maximální výši a nerespektovaly odlišné
podmínky pro pracovníky pečovatelských služeb podle zákona č. 108/2006 Sb.,
kteří z odměny odvádějí daň z příjmu, pojistné zdravotní a sociální, příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti apod., oproti podmínkám péče vykonávané
rodinnými příslušníky, kteří svou péči osobě blízké neposkytují v tržním
prostředí za účelem dosažení zisku, z odměny ničeho neodvádějí a nevznikají jim
žádné další náklady. Podle dovolatelky by se hodnota jejich práce měla rovnat
maximálně čisté odměně sociálního pracovníka s ohledem na odvody a jiné náklady
s tím související. Navíc soudy bez ohledu na práva a povinnosti manželů podle
zákona o rodině přiznaly náhradu i za úkony související s provozem domácnosti,
které obvykle vykonávají manželé společně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsah a charakter poskytované
péče i důvodnost nároku je mezi účastníky nesporná, sporný je pouze způsob
ohodnocení péče poskytované rodinnými příslušníky, nikoliv zaměstnanci
pečovatelské služby. Podle jejího názoru lze obvyklou hodnotu poskytované péče
zjistit buď podle nejbližšího veřejnoprávního předpisu, v němž je vyjádřena
tržní cena za poskytovanou péči, nebo podle ceníku pečovatelské služby v místě
bydliště poškozeného. Nesouhlasí s odměnou ve výši minimální mzdy, obvyklá cena
pečování je tržní hodnotou, a je třeba vycházet z toho, co by žalobkyně za
pečovatelskou službu fakticky zaplatila, pokud by využila externí pečovatelskou
službu. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. přípustné pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu z hlediska výše nároku poškozeného na náhradu nákladů spojených s péčí o
jeho osobu.
Dovolací soud při právním posouzení výše náhrady vycházel z nálezu Ústavního
soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, který v obdobné věci o nároku
poškozeného na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu a její
domácnost po ukončení léčby dovodil, že „náklady, jež vznikly jako důsledek
neuspokojivého zdravotního stavu, který se již stabilizoval a jehož změnu k
lepšímu nelze očekávat“, není možno zahrnout pod nárok na náhradu nákladů
léčení, neboť léčení vede ke zlepšení nebo zachování aktuálního zdravotního
stavu, jde však o samostatný nárok na náhradu skutečné škody, který lze
uplatnit v rámci náhrady škody na zdraví. Ústavní soud po porovnání právní
úpravy odpovědnosti za škodu v občanskoprávní a pracovněprávní oblasti učinil
závěr, že zatímco v pracovněprávní oblasti jsou odškodňovány veškeré náklady, v
odvětví občanského práva je náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného
a o jeho domácnost přiznávána pouze po dobu léčby a po jejím skončení již
nikoliv. Vzhledem však k zásadě jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu, jež
zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních
odvětvích, není důvod poskytovat nižší stupeň ochrany jen proto, že občanské
právo ochrannou funkci výslovně neplní, a je proto na soudech, aby vyplnily
mezeru v právním řádu.
Jestliže ani po léčbě poškozený nedosáhne soběstačnosti v péči o sebe a svou
domácnost a je nucen vyhledat pomoc třetích osob, nelze se dlouhodobě zcela
spoléhat a využívat rodinné a přátelské solidarity při bezplatné péči o
postiženého, vymyká-li se rozsah péče únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou
solidaritu. Dle závěrů Ústavního soudu je věcí poškozeného, jaký způsob
zajištění péče o svou osobu si zvolí, a protože tato náhrada nahrazuje
majetkovou újmu (skutečnou škodu dle ust. § 442 odst. 1 obč. zák.), neuplatní
se zde § 449 odst. 3 obč. zák. Vymyká-li se rozsah bezplatné péče o postiženého
únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu, je dána aktivní
legitimace poškozeného bez ohledu na to, zda o něj bezplatně pečuje osoba
blízká či nikoli. Ústavní soud přitom zdůraznil, že tento nárok je situován do
podmínek výrazné nesoběstačnosti poškozeného v základních úkonech osobní
obsluhy a péče o domácnost, v nichž by přenesení zátěže na osoby blízké
představovalo neúměrné břemeno přesahující rámec solidarity. Ve své podstatě
jde o „náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na to,
aby poškozený měl zajištěnu základní obsluhu své osoby“ a zajišťuje jen úhradu
nákladů na základní péči o poškozeného nahrazující jeho dřívější soběstačnost.
Pojem skutečné škody (§ 442 odst. 1 obč. zák.) Ústavní soud ve svém nálezu
vyložil „extenzivněji ve smyslu zahrnutí všech ostatních nákladů, kterým byl
poškozený vystaven v příčinné souvislosti s jednáním škůdce“, jak se v jiné
souvislosti tento přístup uplatňuje v judikatuře soudů, kdy např. za skutečnou
škodu se považují vyšší náklady vynaložené na vypůjčení osobního vozu po dobu
opravy vlastního poškozeného vozu ve srovnání a náklady, které by poškozený
jinak vynaložil na provoz svého automobilu.
Vzhledem k tomu, že jde o samostatný nárok poškozeného v rámci odškodňování
jeho majetkové újmy, jak dovodil Ústavní soud, a nikoliv o nárok pečovatelů na
odměnu za vykonanou práci, výše tohoto nároku, byť zřejmě bude stanovena
postupem podle § 136 o. s. ř., se neodvíjí od tržní hodnoty odměny za práci
profesionálních pracovníků pečovatelské služby, jak uvažovaly soudy obou
stupňů, nýbrž ve smyslu názoru Ústavního soudu bude jeho výše, byť zpětně,
stanovena paušální částkou, odpovídající základním zásadám, vysloveným Ústavním
soudem ohledně rozsahu náhrady (srov. zejména bod 18 až 21, 25 nálezu),
samozřejmě s přihlédnutím k rozsahu, v jakém si příp. poškozený škodu
spoluzpůsobil (§ 441 obč. zák.), a k dávkám ze sociálního systému či jiných
veřejných prostředků poskytovaných z obdobného důvodu bezmocnosti poškozenému
za účelem zajištění péče o sebe.
Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud se ve své judikatuře zabýval
nárokem podle § 449 obč. zák. i z hlediska nároku osoby vykonávající bezplatně
pečovatelskou péči o poškozeného a jeho domácnost, v usnesení ze dne 23. 2.
2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, jímž byla ústavní stížnost žalobce proti rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, odmítnuta se
závěrem, že nejde-li o náklady léčení a nebyly-li přímo vynaloženy, soud nemůže
svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v
zákoně.
V dalším nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12 posoudil sice důvodnost
nároku poškozeného na náhradu částky, jež byla z jeho prostředků vyplacena jeho
rodinným příslušníkům za vykonanou péči o něj podle § 449 obč. zák., ovšem s
tím, že oproti odpovědnosti řešené v nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS
444/11, se jedná o jinou situaci.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není
rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku na náhradu správné. Proto dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o. s.
ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v
odpovídajícím rozsahu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu