ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně a. s., IČ 45272956, se
sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o 80.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 279/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 13 Co
362/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel
ze zjištění, že žalobce pečuje o svou družku K. P., která je v důsledku
zranění, jež utrpěla při dopravní nehodě dne 10. 11. 2001, zaviněné pojištěncem
žalované pojišťovny, upoutána na invalidní vozík a při běžných životních
činnostech je odkázána na pomoc další osoby. Její základní potřeby i péči o
společnou domácnost celodenně zajišťuje žalobce, z toho důvodu změnil
zaměstnání, nyní podniká a jeho příjem je o 80% nižší než před dopravní
nehodou. Poškozená pobírá invalidní důchod 6.275,- Kč, příspěvek na bezmocnost
464,- Kč a žalovaná jí poskytuje příspěvek na péči ve výši 6.236,- Kč měsíčně.
Žalobce stanovil hodnotu své péče částkou 447,- Kč denně, což po odpočtu
příspěvku na bezmocnost činí 12.946,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že poškozená má právo na náhradu nákladů spojených s léčením (§ 449
odst. 1 obč. zák.), mezi něž patří i náklady na péči poskytovanou jinou osobou,
jejichž výši stanovil analogicky s částkami poskytovanými dobrovolným
pečovatelům dle vyhlášky č. 182/1991 Sb. (ve znění novely č. 72/2001 Sb.), a
žalobci ji přiznal po odečtu částky, jež žalovaná dobrovolně poskytla poškozené.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č.
j. 13 Co 362/2006-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé tak, že žalobu na zaplacení částky 80.520,- Kč s příslušenstvím zamítl,
změnil jej ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a nejprve se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce. Dovodil,
že nárok na náhradu nákladů spojených s léčením dle § 449 odst. 1 obč. zák. má
zásadně sám poškozený, jiné osoby mohou dle odst. 3 téhož ustanovení požadovat
náhradu pouze takových nákladů, které účelně v souvislosti s léčením
poškozeného skutečně vynaložily. Žádné takové výdaje žalobce neuplatňoval,
neprokázal a ani jejich existenci netvrdil. Jím vymáhaná částka má „charakter
jakéhosi ekvivalentu“ za pomoc v domácnosti a úkony osobní péče o družku, avšak
ani ve vztahu k nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením dle §
449 odst. 1 obč. zák. ani ve vztahu k nároku na náhradu za pomoc poskytovanou v
domácnosti ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. není žalobce ve sporu aktivně
legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poukazuje na některá
rozhodnutí soudů všech tří stupňů s tím, že soudní praxe za účelně vynaložené
náklady spojené s léčením poškozeného považuje i výdaje na pomoc třetí osoby,
kterou zákon výslovně legitimuje k uplatnění nároku vlastním jménem vůči
škůdci. Ust. § 449 odst. 3 obč. zák. zakládá nárok na náhradu nákladů léčení
tomu, kdo je vynaložil, tedy i osobám odlišným od poškozeného. Za nesprávný
pokládá závěr odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace ve
sporu, a to i z toho důvodu, že nebýt zdravotního poškození jeho družky,
zapojil by se do pracovní činnosti daleko ve větší míře, a je třeba vzít v
úvahu, že se majetek žalobce nezvětšil tak, jak by se za normálních okolností –
nebýt péče o družku - dalo očekávat. Uvádí, že poskytuje poškozené komplexní
péči směřující k zajištění alespoň standardní kvality jejího života, tedy nejen
péči o její tělesné potřeby, ale také o její domácnost, a výše požadované
náhrady je finančním ekvivalentem hodnoty ošetřovatelské práce analogicky
vyčíslené dle vyhlášky č. 182/1991 Sb. Nesouhlasí proto s aplikací § 442 obč.
zák. na uplatněný nárok. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátkou, dospěl k závěru, že
dovolání, které je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není
důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23.
října 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12.
čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
spočívá v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na správně
zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady
spojené s léčením a podle odstavce 3 tohoto ustanovení se tyto náklady hradí
tomu, kdo je vynaložil. Toto ustanovení zakládá nárok na náhradu účelně
vynaložených nákladů spojených s léčením následků újmy na zdraví způsobené
škůdcem a vzhledem k tomu, že na snaze o zlepšení zdravotního stavu poškozeného
se mohou podílet i jiné osoby, především z okruhu jeho příbuzných či osob
blízkých, je smyslem této úpravy založit i jim právo na náhradu jimi účelně
vynaložených nákladů; proto zákon tyto třetí osoby výslovně legitimuje k
uplatnění nároků vůči škůdci vlastním jménem. Tyto osoby mají proti škůdci
přímý nárok na náhradu těch nákladů, které vynaložily, a to poté, co byly
vynaloženy, nikoliv nárok na opětující se dávku formou renty do budoucna, a to
ani za předpokladu, že náklady vznikají průběžně (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 682/2005).
Z hlediska aplikace § 449 obč. zák. na daný skutkový stav je podstatná
okolnost, že žalobce sám žádné prostředky na zajištění léčebné péče v období,
za něž požaduje náhradu, nevynaložil. Ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák.
nezakládá nárok jinému, než tomu, komu účelné výdaje v souvislosti s léčením
poškozeného skutečně vznikly, a nelze tedy žalobci nahrazovat náklady, které
nevynaložil, a to bez ohledu na to, zda by jeho nárok mohl být částečně
posouzen podle § 442 odst. 1 obč. zák., jak uvažoval odvolací soud, neboť i
vznik skutečné škody ve smyslu tohoto ustanovení předpokládá majetkovou újmu
jakožto snížení majetkového stavu žalobce. Samotná okolnost, že žalobce osobně
poskytuje péči poškozené, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449
odst. 3 obč. zák., nýbrž její ocenění peněžní částkou by znamenalo odměnu za
práci spojenou s péčí o poškozeného. Přisvědčit nelze ani námitce v dovolání o
ušlém výdělku či zisku žalobce, který v důsledku péče o poškozenou byl v
rozhodném období pouze minimálně pracovně zapojen. Občanský zákoník upravuje
totiž v ustanoveních § 444 až § 449a nároky poškozeného na náhradu škody na
zdraví, mezi něž nepatří ušlý výdělek, popř. zisk osob odlišných od
poškozeného.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na otázku aktivní
legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody je správný, a to jak při
posouzení podle § 449 obč. zák. jako nárok na náhradu nákladů spojených
léčením, tak z hlediska náhrady skutečné škody či ušlého zisku dle § 442 odst.
1 obč. zák.
Protože odvolací soud zamítl žalobu právě na základě závěru o nedostatku
aktivní věcné legitimace žalobce, je jeho rozhodnutí správné a Nejvyšší soud
dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř., aniž nařizoval jednání k
projednání dovolání.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu