ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně a. s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o 80.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 279/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 13 Co 362/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobce pečuje o svou družku K. P., která je v důsledku zranění, jež utrpěla při dopravní nehodě dne 10. 11. 2001, zaviněné pojištěncem žalované pojišťovny, upoutána na invalidní vozík a při běžných životních činnostech je odkázána na pomoc další osoby. Její základní potřeby i péči o společnou domácnost celodenně zajišťuje žalobce, z toho důvodu změnil zaměstnání, nyní podniká a jeho příjem je o 80% nižší než před dopravní nehodou. Poškozená pobírá invalidní důchod 6.275,- Kč, příspěvek na bezmocnost 464,- Kč a žalovaná jí poskytuje příspěvek na péči ve výši 6.236,- Kč měsíčně. Žalobce stanovil hodnotu své péče částkou 447,- Kč denně, což po odpočtu příspěvku na bezmocnost činí 12.946,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškozená má právo na náhradu nákladů spojených s léčením (§ 449 odst. 1 obč. zák.), mezi něž patří i náklady na péči poskytovanou jinou osobou, jejichž výši stanovil analogicky s částkami poskytovanými dobrovolným pečovatelům dle vyhlášky č. 182/1991 Sb. (ve znění novely č. 72/2001 Sb.), a žalobci ji přiznal po odečtu částky, jež žalovaná dobrovolně poskytla poškozené.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 13 Co 362/2006-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 80.520,- Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a nejprve se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce. Dovodil, že nárok na náhradu nákladů spojených s léčením dle § 449 odst. 1 obč. zák. má zásadně sám poškozený, jiné osoby mohou dle odst. 3 téhož ustanovení požadovat náhradu pouze takových nákladů, které účelně v souvislosti s léčením poškozeného skutečně vynaložily. Žádné takové výdaje žalobce neuplatňoval, neprokázal a ani jejich existenci netvrdil. Jím vymáhaná částka má „charakter jakéhosi ekvivalentu“ za pomoc v domácnosti a úkony osobní péče o družku, avšak ani ve vztahu k nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením dle § 449 odst. 1 obč. zák. ani ve vztahu k nároku na náhradu za pomoc poskytovanou v domácnosti ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. není žalobce ve sporu aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poukazuje na některá rozhodnutí soudů všech tří stupňů s tím, že soudní praxe za účelně vynaložené náklady spojené s léčením poškozeného považuje i výdaje na pomoc třetí osoby, kterou zákon výslovně legitimuje k uplatnění nároku vlastním jménem vůči škůdci. Ust. § 449 odst. 3 obč. zák. zakládá nárok na náhradu nákladů léčení tomu, kdo je vynaložil, tedy i osobám odlišným od poškozeného. Za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace ve sporu, a to i z toho důvodu, že nebýt zdravotního poškození jeho družky, zapojil by se do pracovní činnosti daleko ve větší míře, a je třeba vzít v úvahu, že se majetek žalobce nezvětšil tak, jak by se za normálních okolností – nebýt péče o družku - dalo očekávat. Uvádí, že poskytuje poškozené komplexní péči směřující k zajištění alespoň standardní kvality jejího života, tedy nejen péči o její tělesné potřeby, ale také o její domácnost, a výše požadované náhrady je finančním ekvivalentem hodnoty ošetřovatelské práce analogicky vyčíslené dle vyhlášky č. 182/1991 Sb. Nesouhlasí proto s aplikací § 442 obč. zák. na uplatněný nárok. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání, které je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. října 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na správně zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením a podle odstavce 3 tohoto ustanovení se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil. Toto ustanovení zakládá nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením následků újmy na zdraví způsobené škůdcem a vzhledem k tomu, že na snaze o zlepšení zdravotního stavu poškozeného se mohou podílet i jiné osoby, především z okruhu jeho příbuzných či osob blízkých, je smyslem této úpravy založit i jim právo na náhradu jimi účelně vynaložených nákladů; proto zákon tyto třetí osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vůči škůdci vlastním jménem. Tyto osoby mají proti škůdci přímý nárok na náhradu těch nákladů, které vynaložily, a to poté, co byly vynaloženy, nikoliv nárok na opětující se dávku formou renty do budoucna, a to ani za předpokladu, že náklady vznikají průběžně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 682/2005).
Z hlediska aplikace § 449 obč. zák. na daný skutkový stav je podstatná okolnost, že žalobce sám žádné prostředky na zajištění léčebné péče v období, za něž požaduje náhradu, nevynaložil. Ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. nezakládá nárok jinému, než tomu, komu účelné výdaje v souvislosti s léčením poškozeného skutečně vznikly, a nelze tedy žalobci nahrazovat náklady, které nevynaložil, a to bez ohledu na to, zda by jeho nárok mohl být částečně posouzen podle § 442 odst. 1 obč. zák., jak uvažoval odvolací soud, neboť i vznik skutečné škody ve smyslu tohoto ustanovení předpokládá majetkovou újmu jakožto snížení majetkového stavu žalobce. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozené, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák., nýbrž její ocenění peněžní částkou by znamenalo odměnu za práci spojenou s péčí o poškozeného. Přisvědčit nelze ani námitce v dovolání o ušlém výdělku či zisku žalobce, který v důsledku péče o poškozenou byl v rozhodném období pouze minimálně pracovně zapojen. Občanský zákoník upravuje totiž v ustanoveních § 444 až § 449a nároky poškozeného na náhradu škody na zdraví, mezi něž nepatří ušlý výdělek, popř. zisk osob odlišných od poškozeného.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na otázku aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody je správný, a to jak při posouzení podle § 449 obč. zák. jako nárok na náhradu nákladů spojených léčením, tak z hlediska náhrady skutečné škody či ušlého zisku dle § 442 odst. 1 obč. zák.
Protože odvolací soud zamítl žalobu právě na základě závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, je jeho rozhodnutí správné a Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř., aniž nařizoval jednání k projednání dovolání.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu