25 Cdo 2113/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 39 Co
340/2005-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 283.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 17. 12. 1999
sděleno obvinění pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr.
zák., následně bylo vyšetřovatelem nařízeno zkoumání jeho duševního stavu,
posléze i ústavní formou. Žalobci byla opakovaně marně na všechny známé adresy
doručována usnesení o nařízení zkoumání jeho duševního stavu a výzvy, aby se
dostavil ke znalcům. Rovněž většina pokusů o předvedení žalobce k vyšetřovateli
zůstala bez úspěchu. Proto byl na žalobce vydán soudem příkaz k zatčení, na
jehož základě byl žalobce zatčen, a soudce po výslechu, v němž žalobce výslovně
uvedl, že se nehodlá dostavit k ustanoveným znalcům, dne 3. 1. 2001 rozhodl o
vzetí žalobce do vazby. Žádosti žalobce o propuštění z vazby byly zamítnuty,
stejně tak jako jeho stížnosti proti těmto rozhodnutím. Vazba byla prodloužena
až do 3. 10. 2001, kdy byl žalobce po vyšetření duševního stavu z vazby
propuštěn. Žalobce byl souzen pro dvojnásobný trestný čin útoku na státní orgán
podle § 154 odst. 2 tr. zák. a obžaloby byl zcela zproštěn rozhodnutím
Nejvyššího soudu České republiky v rámci dovolacího řízení. Soud prvního stupně
zjištěné skutečnosti posoudil podle § 9 odst. 1, § 12 odst. 1, 2, § 13 odst.
1 a § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), a dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení se
tvrzeného nesprávného úředního postupu nedopustily, neboť vyšetřovatel
postupoval v intencích trestního řádu, žalobce opakovaně obesílal na všechny
známé adresy, avšak ten si zásilky nevyzvedával, ve většině případů zůstaly
neúčinné i pokusy o jeho předvedení, což logicky vedlo k vydání příkazu k
zatčení. Žalobce věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že je povinen
dostavovat se na výzvy k vyšetřovateli a přebírat si poštu na uvedených
adresách, což nečinil, při výslechu výslovně uvedl, že se nehodlá dostavit ke
znalcům, a nespolupracoval ani s ustanovenými obhájci. V řízení bylo prokázáno,
že žalobci byly na označených adresách doručeny písemnosti jiných orgánů,
zásilky orgánů činných v trestním řízení si však nevyzvedával. Žalobce si
uvalení vazby zavinil svým chováním sám, a proto podle § 12 odst. 1 písm. a)
zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody za vazbu nemá. Na tomto závěru
nemůže nic změnit ani okolnost, že trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby,
neboť žalobce odvíjí svůj nárok od usnesení o vzetí do vazby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 39
Co 340/2005-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že v daném
případě nemá žalobce nárok na náhradu škody v důsledku zproštění obžaloby podle
§ 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť to vylučuje ustanovení § 12 odst. 1
písm. a) téhož zákona s ohledem na to, že žalobce si vazbu zavinil sám tím,
protože si nevyzvedával zásilky související s trestním stíháním, nedostavoval
se na předvolání k vyšetřovateli a ke znalcům a nepodařilo se jej ani předvést.
Žalobce tak svým chováním naplnil důvody k vydání příkazu k zatčení, a protože
se trestnímu stíhání vyhýbal a nebylo možno nahradit vazbu jiným opatřením (§
73 a § 73a tr. ř.), byl dán důvod k uvalení vazby, kterou si žalobce – jak
řečeno výše - zavinil sám. Postupu orgánů činných v trestním řízení,
předcházejícímu vydání příkazu k zatčení, rozhodnutí o uvalení vazby a
rozhodnutí o žádostech o propuštění z vazby, rovněž nelze nic vytknout, a nebyl
tak shledán nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí
týkající se omezení osobní svobody žalobce byla na základě opravných prostředků
posuzována i v druhém stupni a nebylo shledáno porušení zákona, a rozhodnutí
nebyla zrušena ani na základě mimořádných opravných prostředků, a proto
nepřichází v úvahu ani náhrada škody vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí
podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Otázku zásadního právního
významu spatřuje v tom, zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku či usnesení v
trestním řízení je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. Soudům obou stupňů vytýká nesprávná skutková zjištění v
odůvodnění rozsudků, která jsou v logickém rozporu s příkazem k zatčení a
usnesením vyšetřovatele o přerušení trestního stíhání vydanými v trestním
řízení proti jeho osobě, z nichž jednoznačně vyplývá, že byly vydány z důvodu
jeho nepřítomnosti, nikoliv proto, že by se „na výzvy nedostavoval“ nebo že by
si poštovní zásilky „úmyslně nevyzvedával“, v čemž spatřuje vadu řízení. Rovněž
v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 593/01 je uvedeno, že o omezení
osobní svobody soud rozhodl z důvodu jeho nedosažitelnosti. Uvádí, že v právním
řádu České republiky nepatří mezi vazební důvody „odmítnutí podrobit se
vyšetření znalcem“, což odvolací soud zcela popřel svým nesprávným právním
názorem. Rozhodnutím soudů obou stupňů vytýká rozpor mezi závěry v nich
uvedenými a objektivní skutečností, prokázanou důkazními listinami založenými
ve spise od prvopočátku řízení. Za nesprávný úřední postup označuje „účelově
svévolné nařízení zkoumání jeho duševního stavu“. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí dovolání pro
jeho nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy
obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí, že z provedených
důkazu skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po
právní stránce, a to zejména v otázce, zda svým chováním zapříčinil vydání
příkazu k zatčení i uvalení vazby. Dovolatel má za to, že takové chování v
řízení prokázáno nebylo, a sám předkládá vlastní verzi skutkového stavu
významného pro rozhodnutí ve věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.),
přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nemůže stejně jako případné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s.
ř.).
Žalobcem formulovaná právní otázka nemůže mít zásadní právní význam pro
rozhodnutí této věci ani pro rozhodovací činnost soudů vůbec, neboť vydání
rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení skutečně může za splnění dalších
zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak takové rozhodnutí
nemůže být zároveň nesprávným úředním postupem. Je totiž třeba rozlišit obě
formy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž
shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné
skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k
vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při
jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska
odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 5 písm. a) zákona.
Vlastní verze skutkového stavu podávaná žalobcem rovněž nemůže představovat
otázku zásadního právního významu vy smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody
způsobené rozhodnutím o vazbě ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo
proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo
jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle § 12 odst. 1 písm. a) tohoto zákona právo na náhradu škody nemá ten,
kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.
Pro posouzení, zda si obviněný vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti,
které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby, případně pro její trvání či
prodloužení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11.
2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 15, sešit 2, ročník 2005, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn.
25 Cdo 1002/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 106, roč.
2003). Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 12 odst. 1
nevyžaduje určitou formu zavinění vazby, postačuje k naplnění tohoto
předpokladu i nevědomá nedbalost. Zavinění obviněného na vzetí do vazby ve
smyslu posledně citovaného ustanovení znamená, že jeho zaviněné jednání
(alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) bylo důvodem k podání a vyhovění návrhu
na jeho vzetí do vazby.
Podle § 67 písm. a) tr. ř. (ve znění účinném ke dni 3. 1. 2001, kdy byl žalobce
vzat do vazby) obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní
skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se
tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned
zjistit, nemá-li stálé bydliště a nebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle této úpravy je vazba prostředkem k zajištění obviněného [tj. osoby, jíž
bylo sděleno (vzneseno) obvinění] pro účely trestního řízení ze zákonem
stanovených důvodů (§ 67 tr. ř.). Vazba z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.
(tzv. útěková vazba), který byl v případě žalobce shledán, má zabránit tomu,
aby se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání, případně výkonu trestu zejména tím,
že uteče do zahraničí nebo se bude ukrývat v tuzemsku.
V posuzovaném případě, jak vyplývá z výsledků řízení, byl žalobce vzat do vazby
usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 5 Nt
3050/2000, poté, co mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin útoku na státní
orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. Soud shledal vazební důvod podle § 67 odst.
1 písm. a) tr. ř. v tom, že žalobce po sdělení obvinění uvedl místa, na kterých
se zdržuje, avšak policii se na těchto adresách přes opakovanou snahu
obviněného zastihnout nepodařilo, přičemž bylo přihlédnuto i k jeho výslovnému
prohlášení učiněnému těsně před rozhodnutím o vazbě, že se v žádném případě
nehodlá podrobit pozorování v ústavu.
Nejednalo se tedy o rozšíření zákonných důvodů vazby nad rámec §
67 tr. ř. o „odmítnutí vyšetření znalcem“, jak uvádí dovolatel, ale o konkrétní
skutečnosti, které byly dostatečným důvodem k obavě, že dovolatel uprchne nebo
se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [§ 67 odst. 1
písm. a) o. s. ř.]. Jestliže si zavinil vzetí do vazby sám vlastním chováním,
vylučuje to ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. jím uplatněný
nárok na odškodnění.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr o zásadním právním
významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je
proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně senátu