25 Cdo 214/2025-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, proti žalovaným: 1) Z. B., a 2) M. Š., zastoupený Mgr. Markem Čermákem, advokátem se sídlem Vrchlického 634, Roztoky, o 296 801 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 477/2020, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 25 Co 86,87/2023-292, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 7 C 477/2020-163, ve spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 7 C 477/2020-270, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 44 520,15 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve vztahu k žalovanému 1) žalobu zamítl co do částky 252 280,85 Kč s příslušenstvím (výrok II) a řízení zastavil co do zákonného úroku z prodlení 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 3. 11. 2020 do 31. 11. 2020 (výrok III), žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 252 280,85 Kč s příslušenstvím (výrok IV), ve vztahu k žalovanému 2) žalobu zamítl co do částky 44 520,15 Kč s příslušenstvím (výrok V) a řízení zastavil co do zákonného úroku z prodlení 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 3. 11. 2020 do 1. 6. 2021 (výrok
VI); ve zbylých výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně, která podle pojistné smlouvy o havarijním pojištění vozidla Škoda Octavia, reg. zn. XY, zaplatila společnosti Day Spa Shop s. r. o., IČO 27754626, 296 801 Kč. Tímto pojistným plněním nahradila škodu vzniklou na vozidle pojištěné společnosti jednáním obou žalovaných při dopravní nehodě ze dne 24. 6. 2018 v katastru obce XY a podle § 2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, na ni přešel nárok na náhradu škody na vozidle z jeho vlastníka vůči oběma žalovaným.
Z dokazování vyplynulo, že žalovaný 1) se toho dne při řízení uvedeného vozidla dostal do slovního sporu s žalovaným 2) sedícím na předním sedadle spolujezdce a s jeho vzadu sedící manželkou. Výsledkem roztržky byla rychlá a nebezpečná jízda směrem na obec XY. Charakter jízdy žalovaného 1), jeho chování a situace ve voze byla příčinou toho, že žalovaný 2) a jeho manželka se začali obávat možné havárie a žádali žalovaného 1), aby zpomalil či zastavil. Ten však nereagoval, což vedlo žalovaného 2) k tomu, že se pokusil vůz sám zastavit zásahem do řízení nejprve pokusem o pootočení klíčku v zapalování vozidla, a když tato snaha neuspěla, neboť jí žalovaný 1) bránil, zatáhl za ruční brzdu.
Přitom uchopil také volant vozu, aby měl po zatažení ruční brzdy nad jízdou kontrolu. To naopak vedlo k přetahování o volant s řidičem, takže vozidlo vyjelo mimo silnici a narazilo do stromu. Dále bylo svědeckými výpověďmi tří osob prokázáno, že vůz jel před nehodou rovně, nebyl příliš velký provoz a rychlost vozu, byť byla nepovolená a ze strany spolucestujících pociťovaná jako ohrožující, nebyla taková, aby nutně musela vést k nehodě. V okamžiku zatažení za ruční brzdu by totiž řidič stačil před značkou se sníženou povolenou rychlostí a před přechodem pro chodce nejen vozidlo bezpečně zpomalit, ale i zastavit.
V dané chvíli ještě zbýval čas, kdy by měl žalovaný 1) teprve začít zpomalovat, aby mohl odbočit. Nebylo tedy zjištěno, že jízda vozidla neodvratně směřovala k jeho havárii. Soud podle § 2915 odst. 2 o. z. stanovil míru účasti žalovaných na škodním následku odlišně, a to u žalovaného 1) v rozsahu 15 % a u žalovaného 2) v rozsahu 85 % s tím, že nelze připustit, aby bylo zasahováno do řízení vozidla způsobem, jakým to učinil žalovaný 2). Soud dovodil, že by se muselo jednat o bezprostředně hrozící nebezpečí, a i když se to tak žalovaný 2) s manželkou snažili popisovat, z dokazování vyplynulo, že situaci zveličili.
Vůz řízený žalovaným 1) jel sice vyšší než povolenou rychlostí a řidič na obavy a prosby spolucestujících nereagoval, nicméně jel rovně v přímém úseku silnice a zbýval ještě dostatečný čas na snížení rychlosti před odbočením z hlavní silnice.
2. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 25 Co 86,87/2023-292, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I, II, IV a V tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 296 801 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 2. 6.
2021 do zaplacení a dále se že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 1. 12. 2020 do 1. 6. 2021, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, nesouhlasil však s právním posouzením dělené odpovědnosti žalovaných. Primární a bezprostřední příčinou vzniku újmy při dopravní nehodě ze dne 24. 6. 2018 byl zásah žalovaného 2) do řízení žalovaného 1) jako řidiče vozu, resp. zatažení ruční brzdy žalovaným 2), v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě a škodě na vozidle.
Nelze však odhlédnout od toho, jaké bylo prokázané chování žalovaného 1) při jízdě, který zadržoval své spolujezdce proti jejich vůli ve voze, odvážel je jinam, než si dohodli, nereagoval na jejich žádosti o zastavení, případně zpomalení vozu, jel větší než povolenou rychlostí. Je tedy přirozené, že spolujezdci se cítili ohroženě, pokud nemohli z auta vystoupit. Byť lze pochopit, že se za této situace žalovaný 2) a jeho manželka cítili nepříjemně, nebyly podle názoru odvolacího soudu v dané situaci naplněny podmínky pro jednání v krajní nouzi ve smyslu § 2906 o.
z. Újma, která reálně hrozila, nebyla stejně závažná či závažnější než újma (následek), kterou žalovaný 2) svým jednáním způsobil. Bylo totiž prokázáno, že vůz jel po rovném úseku silnice, k výjezdu autobusu, k přechodu pro chodce či k odbočce na obec XY zbývala ještě dostatečná vzdálenost pro případné snížení rychlosti, provoz nebyl velký, vůz nijak nekličkoval, nenajížděl do protisměru, proto nebylo možné dovodit, že jízda bezprostředně směřovala k možné nehodě. Jednání žalovaného 2), který v daném okamžiku zatáhl za ruční brzdu, tak lze považovat za excesivní a v rozporu s § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tedy za jednání v rozporu s právními předpisy ve smyslu § 2910 o.
z. Spouštěčem tohoto jednání nicméně bylo chování žalovaného 1), který porušil jednak § 4 písm. a) o silničním provozu a v kontextu celé události rovněž obecnou prevenční povinnost podle § 2900 o. z.; také on tedy odpovídá za vzniklou újmu podle § 2910 o. z. Proto soud aplikoval pravidlo § 2915 odst. 1 o. z. o společné a nerozdílné povinnosti obou žalovaných k náhradě škody coby základní zásadu, neboť ustanovení § 2915 odst. 2 o. z. lze použít pouze zcela výjimečně a pouze v případě, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné.
Ty v daném případě odvolací soud neshledal a neztotožnil se tedy s nalézacím soudem v tom, že by žalovaní měli hradit škodu podle své případné účasti na škodlivém následku.
3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 2) dovolání, neboť má za to, že v řešení otázky aplikace ustanovení týkajících se okolností vylučujících protiprávnost se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, podle nějž se míra újmy hrozící obránci ve srovnání se závažností újmy způsobené útočníkovi posuzuje podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Dále se dovolatel domnívá, že dosud nebyla vyřešena otázka aplikace institutu krajní nouze (a nutné obrany) ve vztahu k náhradě škody způsobené třetí osobě v civilním řízení a celkově otázka aplikace okolností vylučujících protiprávnost v soukromém právu. Jako další se podle dovolatele nabízí otázka, zda může být dána vina za nehodu někomu, kdo neměl možnost rozhodnout, zda ve vozidle při nebezpečné jízdě v rozporu s předpisy silničního provozu bude či nikoli, a vyvstává též otázka, zda lze klást na povinnosti nedobrovolně přepravované (unesené) osoby stejné nároky jako na povinnosti osoby přepravované dobrovolně. Podle dovolatele si nelze představit, kdy jindy by měly být podmínky nutné obrany či krajní nouze naplněny než v případě agresivního až psychopatického řidiče, který řídí vozidlo nepovolenou rychlostí po silnici plné výtluků lemované stromy a nereaguje na prosby pasažérů ke zmírnění jízdy. Dovolatel neměl čas na promýšlení jiného řešení a nezbývalo mu nic jiného než se pokusit vozidlo vlastními silami zastavit. Odvolací soud nepřihlédl k omluvitelnému vzrušení mysli dovolatele, který neměl možnost odvrátit hrozící nebezpečí jinak; způsobený následek nebyl zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila i na zdraví či životě pasažérů. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se vůči žalovanému 2) zamítá, a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V první řadě je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, neboť předmětem řízení je nárok na náhradu škody na vozidle, která vznikla jeho vlastníku (obchodní společnosti), jenž přešel vyplacením pojistného plnění na žalující pojišťovnu. Ustanovení § 2905 o. z. o nutné obraně, jehož aplikaci dovolatel požaduje, zakotvuje právo bránit se protiprávnímu útoku jiného a pro takový případ stanoví, že osoba, jež způsobila útočníkovi újmu, není povinna k její náhradě, i když jinak byly splněny předpoklady odpovědnosti za újmu. Vlastník vozidla v posuzovaném případě nebyl útočníkem, proto odvolací soud v souladu s uvedeným rozhodnutím o použití § 2905 o. z. neuvažoval.
7. Ustanovení § 2906 o. z. o jednání v krajní nouzi osobu poškozeného neoznačuje, tedy je lze obecně použít i na situaci, která byla řešena v projednávané věci. Dovolateli lze přisvědčit, že podmínky obsažené v tomto ustanovení nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, přesto dovolací důvody, jak byly formulovány, přípustnost dovolání nezakládají ani pro tuto otázku. Jde totiž o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel neformuluje právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva, zejména proto, že jím nabízené právní řešení se odvíjí od odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn soudy obou stupňů.
9. Podstatná část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu dovolatele se zjištěným skutkovým stavem o průběhu incidentu a dovolatel na odlišném
skutkovém stavu buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení, že je to žalovaný 1), kdo nese výlučnou odpovědnost za předmětnou havárii, a odpovídá tak za škodu sám. Dovolatel tím uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Postrádají totiž charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. 10. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v okamžiku kritického zásahu žalovaného 2) do řízení jelo sice vozidlo vysokou rychlostí, avšak žalovaný 1) měl možnost před odbočkou na obec XY přibrzdit a bezpečně odbočit, takže ačkoliv se žalovaný 2) s manželkou necítili vlivem divoké jízdy komfortně, nebyly tu žádné známky bezprostřední hrozby úmyslně cílené havárie, při níž by vedle žalovaného 2) a jeho manželky musel nepochybně utrpět újmu na zdraví i sám žalovaný 1). Dovodil-li odvolací soud, že nesměřovala-li jízda bezprostředně k havárii, není jeho závěr o nenaplnění podmínek krajní nouze zjevně nepřiměřený. I když odvolací soud výslovně nezmínil § 2907 o. z., z nějž dovolatel odvozuje omluvitelné vzrušení mysli, v němž jednal při odvracení útoku, je ze skutkových zjištění zřejmé, že se o tento případ nejedná, neboť ke vzniku sporné situace sám významně přispěl svou hádkou s řidičem, do určité míry jednal i racionálně, neboť se pokusil vozidlo zastavit, nicméně pokusem o vypnutí zapalování mohl přivodit okamžitou neovladatelnost vozidla a následným zatažením ruční brzdy a uchopením volantu tento stav prakticky i vyvolal, takže vozidlo sjelo ze silnice a havrovalo. Podle skutkových zjištění průběh celé situace neodůvodňoval tak razantní zásah do řízení vozidla, který nakonec vedl ke škodní události, jíž podle svého tvrzení hodlal dovolatel zabránit. 11. Je tedy zřejmé, že v dovolání vymezené otázky se opírají o poněkud odlišný průběh incidentu, a i když je logické, že žalovaný 2) zdůrazňuje okolnosti svědčící v jeho prospěch, nejsou jeho závěry, že prudkou ingerencí do řízení vozidla čelil bezprostřednímu riziku havárie, podpořeny skutkovými zjištěními soudu; ty naopak svědčí o tom, že žalovaný 2) k havárii sám významně přispěl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nestojí na nesprávném právním závěru, že by dovolatelem popisovaný průběh incidentu vzhledem ke zjištěnému způsobu jízdy opodstatňoval zproštění se odpovědnosti za způsobení škody. Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20). 12. Lze doplnit, že v situaci, kdy soud uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit náhradu škody na vozidle obchodní společnosti společně a nerozdílně, uplatní se mezi nimi pravidlo vzájemného vypořádání podle míry účasti na způsobené škodě podle § 2916 o. z., v jehož rámci bude významný právě průběh a okolnosti dopravní nehody, které dovolatel zmiňuje. Ve sporu poškozeného proti více škůdcům není zpravidla přesné stanovení míry účasti potřebné. 13. Z uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného 2) podle § 243c odst. 1 a odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto. 14. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (k tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu