25 Cdo 2142/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím ve výši
22,909.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 91/2002,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna
2004, č. j. 22 Co 636/2003-69, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
29. 10. 2003, č. j. 21 C 91/2002-57, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou soudu dne 24. 6. 2003 se žalobce domáhal, aby byla
žalované uložena povinnost nahradit mu škodu ve výši 20,909.600,- Kč s tím, že
mu škoda v této výši byla způsobena nesprávným úředním postupem žalované,
spočívajícím v nezákonném trestním stíhání vedeném proti němu Obvodním úřadem
vyšetřování Policie ČR v J. H. Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením
vyšetřovatele Policie ČR ze dne 31. 5. 2000, č. j. OVJH 762/98, a dle žalobcova
tvrzení toto trestní stíhání bylo od počátku nezákonné a účelové, neboť nebyly
dány důvody pro to, aby mu bylo sděleno obvinění. V důsledku trestního stíhání
mu ušel zisk z nájmu pozemku parc. č. 1403/9 v k. ú. H. J. ve výši 20,500.000,-
Kč a dále ztrátou času 400 hodin ve výši 1,200.000,- Kč (3.000,- Kč/hod.) a
byla mu způsobena škoda, spočívající v nákladech na právní zastoupení ve výši
650.000,- Kč a újma na zdraví, za níž požaduje náhradu ve výši 250.000,- Kč.
Další škoda mu vznikla v důsledku toho, že nebyla 5 let objasněna trestná
činnost P. H., jednatele společnosti A., s. r. o., „a je vyjádřena nárokem Č.
s., a. s. T. 309.600,- Kč.“
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2002, č. j. 21 C
91/2002-41, byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě 20 dnů doplnil žalobu tak, že
vylíčí rozhodující skutečnosti, ze kterých odvozuje svůj nárok na náhradu
škody, tzn. že specifikuje konkrétní skutečnosti, ze kterých má vyplývat nárok
na náhradu škody z titulu nájemní smlouvy, dále upřesní nárok na náhradu škody
z titulu ušlého zisku tak, aby bylo zřejmé, proč žalobce uplatňuje ztrátu času
v rozsahu 400 hodin, rovněž konkretizuje, v čem spočívají náklady na právní
zastoupení a opatření a vyhodnocení důkazů, uvede konkrétní skutečnosti, ze
kterých má vyplývat zdravotní újma a řádně specifikuje příčinnou souvislost
mezi všemi nároky na náhradu škody a trestním řízením, dále byl vyzván, aby v
téže lhůtě předložil listinné důkazy či navrhl jiné důkazy k prokázání výše
uplatněné škody, s tím, že podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu
předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení,
odmítne. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 5. 9. 2002.
Žalobce požádal o prodloužení lhůty k doplnění žaloby a soudu předložil podání
ze dne 7. 10. 2002 a 21. 10. 2002, nazvaná „doplnění žaloby“.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 29. 10. 2003, č. j. 21 C 91/2002-57,
žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce sice v žalobě uvedl,
že mu bylo sděleno obvinění z trestného činu a že mu nesprávným úředním
postupem vznikla škoda a tuto škodu vyčíslil, nevylíčil však řádně konkrétní
skutečnosti, ze kterých odvozuje svůj nárok na náhradu škody v jejích
jednotlivých částech, a nespecifikoval příčinnou souvislost mezi trestním
řízením a vznikem škody, ačkoliv jeho tvrzení v žalobě byla mimořádně rozsáhlá.
Soud dospěl k závěru, že tyto nedostatky, které žalobce neodstranil ani přes
výzvu soudu, neumožňují pokračovat v řízení a žalobu odmítl podle ust. § 43
odst. 2 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2004, č. j. 22
Co 636/2003-69, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žaloba je
neurčitá v její podstatné náležitosti podle § 79 odst. 1 o. s. ř., když ani
přes výzvu a poučení, že žaloba bude odmítnuta, ji žalobce nedoplnil tak, aby
bylo zřejmé, z čeho sestává žalovaná částka a jak k ní žalobce dospěl, a není
vylíčena příčinná souvislost mezi trestním řízením a výší způsobené škody.
Žalobce přes výzvu nedospěl k individualizaci a totožnosti skutku ve všech
bodech a kromě popisu protiprávního jednání, jež spatřuje v jeho trestním
stíhání, zůstala žaloba nedostatečnou v bodech vzniku škody a příčinné
souvislosti. Není zřejmé, z čeho sestává jeho škoda spočívající ve ztrátě času,
v nákladech na právní zastoupení a ve zdravotní újmě, a vůbec není
individualizována příčinná souvislost vzniku škody s nesprávným úředním
postupem, týkajícím se šíření informací o jeho trestním stíhání. Namítaná
okolnost, že soud prvního stupně poslal žalobu k vyjádření žalované straně, pak
na správnost postupu podle ust. § 43 o. s. ř. nemá žádný vliv.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 238a odst. 3 o. s. ř., z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř. Namítá, že v žalobě uvedl, na jakých tvrzeních a důkazních
konstrukcích ji staví, k tomu navrhl a označil důkazy, podstatné listiny
připojil v kopiích a navrhl výrok rozsudku. Pokud soud dospěl k závěru, že v
žalobě nejsou vylíčeny rozhodující skutečnosti a že žalobcem nebyla
specifikována příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou
škodou, je tento závěr v rozporu s obsahem spisu. Dále namítá, že postup soudu
neodpovídá ust. § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože soud nejprve vyzval
žalovaného k vyjádření podle ust. § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a žalobu
odmítl až poté, co se žalovaný k žalobě vyjádřil a toto vyjádření bylo žalobci
doručeno. Je přesvědčen, že žaloba byla projednatelná už od počátku a že v ní
uvedl všechna ve věci podstatná tvrzení, a dále rekapituluje tvrzení obsažená v
žalobě týkající se nesprávného úředního postupu. Odmítnutí žaloby má za
nedůvodné, v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí NS ČR ze dne 15. 10.
2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh
(žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno,
příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické
osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho
se navrhovatel domáhá.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny
stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo
doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění
provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu
podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek
pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K
ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O
těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu
řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci
významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na
zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla
projednatelná, tj. že je skutkový děj nezaměnitelně vymezen rozhodujícími
skutečnostmi. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná
podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v
řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými
byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být
splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému
projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících
skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor.
V projednávané věci byla žaloba odmítnuta pro nedostatek skutkových tvrzení. S
odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že podání žalobce o rozsahu cca 30 stran,
nazvané žaloba, přes rozsáhlá tvrzení o průběhu jeho trestního stíhání,
neobsahuje konkrétní zdůvodnění jeho požadavku na plnění, jenž je uveden v
žalobním petitu. Přesto však, že žaloba je zahlcena snůškou chaotických a v
mnoha směrech nadbytečných či zmatených údajů a že ani na výzvu soudu prvního
stupně nereagoval žalobce adekvátním způsobem a žalobu neopravil či nedoplnil
ani v průběhu odvolacího řízení prostřednictvím advokáta, který ho na základě
plné moci z 25. 3. 2003 zastupoval, lze podle názoru dovolacího soudu z obsahu
žaloby dovodit alespoň základní skutková tvrzení, nezbytná pro vymezení skutku,
jenž má být předmětem řízení.
Jestliže žalobce svůj nárok na peněžité plnění odůvodnil tvrzením, že mu bylo
vyšetřovatelem Policie ČR-Okresního úřadu vyšetřování J. H. sděleno obvinění
pro trestný čin podvodu, jehož se měl dopustit, a jeho trestní stíhání bylo
následně zastaveno, a uvádí i spisovou značku, pod níž bylo trestní stíhání
vedeno, a dovozuje, že v té souvislosti mu vznikla škoda, sestávající z
několika položek, nelze dovodit, že nebyl alespoň v základních rysech vymezen
předmět řízení po skutkové stránce. K otázce vzniku škody, za níž požaduje
náhradu, žalobce tvrdí, že trestní stíhání u něj vyvolalo újmu na zdraví –
psychickou zátěž a požaduje proto 250.000,- Kč, že v důsledku šíření informací
o jeho trestním stíhání mu ušel zisk z nájmu pozemku ve výši 20,500.000,- Kč a
trestním stíháním mu byla způsobena škoda 650.000,- Kč za náklady právního
zastoupení a 1,200.000,- Kč za ztrátu času. Protože tyto údaje postačovaly k
individualizaci uplatněného nároku, nejde o nesplnění povinnosti tvrzení, nýbrž
o otázku dokazování a právního posouzení zjištěných skutečností.
Z podání žalobce je zřejmé, že odpovědnost státu za škodu dovozuje z faktu, že
proti němu bylo vedeno trestní stíhání, a není přitom rozhodující, jak svůj
nárok na peněžité plnění po právní stránce kvalifikuje. Nárok, který je
předmětem řízení, je charakterizován vylíčením skutkových okolností ve
spojitosti se žalobním petitem. Právní posouzení skutkových okolností podle
hmotněprávních ustanovení náleží soudu, který je vázán pouze skutkem, jak byl
vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení, nikoliv tím, jak žalobce
po právní stránce svůj nárok označil. Není proto rozhodující, zda žalobce
označil nárok uplatněný proti státu jako nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím.
I když v žalobě ani v dalších svých podáních žalobce neuvedl tvrzení o všech
skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného
práva, je třeba zdůraznit, že nedostatek všech potřebných tvrzení představuje
vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř., jen tehdy, brání-li pokračování
v řízení, tedy jestliže má za následek, že nelze jednoznačně dovodit, jaký
skutek má být předmětem řízení. O takový případ se v dané věci nejedná a nelze
proto žalobu odmítnout pro nedostatek tvrzení, pro který není možné v řízení
pokračovat. Neuvedení všech potřebných tvrzení nebránilo pokračování v řízení,
ale mohlo by být důvodem k zamítnutí žaloby, popř. zčásti, nikoliv k jejímu
odmítnutí. Žaloba, která je projednatelná, nemusí být totiž žalobou, na jejímž
základě lze žalobnímu požadavku vyhovět; tomu – vedle samotné
nedůvodnosti nároku - může bránit i ta okolnost, že ani v pozdějším průběhu
řízení nebyly uplatněny všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci (srov.
§ 101 odst. 1 o. s. ř.). Nedůvodně proto soud odmítl žalobu poté, co žalobce
nevyhověl výzvě k jejímu doplnění a upřesnění podle ustanovení § 43 odst. 2 o.
s. ř., neboť nelze dovodit, že by v řízení nebylo možno pro neurčitost žaloby
pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud
České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i
na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Marta Škárová ,v.r.
předsedkyně senátu