25 Cdo 2158/2009-211
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce
města Uherský Brod, se sídlem úřadu v Uherském Brodě, Masarykovo nám. 100,
proti žalovanému Ing. L. K., o 76.405,50 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu
v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 C 126/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2008, č.j. 60 Co 91/2008-190, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2008, č.j. 60 Co 91/2008-190,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
žalobu na zaplacení 38.202,75 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako funkcionář žalobce byl
odsouzen pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, neboť v
listopadu 1995 bez oprávnění a bez předchozího odsouhlasení a schválení
zastupitelstva města Uherský Brod vydal písemný příkaz ke zrušení termínovaného
vkladu u České banky, a.s. Praha, pobočka Uherský Brod, a převodu jistiny
včetně úroků ve výši zhruba 3 milionů na splátkový účet obchodní společnosti
INTRA-TOYS s.r.o. Brno a do roku 1997 zatajoval žalobci informace o provedeném
převodu. Uvedená společnost vstoupila v roce 1997 do likvidace a návrh na
prohlášení konkursu byl zamítnut pro nedostatek majetku. Soud podle § 420 obč.
zák. a s přihlédnutím k důvodům zvláštního zřetele hodným uložil žalovanému
nahradit škodu v rozsahu jedné poloviny požadované částky.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. září 2008,
č.j. 60 Co 91/2008-190, z důvodu zpětvzetí odvolání zastavil řízení o odvolání
žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve vyhovujícím
výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v uvedeném rozsahu
zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že
žaloba byla podána žalobcem zastoupeným advokátkou na základě plné moci ze dne
27. 11. 1998, kterou udělil starosta, a udělení plné moci k vymáhání náhrady
škody nebylo schváleno orgány města, soud dovodil, že starosta sice může jménem
města udělit plnou moc, avšak toliko za předpokladu, že navenek sděluje a
projevuje vůli města, není však sám k jejímu utváření oprávněn. Udělení
všeobecné plné moci právnímu zástupci je právním úkonem, jehož platnost je
podmíněna rozhodnutím městského zastupitelstva nebo městské rady (§ 45 písm. p/
zákona č. 367/1990 Sb.) a absence takového rozhodnutí zakládá absolutní
neplatnost úkonu, jímž starosta jménem obce plnou moc udělil. V této
souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn.
21 Cdo 224/2002, a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS
721/2002. Protože žaloba byla advokátkou podána na základě neplatné plné moci,
pro neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř.
řízení zastavil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť udělení
plné moci k zastupování nenáleží do kompetence zastupitelstva. Poukazuje na
nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04, v němž je uvedeno, že při
posuzování, zda je určitý právní úkon neplatný pro rozpor se zákonem nebo
proto, že zákon obchází, je nutno zkoumat účel zákonného příkazu či zákazu. Cíl
ochrany majetku obce dle zákona č. 367/1990 Sb. byl v daném případě „naplněn
právě jednáním starosty, jenž dal advokátce pokyn podat žalobu“. I za účinnosti
tohoto zákona platila povinnost vymáhat náhradu škody (byť nebyla vyjádřena tak
výslovně jako v nyní platném zákoně č. 128/2000 Sb.), vyplývající z obecných
ustanovení upravujících povahu obce a její hospodaření. Tato povinnost obce
vymáhat náhradu škody je pak ve vztahu speciality k pravomoci rady města a
zastupitelstva města a starosta jako osoba zastupující město navenek nemá
možnost volby, zda škodu vymáhat či nikoli. Namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil platnost či neplatnost plné moci a pomocí formálních argumentů odepřel
žalobci posouzení věci samé. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno dne 25. 8. 2008,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání je v dané
věci přípustné dle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žaloba byla podána jménem
města advokátkou na základě plné moci udělené starostou bez schválení
příslušným orgánem obce, což způsobuje absolutní neplatnost tohoto právního
úkonu a znamená neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení, jež bylo
takovou žalobou zahájeno. Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 224/2002 a dále na nálezy Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000, jež se zabývají oprávněním
starosty obce k hmotněprávním úkonům bez předchozího rozhodnutí obecního
zastupitelstva, případně rady obce (výpověď z nájmu bytu, avalace směnky,
smlouvy o půjčce). Podání žaloby však není hmotněprávním úkonem, k němuž by
bylo třeba předchozího souhlasného rozhodnutí orgánů obce. Žaloba je procesním
úkonem, jímž se právo na soudní ochranu promítá do oblasti práva procesního a
uskutečňuje ochranu konkrétnímu hmotněprávnímu nároku (srov. např. Steiner, V.
Základní otázky práva občanskoprávního, Praha 1981, str. 168). Rozhodnutí o
podání žaloby – uplatnění nároku obce na náhradu škody - nepatří do rozhodovací
pravomoci obecní rady dle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. a nejedná se o
právní úkon, který by ve smyslu ochrany principu územní samosprávy ohrožoval
majetek obce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 2075/2009, popř. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp.
zn. III. ÚS 721/2000).
Na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 224/2002, na něž
odvolací soud poukázal, v daném případě nešlo o hmotněprávní úkon (jakým je
např. výpověď z nájmu) obsažený v žalobě, nýbrž o podání žaloby na náhradu
škody, tedy o úkon procesní, k němuž není potřeba rozhodnutí orgánů obce, a
nejde ani o žádný jiný z případů, kdy je rozhodování svěřeno zákonem orgánům
obce. Žaloba byla podána jménem obce a obec zastoupená starostou má právo podat
žalobu. Starosta obce je oprávněn k zastupování obce navenek, a tedy ve věcech,
v nichž obec zastupuje, je oprávněn činit právní úkony, které se vztahují k
zastupování obce jako právnické osoby v soudním řízení (§ 20 odst. 1 o.z., §
21b o.s.ř.). Občanský soudní řád umožňuje účastníku, tedy i obci jako právnické
osobě, aby se dal v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, včetně
zástupcem z řad advokátů (§ 24, § 25 odst. 1 o.s.ř.). Ke zmocnění advokáta k
podání žaloby jménem města byl tedy starosta oprávněn a jestliže na základě
plné moci podala advokátka žalobu, neučinila právní úkon hmotněprávní povahy. V
postupu starosty, který udělil plnou moc k zastupování města v občanskoprávním
řízení, proto nelze spatřovat pochybení, jež by znamenalo neplatnost plné moci,
popř. podání žaloby bez právoplatného zmocnění (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 626/97), a tedy nedostatek podmínky
řízení.
Protože z hlediska námitek uplatněných v dovolání není usnesení odvolacího
soudu správné, dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2,
věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu