25 Cdo 2162/2025

25 Cdo 2162/2025-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: F. M., zastoupený Mgr. Bc. Karlem Kumžákem, advokátem se sídlem Myslíkova 171/31, Praha 1, proti žalované: T. M., zastoupená Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 99/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 29 Co 42/2025-153,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 296 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michaela Duba.

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 29 Co 42/2025-153, potvrdil rozsudek ze dne 21. 11. 2024, č. j. 32 C 99/2024-105, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované písemné omluvy zaslané doporučeným dopisem ve znění: „Já T. M., se Ti tímto omluvám za své jednání, kdy jsem ti opakovaně a bezdůvodně bránila ve styku s nezletilou AAAAA (pseudonym) a neplnila svoji povinnost nezletilou na styk se svým otcem řádně připravit a styk umožnit, čímž jsem neoprávněně zasáhla do tvých osobnostních práv, a to práva na soukromí a rodinný život.“, a

zaplacení 50 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování vyšel soud ze zjištění, že účastníci jsou rodiči nezletilé AAAAA, (dále jen „nezletilá“). Ještě před tím, než bylo manželství žalobce a žalované rozvedeno, uzavřeli dne 13. 6. 2022 před soudem dohodu, na jejímž základě byla nezletilá svěřena do péče žalované a žalobci byl určen relativně široký kontakt s nezletilou. Jelikož se žalovaný následně přestěhoval mimo Prahu, dohodli se rodiče mimosoudně na úpravě kontaktu jen o víkendech.

Před prázdninami 2023 žalobce podal u soudu návrh, aby byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů, se střídáním po týdnu. Po prázdninách již nebyla mimosoudní dohoda mezi rodiči dodržována. Když žalobce přijel pro nezletilou před školu v týdnu, kdy mělo dojít ke kontaktu podle původní dohody schválené soudem, odmítla s ním v té době již desetiletá nezletilá odjet (měla více zájmů s kamarády v Praze a odmítala u žalobce trávit čas ve stanoveném rozsahu). Žalobce namísto, aby nezletilou pozitivně motivoval ke kontaktu, vyhrožoval jí, že přivolá policii (několikrát tak učinil) a orgán sociálně-právní ochrany dětí v případě, že s ním neodjede.

Žalobce nezletilou s průběhem opatrovnického řízení konfrontoval, v návaznosti na jednání před opatrovnickým soudem ji nazval ve zprávě odpornou lhářkou, s dovětkem že je stejná jako její matka (žalovaná). Rovněž při dalším předání seděl v autě, jednal pouze s žalovanou a když se na něj nezletilá pokusila promluvit, její pokus rázně utnul, po celou dobu se choval direktivně a nepříjemně. Jeho komunikace ve vztahu k nezletilé se omezila na direktivní zprávy ke kontaktu spojené s výhružkami, následně zaslal nezletilé několik málo zpráv s přáním hezkých svátků či s přáním k narozeninám.

Další kontakty nezletilé s žalobcem tak neproběhly ani přes předběžné opatření z listopadu 2023, kterým byl zúžen kontakt žalobce s nezletilou, neboť dívka kontakt s žalobcem odmítala. Jejich první setkání se poté uskutečnilo dne 4 5. 2024 v Centru Area Fausta. Žalobce pojal asistovaný styk zcela konfrontačně, nezletilou nazval lhářkou, dožadoval se opakovaně informací k důvodům, proč odmítá kontakt, a následně nezletilou i rozplakal hypotézou, že kdyby se žalované něco stalo, tak půjde k němu, protože nikoho jiného nemá.

Žalovaná přes předběžné opatření vydané Obvodním soudem pro Prahu 4, kterým byl nařízen asistovaný kontakt nezletilé s žalobcem v rozsahu 2 hodin každou sudou sobotu, nezletilou ke kontaktu nepřivedla s odkazem na podané odvolání. Až následně, když jí Městský soud v Praze vyhověl a zúžil asistovaný kontakt na 1 hodinu za 14 dnů, nezletilou k asistovanému kontaktu vodila. Následně opatrovnický soud zrušil i tento asistovaný styk z důvodu, že organizace Area Fausta spolupráci s rodinnou ukončila; i žalobce v podání soudu uvedl, že takto nastavený kontakt nevedl k tomu, aby s ním nezletilá navázala (obnovila) vztah.

Opatrovnický soud týmž usnesením rovněž zamítl návrh otce na nařízení jiného předběžného opatření spočívajícího v rodinné terapii, neboť pro to neshledal důvody (vyhledat pomoc odborníka může podle opatrovnického soudu žalobce i bez nařízení předběžného opatření). Opatrovnický soud zdůraznil, že ani znaleckým zkoumáním se nepodařilo zjistit, z jakého důvodu nezletilá odmítá kontakt s žalobcem. Žalovaná, i přes výše popsané vyhrocené vztahy, žalobce průběžně informuje o známkách nezletilé, jejích zájmech, zájmových aktivitách a zdravotním stavu, a to i přesto, že téměř každá její zpráva se setká s negativní reakcí žalobce.

Po právní stránce soudy věc posoudily podle § 81, § 889, § 890, § 2951 odst. 2, § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Zdůraznily, že spory a neshody rodičů týkající se péče o nezletilé mají být řešeny především v opatrovnických řízeních a nikoliv návazně v sekundárních sporech o ochranu osobnosti; poskytnutí ochrany touto cestou přichází do úvahy zejména v závažnějších případech, kdy jeden z rodičů evidentně narušuje osobnostní právo druhého z rodičů na rodinný život.

Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (na soukromý a rodinný život) ve třech jednáních, která vytýká žalované. K prvnímu (nedostatečné informování žalobce o podstatných záležitostech týkajících se nezletilé) soudy uvedly, že rozpad partnerského vztahu rodičů se vždy nutně projeví i v jejich rodičovském vztahu, přičemž nelze očekávat, že si mezi sebou budou vyměňovat informace v míře, která byla do té doby běžná. I přesto však žalovaná žalobce pravidelně informovala o zdravotním stavu, školních výsledcích i mimoškolních aktivitách nezletilé.

Pokud byl žalobce nespokojen s rozsahem plnění informační povinnosti podle § 890 o. z., má situaci řešit příslušným návrhem k opatrovnickému soudu, který může konkrétní způsob a rozsah, v jakém má být tato povinnost plněna, upravit. Ohledně druhé skupiny vytýkaného jednání (nedostatečná motivace nezletilé ze strany žalované ke kontaktu s žalobcem) vyšly soudy ze zjištění, že vztah mezi žalobcem a nezletilou je dlouhodobě narušený z příčin, které nejsou známé, aniž však bylo prokázáno, že by to byla žalovaná, kdo svým chováním u nezletilé budoval negativní vztah k žalobci.

Naopak sám žalobce pojímal kontakt s nezletilou konfrontačně a nesnažil se ji pozitivně motivovat ke kontaktu s ním. Žalobce se domáhá satisfakce za nedostatečnou motivaci nezletilé ke kontaktu, avšak sám neučinil nic pozitivního, naopak svým chováním zjevně vyvolává jen další konflikt s nezletilou. V řízení zjištěné chování žalované v kontextu jednání samotného žalobce proto nelze hodnotit jako takové porušení § 889 o. z., které by představovalo neoprávněný zásah do žalobcových osobnostních práv.

U třetí skupiny vytýkaného jednání (žalovaná porušovala předběžná opatření vydaná opatrovnickým soudem a nepředávala nezletilou ke kontaktu s žalobcem) soudy odlišily případy, kdy nebylo plněno předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2023, č. j. 0 P 48/2021-461, a případy, kdy nebylo plněno předběžné opatření téhož soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. 0 P 48/2021-686, později změněné usnesením opatrovnického soudu ze dne 13. 6. 2024, č. j. 15 Co 190/2024-746. Skutečnost, že nebylo dodržováno první předběžné opatření nařízené opatrovnickým soudem, nemusí znamenat, že tím žalovaná zasáhla do žalobcových osobnostních práv na rodinný život (konkrétně na styk s nezletilou v rozsahu stanoveném soudem).

Nezletilá se již nachází v takovém věku, kdy ji nelze proti její vůli k samostatnému styku s jedním z rodičů nutit, resp. druhý rodič nemá takovou povinnost (jak dovozuje judikatura Ústavního soudu). Za daných okolností nemůže žalovaný cestou sporu o ochranu osobnosti přenášet jednostranně na žalovanou odpovědnost za okolnosti, které buď nejsou v její moci (přístup nezletilé k žalobci), nebo které má v moci sám žalobce (jeho přístup k nezletilé). Ohledně porušování režimu druhého předběžného opatření, kterým byl žalobci stanoven asistovaný styk s nezletilou v organizaci Area Fausta, pak soudy dospěly k závěru, že uvedeným jednáním žalovaná porušila své povinnosti, a zasáhla tak do osobnostních práv žalobce, nicméně šlo o zásah toliko krátkodobý a marginální vzhledem k několikaleté délce trvání konfliktu týkajícího se styku žalobce s nezletilou.

Jeho závažnost potom dále snižuje samotné chování žalobce zejména při prvním asistovaném kontaktu a také skutečnost, že žalobkyně se svým odvoláním proti nařízenému předběžnému opatření uspěla, proto by přiznání jakéhokoliv peněžitého zadostiučinění bylo zcela neadekvátní dané situaci. Požadovanou omluvu pak žalobce koncipoval relativně široce; uvedená formulace není v kontextu pouze dílčího a krátce trvajícího zásahu žalované do osobnostních práv žalobce adekvátní a navozuje naopak dojem soustavného jednání žalované, které však neodpovídá provedenému dokazování.

2. Rozsudek odvolacího soudu (ve všech výrocích) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda dlouhodobé odpírání informací o nezletilé dceři, porušování soudních předběžných opatření upravujících styk nezletilé s rodičem (v tomto případě otcem) a nerespektování povinnosti motivovat dítě ke kontaktu s druhým rodičem může zakládat neoprávněný zásah do osobních práv rodiče ve smyslu § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“.

Namítá, že odvolací soud projednávanou věc neposoudil v kontextu dlouhodobého jednání žalované a dopadů do osobnostních práv žalobce a zcela nekriticky převzal právní závěry soudu prvního stupně, ačkoliv i ten v některém z jednání žalované zásah do osobnostních práv žalobce shledal. Vzhledem k tomu, že právo na rodinný život, rodičovskou identitu a přístup k nezletilému dítěti představují významné součásti osobnosti člověka chráněné mimo jiné i čl 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, je třeba posuzovat opakované narušování těchto hodnot jako zásah do osobnostních práv rodiče.

Každé dítě má právo být v pravidelném kontaktu s oběma rodiči, a pokud jeden z rodičů tomuto právu systematicky brání, ohrožuje tím psychický vývoj dítěte a narušuje přirozenou rovnováhu ve vztahu mezi rodiči. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná mu poskytovala informace nahodile a neúplně a že po dobu několika let fakticky bránila ve styku s dcerou, což vyústilo v úplné přerušení vztahu (syndrom zavrženého rodiče). Žalobce rovněž namítá, že soudy opomenuly svou povinnost zajistit účinnou ochranu práv, a to jak práv rodiče, tak práv dítěte.

Na porušování těchto práv byly opakovaně upozorňovány příslušné instituce, avšak nebyla přijata žádná účinná opatření, která by vedla k nápravě situace a zajištění kontaktu mezi dítětem a druhým rodičem (v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99). Právu rodiče na styk s dítětem odpovídají povinnosti pečujícího rodiče (v tomto případě žalované) styk s dítětem umožnit, dítě řádně připravit, pozitivně motivovat a o druhém rodiči nemluvit negativně, s rodičem spolupracovat a při předávání dítěte se ke druhému rodiči chovat alespoň neutrálně.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce polemizuje výhradně s tím, zda soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci, což však není způsobilým dovolacím důvodem. Žalovaná žalobce opakovaně informovala o záležitostech týkajících se nezletilé a nerealizaci kontaktů bez asistence jí nelze přičítat (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3489/15). Soudy obou stupňů se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1638/2020), dospěly-li k závěru, že ačkoli se žalovaná dopustila zásahu do osobnostních práv žalobce tím, že nezletilou nepřivedla k jednomu asistovanému styku, nelze žalobě vyhovět z důvodu nekonkrétnosti písemné omluvy. Je s podivem, že žalobce neusiluje o obnovu jeho vztahu s nezletilou obvyklým způsobem, tj. především přímou komunikací s nezletilou, nebo jakýmkoli jiným obvyklým praktickým způsobem. Navrhla dovolání odmítnout.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., avšak není přípustné.

5. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

6. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu též v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy zaplacením 50 000 Kč. Samotná tato částka k přípustnosti dovolání v této části nepostačuje, neboť nepřekračuje hodnotu tzv. bagatelnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 973/2019) a nejde o spor ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu. V této části je tedy dovolání podle § 238 odst. 1 písm c) o. s. ř. objektivně nepřípustné.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, je v obecné rovině, jak ji vymezuje dovolatelem položená právní otázka, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1926/2023, podle nějž zasahuje-li někdo negativně do soukromí člověka tím, že mu brání realizovat jeho právo na rodinný život s jiným jemu blízkým člověkem, jedná v rozporu s § 81 o. z., tedy neoprávněně a původce zásahu je povinen od zásahu upustit a podle možností napravit jeho následky podle § 82 odst. 1 o. z. (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 1536/24). Na základě tohoto obecného pravidla musí soud v každém jednotlivém sporu posoudit, zda a nakolik je konkrétní počínání jednoho z rodičů natolik negativním zásahem do práv druhého z nich, aby odůvodňovalo odčinění nemajetkové újmy.

9. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy (ve formě omluvy) založil na skutkovém závěru, že v žádném jednání žalované, vytýkaném žalobcem, nelze spatřovat zásah do jeho osobnostního práva na rodinný a soukromý život, ze kterého by mu vznikla újma. Soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi, za nichž se odbývaly kontakty žalobce s nezletilou, opatřily k tomu obsáhlá skutková zjištění a podrobně a přesvědčivě tyto okolnosti zhodnotily ve vztahu k jednotlivým újmám v osobnostní sféře, jak je vymezil žalobce. Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.). Dovolatel namítá, že žalovaná mu o nezletilé dceři poskytovala informace nahodile a neúplně a že po dobu několika let mu fakticky bránila ve styku s dcerou, což vyústilo v úplné přerušení vztahu, a tedy buduje

své odlišné právní posouzení podmínek vzniku povinnosti k náhradě nemajetkové újmy na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu; dovolatel tak uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tím nemůže založit. I sama dovolací otázka „zda dlouhodobé odpírání informací o nezletilé dceři, porušování soudních předběžných opatření upravující styk nezletilé s rodičem (v tomto případě otcem) a nerespektování povinnosti motivovat dítě ke kontaktu s druhým rodičem může zakládat neoprávněný zásah do osobních práv rodiče ve smyslu § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, je postavena na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěl odvolací soud. 10. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná úmyslně vytvářela v nezletilé pocit odcizení vůči žalobci, natož že by se svým úmyslným manipulativním chováním podílela na vzniku syndromu zavrženého rodiče u nezletilé. Naopak bylo prokázáno, že sama nezletilá dlouhodobě odmítá kontakt s otcem. Tento postoj nelze považovat za překvapivý, neboť chování otce vůči nezletilé je opakovaně popisováno jako nepříjemné, autoritářské a vylučující její názor z jakékoli diskuse. Navíc i přes velmi omezený styk označil nezletilou hanlivým způsobem za „odpornou lhářku“, srovnával ji s její matkou a styk si vynucoval výhružkami, že přivolá policii a orgán sociálně-právní ochrany dětí, pokud k němu nenastoupí do auta. Takové jednání je v přímém rozporu s očekávaným láskyplným a respektujícím přístupem rodiče k dítěti. Namísto snahy o nenásilné navázání kontaktu a pozitivní motivaci nezletilé volil žalobce způsob komunikace, který lze označit za hrubý a ponižující. Za těchto okolností je odmítavý postoj nezletilé vůči otci logickým důsledkem jeho chování. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není z pohledu uplatněných dovolacích námitek založena. 11. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 12. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné v plném rozsahu odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. 12. 2025

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu