ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M.
Ř., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem
Václavkova 343/20, Praha 6, proti žalované: Ústav pro péči o matku a dítě,
příspěvková organizace, se sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, IČO
00023698, zastoupená JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem
Veleslavínova 59/3, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 48/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 22 Co 221/2019-293, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 16 C
48/2018-214, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná
zaslala omluvu ve znění: „Vážená paní Ř., omlouváme se Vám za to, že jsme
zasáhli do Vašich osobnostních práv, když jsme Vám závadně a nezákonným
způsobem poskytovali zdravotní služby, a způsobili Vám tak újmu s obtížně
odčinitelnými následky, které se citelně promítly do Vašeho osobního
života.“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni na
náhradě nemajetkové újmy 50 000 Kč (výrok II) a 150 000 Kč (výrok III) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě na ochranu
osobnosti, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaná jí poskytovala
předporodní, porodní i poporodní péči v souvislosti s narozením její dcery
AAAAA (pseudonym), narozené XY, přičemž jednáním žalované mělo být nevratně
zasaženo do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život a do jejího práva na
ochranu cti a důstojnosti. Zásah měl spočívat zejména v zabránění přítomnosti
osoby blízké v průběhu první i druhé doby porodní, vystavení žalobkyně
ponižujícímu zacházení, ostrakizaci a odepření soukromí, v porušení práva na
tzv. informovaný souhlas, respektive neposkytování informací v souladu se
zákonnými požadavky, v poskytnutí péče bez nabídnuté alternativy zákroku, v
omezení osobní svobody a ve zdravotní péči o dítě bez souhlasu zákonných
zástupců. Žalobkyně musela v souvislosti s těmito zásahy vyhledat terapeutickou
pomoc a ovlivnily ji v jejím dalším reprodukčním rozhodování. Soud prvního
stupně po provedeném dokazování posoudil věc podle § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst.
1, § 2951 odst. 2 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
k době tvrzených zásahů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nebyly prokázány
rozhodné skutečnosti o škodlivém jednání žalované v míře, která by odůvodňovala
vyhovění žalobě na náhradu nemajetkové újmy. Důvodným neshledal ani požadavek
na zaplacení částky 150 000 Kč (z důvodu nerespektování osobní svobody),
přičemž není zcela zřejmé, zda pro důvodnou námitku promlčení, anebo pro
vyloučení toho, že by ze strany žalované byla podáním medikamentů žalobkyně
omezena na svobodě. Současně konstatoval, že žalovanou vznesená námitka
promlčení je vzhledem k datu podání žaloby důvodná ve vztahu k zásahům v rámci
předporodní péče, tedy do 5. 3. 2015. O nákladech řízení soud rozhodl podle §
150 o. s. ř.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11.
2019, č. j. 22 Co 221/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po
žalované zaslání omluvy v požadovaném znění (výrok I), ve výroku II jej v
rozsahu zamítnuté částky 20 000 Kč potvrdil a v rozsahu 30 000 Kč jej zrušil
(výrok II), ve výroku III ohledně zamítnutí žaloby v částce 150 000 Kč jej
zrušil (výrok III) a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval účastnický výslech žalobkyně, ze
kterého dovodil, že měla vážné důvody pro podání stížnosti a žaloby s větším
časovým odstupem od porodu, nejde tedy o případ otálení s podáním žaloby, které
by zásadně svědčilo o nižším vnímání újmy poškozené a tím o absenci důvodu pro
přiznání zadostiučinění v penězích. Dále však shledal, že rozhodnutí soudu
prvního stupně je nedostatečné. Obvodní soud si dostatečně neujasnil, o kterých
zásazích do osobnosti žalobkyně rozhoduje, čímž pak ani nevedl k těmto zásahům
správné dokazování. Pro posouzení odborných otázek nevycházel ze závěrů
nestranného znalce, ale nepřípustně ze svědeckých výpovědí lékařů a dalšího
personálu žalované. Některé žalobní relevantní otázky pak zcela pominul.
Ohledně nároku na 150 000 Kč je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud
dále potvrdil zamítnutí žaloby ohledně omluvy z důvodu její nekonkrétnosti.
Navíc je tento nárok promlčen podle § 612 o. z. ve vztahu k předporodní péči.
Za věcně správné pak označil zamítnutí žaloby v rozsahu 20 000 Kč, konkrétně v
rozsahu žalobního požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč na odčinění
nemajetkové újmy v souvislosti s tím, že žalovaná neposkytla žalobkyni před
umělým vyvoláním porodu informaci, že poté bude hospitalizována na oddělení
rizikového těhotenství, kde s žalobkyní (na rozdíl od oddělení porodního)
nebude moci být přítomen manžel žalobkyně a že tak noc z 5. na 6. března 2015
stráví v zařízení žalované bez jeho přítomnosti, a v rozsahu žalobního
požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč za přístup personálu žalované k
žalobkyni po porodu. Pokud by totiž tyto zásahy byly prokázány a bylo by je
možno považovat za neoprávněné, skutečnou a dostatečně účinnou satisfakcí by
zde byla (řádná) omluva, kterou však žalobkyně nežádala. Důvod pro poskytnutí
zadostiučinění v penězích zde podle § 2951 odst. 2 o. z. není.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, a to ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o poskytnutí zadostiučinění ve formě
omluvy. Namítala, že je nepřípustné, aby soud nepřiznal žalobkyni nárok na
omluvu z důvodu její formulační obecnosti bez předchozí výzvy k její opravě či
doplnění podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Učinil-li tak, odchýlil se tím v této
otázce procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho
rozhodnutí bylo pro dovolatelku překvapivé. Dále má za to, že skutečnost, že
formulace omluvy je obecná, nezakládá sama o sobě neurčitost návrhu, je-li z ní
dostatečně seznatelné, čeho se dovolatelka domáhala. A že odvolací soud měl
postupovat tak, že nárok na omluvu žalobkyni přizná, respektive rozhodnutí
soudu prvého stupně zruší a věc vrátí k dalšímu řízení. I obecná formulace
omluvy dle ní může dostát nárokům na určitost žalobního petitu podle § 79 odst.
1 o. s. ř. I zde se dle ní odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací
praxe dovolacího soudu. V neposlední řadě pak namítala, že i obecná formulace
omluvy může mít satisfakční efekt. Podle dovolatelky platí, že je výhradně na
jejím posouzení, jaký text omluvy za závadné jednání pro ni má satisfakční
efekt. Soud (stát) nemůže určovat, jakou má mít míru obecnosti či konkrétnosti
omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do
svých osobnostních práv (porodnickým násilím), neboť jde o subjektivní
kategorii (vnitřní potřebu dovolatelky) a není možné, aby soud vyhodnocoval,
jaký rozsah omluvy jí může poskytnout zadostiučinění. Zde se podle ní jedná o
právní otázku, která nebyla dosud v této podobě dovolacím soudem řešena.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a
vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby jej Nejvyšší soud
odmítl, případně zamítl. Domnívá se, že dovolání žalobkyně směřuje pouze vůči
některým z důvodů pro zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zbylé
důvody obstojí i samostatně, a dále, že nepřiléhavě aplikuje rozhodovací praxi
dovolacího soudu.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), a je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky formy
(respektive též obsahu) žalobcem požadovaného morálního zadostiučinění podle §
2951 odst. 2 o. z. z hlediska důvodnosti žalobního nároku, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. řešena.
Dovolání není důvodné.
6. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
8. Žalobkyně v dovolání zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu
ohledně nekonkrétnosti omluvy, která tím objektivně postrádá satisfakční efekt,
a nelze ji proto přiznat.
9. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má
právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
odstraněn jeho následek.
10. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným
zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li
jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
11. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka
došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má
právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu
její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o.
z.), respektive aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené
zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob (jako
např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) skutečné a
dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
12. I v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného
od 1. 1. 2014 přitom stále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se
domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto
zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění
není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, je
na soudu, aby žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění
zamítl. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí
především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu
(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé
nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve
společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním
petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je
objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive
postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci
poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout (srov. obdobně rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a ze dne 22.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010).
13. V posuzovaném případě je třeba konstatovat, že dovolatelkou
požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá
satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích
práv, přičemž sama dovolatelka ani netvrdí (skutková zjištění nejsou předmětem
dovolacího přezkumu), že by všechny zdravotní služby poskytnuté jí žalovanou
byly závadné a nezákonné. Naopak uvedla, že k zdravotním službám poskytovaným
jí na poporodním oddělení po přeložení z JIP nic nevytýká. Za této situace by
vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu soud nepřípustně ukládal
žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní,
respektive, že se jej žalovaný dopustil. Již z tohoto důvodu nutno odmítnout
názor žalobkyně, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni
satisfakční efekt. Formulace omluvy je pak natolik obecná, že morálnímu
zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně.
14. Námitku, že soud měl před případným zamítnutím nároku na omluvu z
důvodu formulační obecnosti vyzvat žalobkyni k opravě či doplnění textu omluvy
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je třeba odmítnout. Dovolatelka totiž
opomíjí rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro
absenci zákonem stanovených náležitostí, nesrozumitelnost nebo neurčitost
neprojednatelná (nesplňuje požadavky § 42 odst. 4, případně § 79 odst. 1 o. s.
ř.), a situací, kdy žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah)
zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci
přiměřená, respektive postačující a tím i účinná. V druhém případě žalobní
nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před
soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků hmotněprávní
normy, v tomto případě § 2951 odst. 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1903/2018). Je-li navíc v soudním řízení
požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních
práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání
žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role
omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020). Nelze
přijmout úvahu, že by soud vyzýval žalobce takovým způsobem, aby tento dostál
se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud tak následně mohl jeho žalobě
vyhovět. Došlo by tím k porušení principu nestrannosti soudu (srov. např.
nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV.
ÚS 1467/07 nebo sp. zn. III. ÚS 2164/07).
15. Případná není ani námitka, že soud nemůže určovat, jakou míru
obecnosti či konkrétnosti má mít omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou
dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv, neboť jde o subjektivní
kategorii a je tedy výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni
satisfakční efekt. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění
formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i
škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má
omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, je
zde třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy může být např.
zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti (ať již na základě rozhodnutí soudu či
poškozené osoby) a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní.
16. Odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že dovolatelkou
požadovaná omluva je zcela obecná, čímž není objektivně s ohledem na okolnosti
posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, a nelze ji
proto přiznat.
17. Pro úplnost je třeba dodat, že ve vztahu k předporodní péči byl
nárok zamítnut také z důvodu jeho promlčení podle § 612 o. z. Dovolatelka sice
v dovolání uvedla, že ani s tímto závěrem nesouhlasí, učinila tak ale pouze
stručně a bez jakéhokoliv vymezení přípustnosti dovolání, což brání projednání
této námitky dovolacím soudem z důvodu absence obligatorní náležitosti dovolání
(srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). I kdyby tedy bylo shledáno, že dovolatelkou
požadovaná omluva byla přiměřená a účinná, ve vztahu k předporodní péči by to
nic nezměnilo na závěru o neopodstatněnosti nároku na žalobkyní formulovanou
omluvu (byť jen dílčím, avšak vzhledem k obecnosti omluvy neoddělitelném).
18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm.
a) o. s. ř. zamítl.
19. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí,
bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu