25 Cdo 3384/2020-375
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyň: a) V. Č.,
narozená XY, bytem XY, b) M. Č., narozená XY, bytem XY, obě s adresou pro
doručování XY, obě zastoupeny JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se
sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti žalované: Psychiatrická nemocnice Bohnice,
IČO 00064220, se sídlem Ústavní 91/7, Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem
Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, o ochranu
osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 58/2016, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 22 Co 215/2019-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 Co 215/2019-298,
v části výroku, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 C 58/2016-221,
ve výroku III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 8 k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 C 58/2016-221,
zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) 300 000 Kč s příslušenstvím
(výrok I) a žalobkyni b) 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), dále zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly po žalované zaslání písemné omluvy ve
znění: „Vážená paní Č., omlouváme se Vám za to, že jsme necitlivým přístupem
našich zaměstnanců a lékařů zasáhli do vašich osobnostních práv a zároveň Vám
tím způsobili vážné obtíže ve Vašem životě. Za celou nešťastnou událost se Vám
velice omlouváme“ (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Žalobkyně a) se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši: (i) 150 000 Kč
způsobené tím, že byla u žalované nedobrovolně hospitalizována v období od 17. 2. do 4. 3. 2013, (ii) 50 000 Kč způsobené tím, že jí žalovaná během
hospitalizace omezila kontakt s rodinou, (iii) 50 000 Kč, která jí vznikla tím,
že se musela svléknout před mužskými pracovníky žalované a (iv) 50 000 Kč
způsobené tím, že jí žalovaná podávala léky Rivotril, Risperdal a Cipralex,
ačkoli věděla o možných reakcích žalobkyně na psychiatrické léky, které u ní
vyvolaly vedlejší účinky. Žalobkyně b) se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve
výši: (i) 500 Kč za nedobrovolnou hospitalizaci u žalované v období od 19. 2. do 21. 2. 2013, (ii) 249 000 Kč způsobené tím, že ji pracovníci žalované během
hospitalizace připoutali na dobu 24 hodin na lůžko a (iii) 500 Kč za znemožnění
kontaktu s rodinou. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) byla
žalovanou převzata do péče poté, co utekla z hospitalizace ve Fakultní
nemocnici Královské Vinohrady a zkolabovala na nádraží. Záchranná služba ji
přivezla 17. 2. 2013 v 17:50 hod., žalovaná hospitalizaci nahlásila 18. 2. 2013
v 7:14 hod. a týž den Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o zahájení řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče. Usnesením ze dne
21. 2. 2013, sp. zn. 19 L 434/2013, rozhodl, že převzetí žalobkyně a) učinila
žalovaná v souladu se zákonnými důvody a ty nadále trvají, odvolání Městský
soud v Praze odmítl usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 13 Co 118/2013. Dne
28. 2. 2013 žalovaná informovala soud, že se pobyt žalobkyně a) změnil na
dobrovolný, a soud řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu
zdravotnické péče zastavil usnesením ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 19 L 434/2013. Žalovaná hospitalizovala žalobkyni b) bez jejího souhlasu 19. 2. 2013 v 15:30
hod. poté, co žalobkyně b) přišla do léčebny a stěžovala si na postup žalované
ve vztahu k její dceři – žalobkyni a), následně byla hlučná, neklidná, vulgární
a napadla ošetřovatele. Žalovaná nahlásila danou hospitalizaci soudu 20. 2. 2013 v 14:30 hod., téhož dne Obvodní soud pro Prahu 8 zahájil řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí žalobkyně b) do ústavu zdravotnické péče a
usnesením ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 19 L 448/2013, rozhodl, že její převzetí
bylo v souladu se zákonnými důvody, které nadále trvají. Usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 19 L 448/2013, soud řízení o vyslovení přípustnosti dalšího
držení v ústavu zdravotnické péče zastavil, neboť žalovaná oznámila soudu, že
žalobkyni b) 21. 2. 2013 propustila. Obvodní soud pro Prahu 8 posoudil žalobu
podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že o zákonnosti
hospitalizace již soudy pravomocně rozhodly, rozhodnutími je vázán a pro
absenci protiprávnosti hospitalizací k zásahu do osobnosti obou žalobkyň
nemohlo dojít.
Šlo-li o ostatní tvrzené zásahy, připustil, že je žalobkyně
mohly sice vnímat jako necitlivé, avšak všechny byly adekvátní vzhledem k
jejich zdravotnímu stavu a žádný nebyl protiprávní. Rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 Co 215/2019-298, Městský soud v Praze
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 150 000 Kč s
příslušenstvím, ve výroku II co do částky 500 Kč s příslušenstvím a ve výroku
III v celém rozsahu, ve zbytku rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu k
dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shledal
správnými závěry o nedůvodnosti žaloby založené na tvrzené nezákonnosti
hospitalizace žalobkyň, tj. ve vztahu k nároku žalobkyně a) na náhradu
nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím a nároku žalobkyně b) na
náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 Kč s příslušenstvím. O zákonnosti
hospitalizace soudy již pravomocně rozhodly a těmito rozhodnutími je odvolací
soud vázán, proto hospitalizace nepředstavuje neoprávněný zásah do osobnosti
žalobkyň. Správným shledal odvolací soud i výrok III rozsudku soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby na omluvu, která byla žalobkyněmi formulována tak
neurčitě, že postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z ní, čím konkrétně žalovaná
zasáhla do práv žalobkyň, které netvrdí, že by veškerý nebo nějaký konkrétně
popsaný postup žalované byl nesprávný a necitlivý, a omluva za přístup týkající
se samotné hospitalizace není ani na místě. Pro obecnost formulované omluvy
nebylo žalobkyním možné vyhovět ani částečně, přitom soud byl žalobním návrhem
vázán. Ostatními zásahy do osobnosti žalobkyň se soud prvního stupně dostatečně
nezabýval, a proto mu odvolací soud věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně napadly dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu v potvrzující
zamítavé části výroku I o nároku žalobkyně a) na zaplacení zadostiučinění 150
000 Kč za nedobrovolnou hospitalizaci a ve výroku III rozsudku soudu prvního
stupně o nároku na omluvu oběma žalobkyním. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnily tím, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které
odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. otázkách, které doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Odvolací soud nehodnotil, jaké dopady mělo jednání žalované do jejich práv
zaručených Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením a Listinou
základních práv a svobod, které garantují svobodu a osobní bezpečnost, právo na
ochranu osobní integrity a na přístup ke spravedlnosti. Nedobrovolná
hospitalizace žalovanou vedla k zásahu do těchto práv. V této souvislosti
odkázaly dovolatelky na kritiku konceptu nedobrovolné hospitalizace obsažené v
právní úpravě České republiky podle Výboru OSN pro práva osob se zdravotním
postižením. Odvolací soud pochybil, spokojil-li se pouze s převzetím závěrů
rozhodnutí, kterými byla přezkoumávána zákonnost hospitalizace. Předmět
současného řízení totiž neleží v posouzení zákonnosti hospitalizace, ale
zhodnocení zásahů do jejich osobnostních práv, které hospitalizace vyvolala –
tyto těžkosti v řízení dostatečně popsaly.
Odvolací soud dále pochybil,
neposkytl-li jim poučení k opravě textu omluvy. Nedostatky formulace omluvy
nelze klást k jejich tíži, neboť jsou osobami se specifických příběhem a
omezenými možnostmi přístupu k právní pomoci. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, na které
odkázala. Zdůraznila, že o zákonnosti převzetí žalobkyň do ústavu zdravotnické
péče pravomocně rozhodly soudy v příslušných detenčních řízeních a v současném
sporu jsou soudy těmito rozhodnutími vázány. Protože podle ní dovolatelky
neuplatňují žádný způsobilý dovolací důvod, navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
podle § 237 o. s. ř. je důvodné jen částečně, a to ve vztahu k právnímu
posouzení nároku na zadostiučinění ve formě omluvy. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu domáhá-li se žalobce přiměřeného
zadostiučinění ve formě omluvy, musí žalobní návrh (petit) omluvy formulovat v
souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. omluva musí být dostatečně konkrétní,
jasná, určitá, aby byl žalobní petit projednatelný a vykonatelný. Od toho je
nutné odlišit situace, ve kterých omluva sice odpovídá požadavkům § 79 odst. 1
o. s. ř., ale soud navrženou formu morálního zadostiučinění neshledá
přiměřenou, resp. postačující a tím i účinnou. V takovém případě, pokud není
žaloba odpovídajícím způsobem upravena, nezbývá soudu než žalobu zamítnout
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004,
ze dne 30. l1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4524/2015, a ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 25
Cdo 1903/2018). Má-li k omluvě dojít neveřejně, jen zasláním dopisu, není
nezbytné klást na přesnost, výstižnost a konkrétnost jejího textu takový důraz,
jako v případě omluvy, s níž se má seznámit veřejnost, neboť lze vycházet z
toho, že obě strany vědí, jakého jednání se omluva týká. Je-li však v soudním
řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do
osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní
jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění
satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou
jen zčásti. Dovolací soud se v daném případě neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že
část žaloby, jíž žalobkyně požadují omluvu, je projednatelná.
Z textu omluvy,
jejíhož zaslání dopisem se domáhaly obě žalobkyně, nelze zjistit, zda by měla
každá ze žalobkyň obdržet dopis s omluvou stejného znění (když omluva je podle
žaloby adresována „paní Č.“), ani zda se žalovaná měla omluvit za převzetí
žalobkyň do zdravotnického zařízení bez jejich souhlasu nebo (také) za nějaké
konkrétní jednání žalované v průběhu hospitalizace žalobkyň. Žalobkyněmi
požadované znění omluvy nekoresponduje s obsahem skutkových tvrzení v žalobě,
danou (skutečně velmi obecně formulovanou) omluvu požadují dvě žalobkyně s
odůvodněním, že do osobnostních práv každé z nich bylo zasaženo nezákonným
převzetím do zdravotnického zařízení a u každé z nich ještě dalšími dvěma
jednáními žalované, a není jasné, za která z uvedených tří tvrzených pochybení
ve vztahu ke každé ze žalobkyň má být omluva poskytnuta. Bylo tedy namístě
postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. vyzvat žalobkyně k odstranění vad žaloby
tak, aby bylo jasné, která ze žalobkyň a za jaké jednání omluvu žádá. Rozhodl-li odvolací soud věcně o nároku žalobkyň na omluvu, aniž byly
odstraněny shora popsané vady žaloby, nelze jeho právní hodnocení důvodnosti
nároku přezkoumat. Dovolací soud shledal v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části výroku, kterou byl
potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na omluvu,
a protože stejné důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
podle § 243e odst. 2 o. s. ř. též výrok III rozsudku obvodního soudu a věc mu
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto
rozsudku je závazný. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání žalobkyň přípustné a dovolací soud je podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z následujících důvodů. K podání dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena
část výroku I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí nároku žalobkyně a) na
zaplacení 150 000 Kč není žalobkyně b) subjektivně legitimována, neboť uvedené
rozhodnutí se netýká jejích práv a povinností a nevznikla jí ani jiná újma,
kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28,
či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Podle § 11 obč. zák. má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává
mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať
morální, nebo případně i peněžité). Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák.
musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje odpovědnost podle §
13 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006, nebo ze dne
31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2027/2004). Neoprávněným zásahem je zásah do
osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním
řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1917/2018, nebo ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2223/2020). Podle ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména srov. rozsudky ze dne 3. 12. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, nebo
usnesení ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2517/2013) je posouzení předběžné
otázky pro soud závazné, byla-li řešena ve výroku rozhodnutí. V daném případě soud ve výroku rozhodnutí o přípustnosti převzetí žalobkyně a)
do ústavu zdravotnické péče pravomocně vyslovil, že její převzetí do péče
žalované bez jejího souhlasu bylo v souladu se zákonem. Posouzení otázky zásahu
do základních lidských práv způsobeného převzetím osob do ústavu zdravotnické
péče bez jejich souhlasu je imanentní součástí detenčního řízení, které by vždy
mělo vést k podrobné a přísné kontrole naplnění podmínek pro nedobrovolné
převzetí do ústavu zdravotnické péče. Pokud měla žalobkyně a) za to, že
žalovaná nepostupovala v souladu se zákonem, popř. soudy se v řízení o
zákonnosti jejího převzetí dopustily závažných procesních pochybení, která
vedla k zásahu do jejích základních práv, měla brojit právě proti těmto
rozhodnutím a využít procesních prostředků, které jí zákon k tomu dává. Pasivitu její či jejího zástupce v tomto směru nelze zhojit v řízení o finanční
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout jejím převzetím do
ústavu zdravotnické péče. Odvolací soud správně vyšel z toho, že posouzením
protiprávnosti zásahu spočívajícího v převzetí žalobkyně a) je vázán, a tudíž
není-li splněna podmínka neoprávněnosti (protiprávnosti) zásahu do osobnosti,
je vyloučena odpovědnost žalované podle § 13 obč. zák., a jeho rozhodnutí je
tak v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.