30 Cdo 2342/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce Ing. I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr.
D. T., advokátce, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 24 C 47/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 31. ledna 2006, č.j. 1 Co 236/2005-163, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2006, č.j. 1 Co
236/2005-163, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č.j. 24 C 47/2004-128,
výrokem I. uložil žalované povinnost zaslat žalobci, a dále Radě města B. a
Ing. M. K., poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,
vlastnoručně podepsaný doporučený dopis ve znění: „Já, J. (správně D.) T., se
omlouvám Ing. I. K. za uvedení nepravdivých tvrzení o jeho korupčním jednání
při naší osobní schůzce dne 26.2.2004 v jeho kanceláři ředitele Nemocnice B.,
které jsem prezentovala ve svém dopise ze dne 10.3.2004 adresovaného Radě města
B. a ve svém dopise ze dne 19.3.2004 adresovaného Ing. M. K., poslanci
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.“ Výrokem II. uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy, a
ve zbytku, co do další částky 150.000,- Kč, návrh zamítl. Výrokem III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně předmětnou věc posoudil podle ustanovení § 11 a § 13
občanského zákoníku (dále jen „o.z.). Vzal za prokázané, že podle smlouvy
uzavřené mezi městem B. a F. n. m. byl k 1.2.2004 privatizován areál Nemocnice
B., který přešel do vlastnictví města. Žalobce byl ředitelem této nemocnice. K
uvedenému dni skončil nájem nebytových prostor, do té doby pronajatých klientům
žalované. Žalobce vedl jednání o uzavření nových nájemních smluv s žalovanou
jako zástupkyní dosavadních nájemců. V dopise ze dne 10.3.2004, adresovaném
Radě města B., žalovaná mimo jiné uvedla, že žalobce při tomto jednání žádal po
ní, resp. po jejích klientech, úplatek v řádu několika desítek tisíc Kč. V
dopise ze dne 19.3.2004, který adresovala Ing. M. K., poslanci Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen „PS PČR“), pak popsala, že při
předmětném jednání žalobce řekl, že předloženou smlouvu o budoucí nájemní
smlouvě podepíše jen tehdy, když obdrží určitou finanční částku, kterou
požaduje zaplatit jako podmínku pro takový postup.
Soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení žalobce, že při
předmětném jednání pouze žalovanou informoval o skutečnosti, že ještě před
podpisem nových nájemních smluv je potřeba narovnat deficit z minulých let, a
to buď formou jednorázového dorovnání anebo navýšenou částkou na nájmu. Tvrzení
žalované, že žalobce po ní, resp. po jejích klientech, žádal úplatek, posoudil
jako nepravdivé. Dovodil tak, že toto nepravdivé tvrzení má značně difamující
charakter, kterým žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobce v jeho dílčí
složce práva na čest a lidskou důstojnost. K námitkám žalované, že slova v
požadovaném omluvném dopisu „korupční jednání“ neodpovídají obsahu
korespondence, na kterou žalobce odkazuje, soud uvedl, že tento obrat lze
posuzovat jako synonymické vyjádření obratu úplatek, který žalovaná skutečně v
obou dopisech použila.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna 2006,
č.j. 1 Co 236/2005-163, změnil rozsudek krajského soudu v napadené části tak,
že zamítl návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci, Radě města
B. a Ing. M. K., poslanci PS PČR vlastnoručně podepsaný doporučený dopis s již
zmíněným textem omluvy a zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč. Současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze skutečnosti, že k tvrzeným zásahům
do osobnostních práv žalobce předmětnými dopisy došlo při jednání žalované jako
zástupkyně klientů, tedy při činnosti, ke které ji její klienti použili. Z
provedeného dokazování vyplynulo, že klienti žalovanou zplnomocnili k tomu, aby
za ně jednala s Nemocnicí B. ohledně výše nájmu za nebytové prostory, které v
nemocnici používali pro výkon své praxe s cílem, aby toto nájemné nebylo
zvýšeno. Toto zplnomocnění zahrnovalo i sepsání uvedených dopisů, což vylučuje
vybočení žalované z rámce této činnosti. S odkazem na ustanovení § 420 odst. 2
o.z. odvolací soud uzavřel, že žalovaná není v této věci pasivně legitimována.
Odvolací soud dále připomněl, že
o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde ani tam, kde k němu došlo
při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kdy jiný
subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pod tento výkon jiného
subjektivního práva stanoveného zákonem je nutno podřadit i výkon činnosti
advokáta při hájení práv a oprávněných zájmů svého klienta.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne
11. dubna 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 9. června 2006 včasné
dovolání. Přípustnost dovolání je dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolací důvod spatřuje v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Současně se domnívá, že napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.)
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 420 odst. 2
o.z., které by podle něj mělo dopadat spíše na vztahy zaměstnanec –
zaměstnavatel, což není případ vztahu právní zástupce – klient. Použití
analogie je v tomto případě nepřípustným extenzivním výkladem daného ustanovení
občanského zákoníku. Pokud odvolací soud hovoří o výkonu jiného subjektivního
práva stanoveného zákonem, pak se dovolatel domnívá, že advokát při výkonu své
činnosti nemůže být oprávněn obdobným způsobem porušovat právní normy a
zasahovat do subjektivních práv fyzických osob bez toho, aniž by mu za takové
jednání hrozila jakákoliv sankce. Navíc byla žalovaná svými klienty zmocněna
pouze k jednání o uzavření nájemní smlouvy na nebytové prostory, nikoli k
vyhotovení dopisů obsahujících nepravdivé údaje.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v
této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud pak
uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v souladu s ustanovením §
242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen tímto rozsahem, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly, ač dovolatel ve svém dovolání výslovně uplatnil též dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. vytýká, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud tak především nesdílí jeho názor o nepřezkoumatelnosti tohoto
rozhodnutí. Přesto však nelze pokládat uvedené rozhodnutí za správné, neboť je
zřejmé, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst.
o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1
tohoto ustanovení), přičemž nejevilo-li by se postačujícím toto zadostiučinění
zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo
její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích (odst. 2 zmíněného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby.
Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí
podle ustanovení § 13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Některé zásahy, byť
zdánlivě se jevící jako odporující objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat
jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost
zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení
závažnosti, významu a funkce vzájemně
si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a
zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních
normách anebo
z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je
zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou
překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při
posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta
a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s
právním nebo stavovským řádem, o čemž je advokát povinen klienta přiměřeně
poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě,
přičemž je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich
rámci uplatnit v zájmu klienta vše,
co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších změn a doplňků).
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby tedy nejde tam, kde k
němu došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kdy
jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pod tento výkon
jiného subjektivního práva stanoveného zákonem je nutno podřadit i výkon
činnosti advokáta při hájení práv a oprávněných zájmů svého klienta. Zde je
třeba připomenout, že advokát je mimo jiné povinen využívat důsledně všechny
zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle
svého přesvědčení pokládá
za prospěšné. V tomto případě je současně určující, zda se advokát při takovém
jednání nedopustil případného excesu.
Odvolací soud však z této úvahy (byť ji v závěru svého rozhodnutí též zmínil)
důsledně nevycházel, a své rozhodnutí zbudoval v prvé řadě na úvaze, že
jestliže k tvrzeným zásahům do osobnostních práv žalobce došlo při jednání
žalované jako zástupkyně klientů, tedy při činnosti, ke které ji její klienti
použili, resp. zplnomocnili, pak s přihlédnutím k ustanovení § 420 odst. 2 o.z.
žalovaná není v této věci pasivně legitimována. Ač se takto odvolací soud (na
rozdíl od soudu prvního stupně) pokusil vážit otázku pasivní legitimace
žalované, nelze tyto jeho úvahy považovat za plně odpovídající příslušné právní
úpravě, když na daný případ není možno uplatnit analogické užití ustanovení §
420 odst. 2 o.z. Pro tuto analogii totiž není důvodu s ohledem na skutečnost,
že jednání advokáta za klienta je nutno posuzovat jako výkon zákonem uložené
povinnosti resp. práva takto za klienta jednat. Podkladem je právní úprava,
kterou podává zákon o advokacii (resp. ve své podstatě např. i čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Významné je proto v konkrétním případě
zjištění, zda advokát skutečně jednal jako zástupce určité osoby, případně, zda
se v takovém případě svým jednáním eventuálně nedopustil excesu z výkonu této
povinnosti, resp. oprávnění.
Odvolací soud sice současně vyslovil i přesvědčení, že o neoprávněný zásah
do osobnosti fyzické osoby nejde tam, kde k němu došlo při výkonu jiného
subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kdy jiný subjekt plnil právní
povinnost, kterou mu uložil zákon, přičemž do této kategorie je třeba podřadit
i výkon činnosti advokáta při hájení práv a oprávněných zájmů klienta. Tato
jinak přiléhavá úvaha však není právně konzistentní s jím uvažovaným posouzením
věci podle analogie ustanovení § 420 odst. 2 o.z.
S ohledem na popsané skutečnosti proto již z tohoto důvodu nelze
dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat za správný (§
243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) proto toto rozhodnutí, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu