25 Cdo 2169/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobců a) R. T. a b) M. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným
1) Č. – Ž. p., a. s., a 2) O. L., zastoupené advokátkou, o 661.775,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1397/97, o
dovolání žalobců a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. května 2004, č. j. 17 Co 140/2002-269, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Dovolání druhé žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 20. 9. 2001, č. j. 8 C 1397/97-227,
uložil druhé žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 307.421,- Kč
s 21 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1997 do zaplacení, žalobu na uložení
povinnosti první žalované zaplatit každému ze žalobců částku 307.421,- Kč s 21
% úrokem z prodlení zamítl, řízení co do částky 46.933,- Kč s 21 % úrokem z
prodlení od 1. 12. 1997 do zaplacení zastavil, žalobcům nepřiznal osvobození od
soudních poplatků a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení
dospěl k závěru, že druhá žalovaná (obec L) odpovídá za poškození domu žalobců,
k němuž došlo v důsledku stavebních prací prováděných v jeho blízkosti. Soud
vyšel ze zjištění, že žalobci jsou od 22. 6. 1994 podílovými spoluvlastníky
domu č. p. 148 na pozemku p. č. 1235 v kat. úz. L. na M., každý z jedné
poloviny. Rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 13. 10. 1995 byla obci L.
jako investoru povolena stavba na komunikaci M. – přeložka kanalizace a
stavební práce zde byly prováděny v roce 1995 a 1996. Inženýrskogeologický
průzkum nebyl v rámci projektu stavby proveden, neboť se nepředpokládal výskyt
podzemní vody, ta se však ve skutečnosti ve stavební jámě vyskytovala a bylo
nutno ji odčerpat. Na základě znaleckých posudků z oboru stavebnictví (odvětví
stavby obytné) a zejména revizního znaleckého posudku Ú. g., F. s. V. v B.,
vzal soud za prokázané, že v důsledku nedostatků při projekci a výstavbě
kanalizační větve na M. u. v L. a zejména v důsledku odčerpávání vody ze
stavební jámy došlo k přetížení a dodatečnému stlačení podzákladových zemin pod
domem žalobců a tím k nerovnoměrnému dosednutí domu s následným potrháním zdiva
a ke vzniku dalších poruch, přičemž bylo vyloučeno, že by byl dům postižen
sesuvnými pohyby půdy, neboť jeho podloží samo o sobě bylo stabilní. Celkové
náklady na opravu domu byly vyčísleny částkou 375.663,- Kč, administrativní
cena domu ke dni 17. 9. 1997 činila 1.502.783,23 Kč a v důsledku trvalého
poškození domu jeho hodnota v případě prodeje domu třetí osobě poklesla o 15 %.
Ve vztahu k první žalované soud žalobu na pojistné plnění zamítl vzhledem k
tomu, že v daném případě se nejedná o pojistnou událost z uzavřené pojistné
smlouvy z 9. 6. 1994, neboť pojištění se vztahuje pouze na poškození domu
sesunutím půdy, které je způsobeno působením gravitace a porušením dlouhodobé
rovnováhy. Protože ke škodě došlo v důsledku provádění stavebních prací –
odčerpání vody ze stavební jímky při stavbě kanalizační větve a druhá žalovaná
byla jako investor stavby odpovědná za její provedení, soud uložil druhé
žalované povinnost nahradit žalobcům náklady na opravu poškození domu, na
zpracování znaleckých posudků a dále částku 225.417,- Kč, spočívající ve
snížení administrativní ceny domu o 15 %.
K odvolání obou žalobců a druhé žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
19. 5. 2004, č. j. 17 Co 140/2002-269, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku co do částky 193.504,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení z této
částky každému ze žalobců potvrdil a co do částky 113.916,50 Kč s 21 % úrokem z
prodlení z této částky každému ze žalobců jej v tomto výroku změnil tak, že se
žaloba v tomto rozsahu zamítá, ve výrocích o soudním poplatku, o osvobození od
soudních poplatků a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci, druhou
žalovanou a vůči státu jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi druhou žalovanou a státem. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že škoda na
domě žalobců vznikla v důsledku činnosti při stavbě kanalizace v jeho
blízkosti. Znalecké posudky ing. J. P., ing. J. J. a ing. Z. M., které nechali
zpracovat účastníci řízení, sice nebyly ohledně příčin poškození domu žalobců
zcela jednotné, avšak revizní posudek, vypracovaný Ú. g., F. s. V. v B.
(zpracovatel prof. Ing. T., CSc.), zcela jednoznačně vyloučil přírodní vlivy
jako příčinu sedání domu žalobců a naopak potvrdil, že příčinou bylo
odčerpávání vody z jímky a budování přilehlé komunikace. Odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně dovodil, že druhá žalovaná odpovídá za škodu vzniklou
na domě žalobců (§ 420a obč. zák.), která spočívá nepochybně v částce nutné na
realizaci opravy či odstranění vzniklého poškození (375.664,- Kč), nikoliv však
již v částce, představující 15 % z administrativní ceny domu, neboť žalobci
jsou i nadále vlastníky domu a kromě částky na odstranění a opravu vzniklých
závad se jejich majetek nijak nezmenšil. Administrativní cena nemovitosti,
případně její snížení, nemá pro otázku vzniku škody žádnou vypovídací hodnotu,
nemá vliv na tržní cenu a nelze vyloučit, že snížení administrativní ceny domu
nemusí vůbec jeho tržní cenu po opravě ovlivnit. Z částky přiznané soudem
prvního stupně na náhradě za zpracované znalecké posudky neshledal odvolací
soud důvodným požadavek v částce 2.416,- Kč, představující náklady na pořízení
znaleckého posudku o stanovení administrativní ceny nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci i druhá žalovaná.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu na
zaplacení částky 113.916,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1997 do
zaplacení každému ze žalobců zamítl. Přípustnost dovolání žalobci dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že újma spočívající
ve znehodnocení, vypočteného z administrativní ceny domu, jim dosud nevznikla,
a poukazují na dodatek posudku ing. Č., z něhož vyplývá, že se jedná o stavbu s
trvale sníženou hodnotou, protože i v budoucnu může dojít k dalším trhlinám či
poruchám v důsledku již nyní porušené soudržnosti stavby. Namítají, že snížení
administrativní hodnoty stavby je i příčinou nižšího tržního ocenění, které
nebylo zpracováno vzhledem k tomu, že v sobě zahrnuje celou řadu jiných vlivů a
nevypovídalo by objektivně o majetkové újmě, jež jim byla způsobena. S odkazem
na R 55/1971 dovolatelé vyjadřují názor, že majetková újma musí být posuzována
v administrativní ceně domu, která představuje úbytek majetkových hodnot v
jejich vlastnictví. Jejich majetek se nejen zmenšil škodnou událostí, ale
poškození domu je omezuje i do budoucna, když popraskané zdivo neumožňuje
provést např. nástavbu domu. Poukazují i na to, že částka jim přiznaná nebude
stačit na opravy, neboť vycházela z cenových hladin roku 1997 a dovolatelé jsou
schopni opravy provádět pouze postupně a v podstatě jen z vypůjčených
prostředků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil.
Druhá žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl
potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.). Především uvádí
skutečnosti, které považuje za důležité, a namítá, že soud měl vycházet
především ze znaleckého posudku Ing. M., neboť znalecké posudky Ing. P. a Ing.
J. obsahovaly chyby, což ve své výpovědi potvrdil i prof. Ing. T., CSc. Tyto
posudky vycházely při výpočtech z nesprávné hodnoty propustnosti a tím došlo ke
zkreslení výsledků pro stanovení příčin poruch na domě žalobců; návrhu
dovolatelky na výslech ing. M. za účelem objasnění této problematiky soud
nevyhověl, ačkoliv i dle prof. Ing. T., CSc., byl jeho posudek správnější. Dále
uvádí, co z provedeného dokazování vyplývá a co nikoliv, a soudům vytýká, že se
nikdo nezabýval hladinou spodní vody, která koresponduje s hladinou ve studni.
Poukazuje na to, že podle znalců škodu způsobilo dlouhodobé čerpání vody, avšak
ze stavebního deníku nevyplývá, že by k dlouhodobému čerpání vody došlo.
Dovozuje, že škoda na domě žalobců vznikla poklesem vodní hladiny ve studni,
nikoli odčerpáváním vody ze stavební jímky, a namítá, že příčinou vzniku škody
nemohla být sufoze (vyplavování drobných částeček z půdy) a že k sedání domu
žalobců došlo i v důsledku klimatických jevů, neboť zima 1995 – 1996 byla
dlouhá a tuhá, hladina spodní vody se zvedla cca o 1 metr a podloží v důsledku
mrazů promrzlo do větší hloubky. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání druhé žalované uvedli, že závěr soudů obou
stupňů o příčinách poruch na jejich domě považují za správný. Prof. T. ve své
výpovědi zhodnotil všechny tři předchozí znalecké posudky tak, že posudek Ing.
M. je sice přesnější co do výpočtů, avšak při komplexním hodnocení jsou
přesnější znalecké posudky Ing. P. a Ing. J. Za rozhodující je třeba považovat
závěr prof. T., že k poruchám na domě žalobců došlo v důsledku stavební
činnosti, a jeho posudek vycházel z detailní znalosti místního horninového
prostředí. Podle názoru žalobců druhá žalovaná ve svém dovolání pouze
zpochybňuje závěry prof. T., nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Navrhli,
aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání
žalobců, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné
a dovolání druhé žalované není přípustné.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se žaloba každého ze žalobců
na zaplacení částky 113.916,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení zamítá. Dovolání
žalobců je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z
důvodu nesprávného právního posouzení výše náhrady škody, způsobené na domě v
důsledku stavebních prací.
Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před
vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně
vychází z ceny věci v době poškození (§ 443 obč. zák.) a nahrazena má být újma,
jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením
majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku
je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci
do předešlého stavu (R 55//1971, s. 153), nebo – zejména není-li uvedení do
stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době
poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši
odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně
před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou,
tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní
věc stejných kvalit. V žádném případě se však nejedná o administrativní či
účtovní hodnotu věci a rozhodující nemůže být ani cena, za niž byla věc po
poškození prodána, nebo cena, jakou lze – hypoteticky – jejím prodejem
dosáhnout.
V dané věci byla náhrada škody stanovena ve výši nákladů nutných na odstranění
a opravu poškození domu žalobců, způsobeného stavební činností při stavbě
kanalizace. Snížení administrativní ceny stavby v případě prodeje domu třetí
osobě nepředstavuje skutečnou škodu, za niž škůdce odpovídá, nejen proto, že
tzv. administrativní cena není veličinou, od níž se odvíjí rozsah majetkové
újmy poškozeného, ale zejména proto, že cena, za niž lze věc prodat, je
okolností nesouvisející se škodnou událostí či s jednáním, za něž škůdce
odpovídá. Výši škody nelze činit závislou na tom, zda poškozený věc prodá a za
jakou cenu (protihodnotu), neboť i tyto okolnosti jsou nahodilé a bez
souvislosti s příčinou vzniku škody (obdobně R 25/1990, R 27/1977, popř.
rozhodnutí NS z 19. září 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000). Jen pro úplnost lze
poznamenat, že ani možnost vzniku dalších poškození domu z jedné a téže příčiny
není podkladem pro náhradu za „snížení administrativní ceny domu“, nýbrž může
být důvodem vzniku dalšího – nového nároku na náhradu škody v budoucnu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném
žalobci je správné, proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl podle
ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Druhá žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a protože se nejedná o případ, že by
soudem prvního stupně bylo dříve rozhodnuto jinak, přípustnost dovolání druhé
žalované se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po
právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka
nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož
podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto, a nesprávnost právního posouzení
věci odvíjí od jiného - jí deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly
soudy v dovolání předcházejícím řízení. Tyto námitky, předložené k posouzení
dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou
být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř.
Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího
důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá (srov. např. R 8/1994).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení
přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr,
že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované jako nepřípustné odmítl podle ust.
§ 243b odst. 5 věty prvé, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
prvé, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci ani
druhá žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu
nákladů řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu