25 Cdo 2180/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci
žalobkyně R. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 13 C 244/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. dubna 2005, č. j. 13 Co 495/2005-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č. j. 13 Co
495/2005-122, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. srpna 2004, č.
j. 13 C 244/2000-88, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, č. j. 13 C
244/2000-88, rozhodl, že základ nároku žalující společnosti vůči žalovanému
státu je opodstatněný a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto
konečným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující uzavřela dne
5. 3. 1998 smlouvu o zakoupení 220 000 ks akcií C.S. i. i. f., a. s. (nyní D.,
a. s.) za kupní cenu 146.300.000,- Kč od prodávající Z. E. L. se splatností k
30. 5. 1998. Kupní smlouvou ze dne 23. 3. 1998 žalobkyně prodala emitentovi
C.S. i. i. f., a. s., 220 000 kusů akcií za kupní cenu 7.762.169,20 DEM, kterou
však kupující žalobkyni nezaplatil, neboť správním rozhodnutím Komise pro cenné
papíry byly pozastaveny veškeré výplaty akcionářům. Žalobkyně za účelem úhrady
kupní ceny za akcie společnosti Z. E. L. (která mezitím postoupila tuto svou
pohledávku společnosti P. C. L.) uzavřela s D., a. s., smlouvu o půjčce ve výši
dlužné částky a následně dne 8. 9. 1998 zadala příkaz bance k převodu 7.732.558
DEM ve prospěch P. C. L. Bance však bylo rozhodnutím Finančně analytického
útvaru Ministerstva financí ze dne 9. 9. 1998 uloženo odložit splnění tohoto
příkazu k úhradě. Policie ČR – Úřad vyšetřování usnesením ze dne 14. 9. 1998,
zajistila na účtu žalobkyně částku 7.762.169 DEM. Ke stížnosti žalobkyně ze dne
23. 9. 1998 Vrchní státní zastupitelství usnesením ze dne 11. 3. 1999, sp. zn.
II VZn 346/98, napadené rozhodnutí zrušilo. Mezi žalobkyní a P. C. L. byla
uzavřena dne 2. 8. 1999 dohoda o narovnání, v níž se žalobkyně zavázala uhradit
tomuto věřiteli úroky z prodlení ve výši 673.949 DEM (12.483.606,85 Kč) z celé
dlužné částky, nikoli z částky zajištěné, a tento závazek dne 18. 8. 1999
splnila. Na nákladech právního zastoupení žalobkyně zaplatila Mgr. K. T. částku
772.419,10 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), a to tím, že Finančně analytický útvar Ministerstva
financí rozhodl o odložení platby v bance mylně a bez věrohodného ověření, a
tím, že o stížnosti žalobkyně proti usnesení Policie ČR o zajištění finančních
prostředků na účtu žalobkyně bylo Vrchním státním zastupitelstvím rozhodnuto až
po šesti měsících od podání stížnosti, čímž došlo k nedůvodným průtahům v
řízení. Zmenšení majetku žalobkyně nastalo zaplacením úroků z prodlení
věřiteli, vzniklých v důsledku nemožnosti disponovat se svými finančními
prostředky, a úhradou nákladů právního zastoupení (žalobkyně jako zúčastněná
osoba se v trestním řízení nechala zastupovat advokátem). Je dána i příčinná
souvislost, neboť pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu státu,
nedostala by se žalobkyně do prodlení se zaplacením kupní ceny a nevznikla by
jí tak povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení ani právnímu zástupci
náklady zastoupení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 13
Co 495/2005-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V jednání Finančně
analytického útvaru Ministerstva financí neshledal na rozdíl od soudu prvního
stupně nesprávný úřední postup, neboť opatření, kterým uložil bance odložení
splnění příkazu k úhradě, bylo zcela v souladu se zákonem. Jako nesprávný
úřední postup kvalifikoval shodně se soudem prvního stupně půlroční nečinnost
orgánů činných v trestním řízení, přičemž za její počátek považoval den podání
stížnosti žalobkyně proti usnesení o zajištění finančních prostředků, tedy 23.
9. 1998 (kdy byla stížnost doručena Vrchnímu státnímu zastupitelství) a za
konec průtahů v řízení vydání rozhodnutí o zrušení napadeného usnesení, tedy
11. 3. 1999. Tvrzená škoda pak vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným
úředním postupem, aniž by bylo podstatné, zda byla žalobkyně v prodlení již
dříve a zda byl její obchod od počátku rizikový.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které podává z důvodů podle § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení
otázek, „zda je přípustné, aby odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým bylo
rozhodnuto, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn, jestliže z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že skutkový stav věci hodnotí odvolací
soud v nikoli nevýznamné části skutkových zjištění odchylně od skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně“, „zda významným skutkovým zjištěním
pro posouzení příčinné souvislosti k tvrzené majetkové ujmě ve vztahu k
průtahům v řízení je i časové ohraničení doby, po kterou měly průtahy mít dopad
do majetkové sféry žalobkyně“, a „zda k prokázání skutkových tvrzení ohledně
existence a příčin vzniku majetkové újmy nastalé v obchodních vztazích, které
měly být ovlivněny vadným výkonem veřejné moci, postačí důkaz obsahem listin
předložených žalobcem, aniž by byly provedeny žalovaným státem navrhované
důkazy“. Namítá, že se odvolací soud nezabýval jejími argumenty uplatněnými v
odvolání o tom, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi rozhodnými
skutečnostmi (platností právních úkonů v obchodních vztazích, v nichž měla
tvrzená škoda nastat, prokázáním příčinné souvislosti a také otázkou
spoluzavinění žalobkyně na škodě). Je toho názoru, že odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrdil nesprávně, zaujal-li odlišný právní názor na
existenci nesprávného úředního postupu u útvaru Ministerstva financí a na
charakter tvrzené majetkové újmy. Samotná délka průtahů v řízení byla vymezena
zjevně nepřiměřeně, neboť odvolací soud považuje za počátek průtahů v řízení
již den podání stížnosti; z uvedeného vyplývá, že „bez průtahů by bylo možno
rozhodovat jen v den předcházející podání stížnosti, což je zjevně nemožné“.
Podle dovolatelky nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku,
neboť se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi
ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou
újmou, dále s otázkou přiměřenosti výše smluvené kupní ceny a z ní odvozeného
sankčního plnění označeného za škodu a s možným spoluzaviněním žalobkyně,
spatřovaným ve vyvolání podezření vedoucího k zajištění předmětné částky a v
nedostatečné obraně při jednání o výši úroků z prodlení. Navrhuje proto, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, napadené rozhodnutí
přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení právní otázky
nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích řízení, je důvodné.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném před novelou
provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tj. do 27. 4. 2006, stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Odvolací soud v obecné rovině správně dovodil, že objektivní odpovědnost státu
se spojuje i s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení zásady rychlosti
řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2
Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č.
4, případně též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181),
a to i tam, kde lhůta k rozhodnutí stanovena není (srov. rovněž usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 26, pod C 2077). Za porušení zásady
rychlosti řízení lze přitom považovat jen takový postup orgánu státu v řízení,
kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti
projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení
orgánu státu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy,
které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze
strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v
povaze orgánů státu a jejich institucionálním a organizačním vybavení.
V projednávané věci bylo zjištěno, že poté, co si žalobkyně od D. půjčila
finanční obnos ve výši 7.762.169,20 DEM na zaplacení dluhu vůči společnosti P.
C. L., byla realizace jejího bankovního příkazu k převedení těchto peněz ve
prospěch P. C. L. znemožněna rozhodnutím Finančně analytického útvaru
Ministerstva financí ze dne 9. 9. 1998 ve spojení s usnesením Policie ČR –
Úřadu vyšetřování ze dne 14. 9. 1998, č. j. ČVS: ÚVV 24/20-98, na základě něhož
bylo z účtu žalobkyně zajištěno 7.762.169 DEM. Ke stížnosti žalobkyně doručené
odvolacímu orgánu dne 23. 9. 1998 Vrchní státní zastupitelství usnesením ze dne
11. 3. 1999, sp. zn. II VZn 346/98, napadené rozhodnutí zrušilo. Soudy obou
stupňů shodně označily celou téměř šestiměsíční dobu, v níž Vrchní státní
zastupitelství rozhodlo o stížnosti žalobkyně proti usnesení o zajištění účtu,
za průtah v řízení a nesprávný úřední postup, aniž zdůvodnily nakolik tato doba
odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a
nevycházely tedy z uvedených hledisek; naopak v rozporu s těmito hledisky
počátek průtahů situovaly již ke dni podání stížnosti, tedy k době, v níž
nebylo reálně možné vůbec rozhodnout. Je tedy zřejmé, že otázka předpokladu
odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a to
existence nesprávného úředního postupu, je v rozsudku odvolacího soudu řešena
odchylně od ustálené judikatury k tomuto ustanovení, a dovolací soud proto
dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a
dovolání proti němu je proto přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o.s.ř.; ze stejných důvodů je pak i důvodné [§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Dovolací soud musel rovněž, a to z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.)
přihlédnout k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]; jde o použití tzv. mezitímního rozsudku.
Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) o
základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z
uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku,
nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního
návrhu (srov. rozsudek publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1851/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č.
C 2073). Vydání mezitímního rozsudku je dále podmíněno tím, že se soud
vypořádal i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) či
jiných osob a tím, zda nárok případně není promlčen (byla-li námitka promlčení
vznesena) nebo nezanikl. Pokud je v řízení uplatněn nárok na náhradu škody,
sestávající z několika dílčích nároků, jež mají samostatný skutkový základ,
podmínkou pro vydání mezitímního rozsudku v takovém případě navíc je, aby
splnění všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu bylo zjištěno ve vztahu
ke každému jednotlivému nároku, byť jsou uplatněny v jednom řízení; v opačném
případě nelze o žalobě jako celku ani formou mezitímního rozsudku rozhodnout.
Skutkově samostatnými nároky na náhradu škody jsou takové nároky, jejichž
existence je navzájem natolik nezávislá, že každý z nich může poškozenému
vzniknout samostatně bez ohledu na vznik nároků ostatních, neboť předpoklady
jejich vzniku (zejména příčinná souvislost mezi skutkem a škodou) jsou ve
srovnání s ostatními nároky odchylné, mohou se i odchylně naplňovat a nemusí
ani být uplatněny najednou.
V řízení o nároku na náhradu škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. základ věci
zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti uvedených v tomto zákoně kromě
výše škody; mezitímní rozsudek lze tedy vydat, je-li vyřešeno, že došlo k
nesprávnému úřednímu postupu, že vznikla škoda (majetková újma) a že mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem konkrétní majetkové újmy je vztah příčiny
a následku (příčinná souvislost). Odvolací soud v dané věci považoval z
hlediska odpovědnosti státu za splněnou především podmínku nesprávného úředního
postupu a potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo vyřešeno,
zda jsou splněny další předpoklady této odpovědnosti, tj. zda právě v příčinné
souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu vznikla žalobkyni
tvrzená majetková újma. Nezabýval se ani otázkou spoluzavinění na straně
žalobkyně. Kromě toho přehlédl, že žalobkyně v projednávané věci uplatnila
nárok na náhradu škody spočívající jednak v zaplacení úroků z prodlení, jednak
ve vynaložení nákladů za právní zastoupení, tedy dva skutkově samostatné nároky
na náhradu škody, u nichž musí být splnění podmínek pro vydání mezitímního
rozsudku zkoumáno odděleně. Odvolací soud však své rozhodnutí ve vztahu k
nákladům zastoupení zcela opomenul odůvodnit. Jestliže potvrdil mezitímní
rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy podmínky pro jeho vydání nebyly
dány, představuje takový postup vzhledem k ustanovení § 152 odst. 2 o.s.ř.
vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s
ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
jsou naplněny, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
novém projednání věci bude soud posuzovat naplnění předpokladů odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem
a budou-li splněny, bude se zabývat i výší nároku s přihlédnutím k tomu, v
jakém rozsahu žalobkyně plnila sankci po právu, a k limitovanému rozsahu
náhrady nákladů řízení podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. v původním
znění; v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení
dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu