25 Cdo 2189/2024-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně – kontaktní pracoviště Brno, IČO 72496991, se sídlem Polní 1011/37, Brno, proti žalovanému: M. Z., zastoupený JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, o zaplacení 13.989.050 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 329/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2024, č. j. 71 Co 285/2023-465, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 60.742 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Vališe.
13.989.050 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Předmětem řízení byla náhrada škody způsobené žalovaným jako členem správní rady a osobou jednající za obecně prospěšnou společnost, jíž byly na základě dohod uzavřených v období od 19. 4. 2013 do 22. 8. 2013 státem poskytnuty dotace, které byly v důsledku jednání, za něž byl žalovaný trestně odsouzen, zčásti použity k jinému než určenému účelu a nebyly v tomto rozsahu státu vráceny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 71 Co 285/2023-465, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II, jde-li o výši nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadané rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a předmětná právní otázka měla být vyřešena jinak, když rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci“, jde-li o promlčení uplatněného nároku. Dovolatel zrekapituloval rozsudky nižších soudů a obsah svého odvolání. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména z důvodu absence vypořádání se s provedenými důkazy, námitkami a tvrzeními žalobce soudem prvního stupně. Napadený rozsudek je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2522/18, neboť nižší soudy neměly k námitce promlčení přihlédnout a jejich rozhodnutí jsou v rozporu s dobrými mravy, stejně jako vznesení námitky promlčení žalovaným, který mařil prokázání výše žalované pohledávky. Žalobce odkázal na § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Obecné soudy též neúčelně prováděly zdlouhavé dokazování. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné pro absenci specifikace jeho přípustnosti, dovolací otázky a judikatury, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Odvolací soud podle jeho názoru rozhodl správně, dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu vyznívá naopak ve prospěch žalovaného a žalobce sám zavinil marné uplynutí promlčecí doby. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř, se zabýval nejprve náležitostmi dovolání.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Uvedenému požadavku však dovolatel nedostál, neboť žádné z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. v dovolání nespecifikoval, když rozpor s rozhodovací praxí obecných soudů mezi tato kritéria nepatří. 9. I kdyby bylo možné podle obsahu dovolání dovodit, že žalobce ve skutečnosti mířil svým vymezením přípustnosti dovolání na to, že se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je třeba připomenout, že tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). 10. Takový údaj se však z dovolání nepodává. Dovolatel předně neformuloval otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a způsob jejíhož řešení odvolacím soudem by činil dovolání přípustným. Z obsahu dovolání je sice zjistitelné, že odvolací soud podle názoru žalobce nesprávně vyřešil otázku promlčení, potažmo rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, dovolatel však toto své přesvědčení nikterak nerozvedl. Z dovolání není ani patrné, od které judikatury Nejvyššího soudu zabývající se promlčením se odvolací soud odchýlil, neboť žalobce v dovolání žádnou judikaturu Nejvyššího soudu (ani z hlediska obsahového) neuvedl. Dovolatel citoval pouze nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, avšak nekonkretizoval, z jakého důvodu jeho závěry na posuzovanou věc dopadají, když po skutkové stránce se jednalo o zcela odlišnou věc, v níž se žalobkyně domáhala s ohledem na svou invaliditu plnění po pojišťovně spočívající v doplacení úvěru u stavební spořitelny, přičemž pojišťovna odmítala plnit s ohledem na tvrzené neuplynutí karenční doby a následně vznesla námitku promlčení, ačkoliv prodleva žalobkyně v uplatnění jejího nároku u soudu byla částečně způsobena právě postojem žalobkyně a nejednoznačností dřívější judikatury týkající se aktivní legitimace pojištěné osoby. 11. Dovolání tak nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dovolací soud pro úplnost konstatuje, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1394/2022). 13. Takové výjimečné okolnosti však žalobce netvrdí. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu a dovolatel je ani nerozporuje, žalobce ke dni 19. 5. 2016, kdy zaslal odpověď policii, věděl, že mu vznikla škoda, byl schopen určit její výši a věděl, kdo za ni případně odpovídá. Přesto uvedl, že nárok uplatnit nehodlá (viz bod 12 napadeného rozsudku). Odvolací soud uzavřel, že výjimečné okolnosti nepředstavuje dělba působnosti mezi jednotlivé organizační složky státu či případná nejasnost vztahu nároku na náhradu škody a odvodu za porušení rozpočtové kázně. Státní orgány naopak mají být vybaveny kvalifikovaným aparátem, jež by měl být schopen včas a řádně chránit majetkové zájmy státu. Dovolatel nepředestřel žádné argumenty proti uvedeným závěrům odvolacího soudu, jež dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. I kdyby tedy dovolání nebylo odmítnuto pro vady, muselo by být ve vztahu k namítanému posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odmítnuto jako nepřípustné. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 49.900 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 60.742 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu