U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Opava, Za
Humny 1299/13, proti žalovanému JUDr. P. L., advokátovi se sídlem Opava,
Englišova 1901/47, zastoupeného JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem
Ostrava, Sokolská třída 936/21, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Opavě pod sp. zn. 10 C 359/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2012, č.j. 57 Co 315/2012-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že žalovaný jako
advokát neuplatnil nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku proti
bývalému zaměstnavateli.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, č.j. 10 C 359/2007-140, ve
znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2012, č.j. 10 C 359/2007-151, ve výroku
I. připustil změnu žaloby, výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po
žalovaném zaplacení částky 1.117.075,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a
placení renty ve výši 932,- Kč měsíčně od 1. 6. 2008 s úrokem z prodlení od 1.
6. 2008 včetně případného zvýšení procentní výměry důchodu, a rozhodl o náhradě
nákladů před všemi soudy v předchozích řízeních. Soud prvního stupně rozhodoval
ve věci poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 26. 5. 2008, č.j. 10 C
359/2007-32, a k odvolání žalobce potvrzující rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 11. 12. 2008, č.j. 57 Co 429/2008-61, včetně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2010, č.j. 25 Cdo 3369/2009-109, jímž bylo dovolání
žalobce odmítnuto, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011, sp.
zn. I. ÚS 548/11, proto, že se soudy nezabývaly tvrzením žalobce, že námitka
promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud dospěl
opětovně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobce neprokázal existenci
takového právního vztahu se žalovaným, ze kterého by žalovanému vyplývaly vůči
žalobci jakékoli právní povinnosti podat za žalobce žalobu k uplatnění jiných
jeho pracovněprávních nároků vůči bývalému zaměstnavateli než těch, které byly
projednány a rozhodnuty ve věcech vedených u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 10 C 225/94, 8 C 402/92 a 8 C 114/93. Nárok žalobce na náhradu škody byl
podle okresního soudu promlčen, když objektivní promlčecí doba počala běžet 4.
6. 2003, jelikož od tohoto dne bylo žalobci známo, že žalovaný jako advokát
žalobu za žalobce nepodá či nerozšíří, a proto měl žalobce jednat sám a od
tohoto dne mohl vůči žalovanému uplatnit nárok na náhradu tvrzené škody. K
uplatnění nároku však došlo až dne 4. 4. 2007, resp. 16. 5. 2008, kdy byla
žaloba rozšířena, tedy po více než třech letech. Žalobce v řízení neprokázal
své tvrzení, že škoda mu byla způsobena úmyslně. Za nedůvodnou označil soud
žalobu též v části, v níž žalobce požadoval náhradu za ztrátu na důchodu za
období od 4. 6. 2003 do 31. 5. 2008, neboť žalobce ukončil se žalovaným
veškerou spolupráci dne 3. 6. 2003, a proto po tomto datu nemohl dát žalobce
žalovanému pokyn pro podání žaloby ohledně uvedeného nároku. Žalovaným
vznesenou námitku promlčení nepovažoval soud za rozpornou s dobrými mravy,
jelikož neshledal žádné závažné důvody, které by žalobci bránily v uplatnění
nároku u soudu před uplynutím promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 7. 2012, č.j. 57
Co 315/2012-175, odmítl odvolání žalobce proti výroku o povinnosti státu
zaplatit odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce, ve
zbývající napadené části rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního
soudu, že žaloba byla podána jak po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí
doby podle § 106 odst. 1 obč. zák., tak objektivní tříleté podle § 106 odst. 2
obč. zák., když obě počaly běžet 4. 6. 2003. Neshledal též, že by v daném
případě byla škoda způsobena úmyslně, a to vzhledem k tomu, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaný chtěl žalobci škodu způsobit, ani že by věděl, že ji
může způsobit a pro případ, že nastane škodlivý následek, byl s tímto srozuměn.
Uzavřel, že na předmětnou právní věc se desetiletá promlčecí doba neuplatní. Na
uvedený závěr nemá podle soudu vliv ani okolnost, že odpovědnost advokáta za
škodu způsobenou klientovi je svojí povahou odpovědností objektivní. Vzhledem k
tomu, že nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možno
uvažovat o rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák., neshledal soud tuto námitku žalobce opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, a podává je proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje ve způsobu posouzení námitky
promlčení. Trvá na tom, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s
dobrými mravy, protože žalovaný si svým chováním a klamavými informacemi cíleně
a vědomě vytvářel podmínky pro pozdější uplatnění námitky promlčení ve sporu o
náhradu škody, kterou zavinil svým neprofesionálním přístupem. Popisuje postup
žalovaného a v řízení zjištěné skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že
odvolací soud měl pro posouzení jednání žalovaného jako osoby v právu zběhlé
použít jiné měřítko, jež by vedlo k vyhovění žalobě. Brojí též proti
nákladovému výroku, jímž byla žalovanému přiznána náhrada nákladů, protože se
nechal zastupovat advokátem, ačkoli je sám advokát. Žalovanému přiznanou
náhradu nákladů řízení proto považuje za neadekvátní nutně a účelně vynaloženým
nákladům. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před
1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s.
ř.“).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde a
Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního
právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2.
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však
bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Především je třeba zdůraznit, že rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na
závěru, že žalobce neprokázal existenci takového právního vztahu se žalovaným,
ze kterého by žalovanému vyplývaly vůči žalobci jakékoli právní povinnosti
podat za žalobce žalobu k uplatnění jiných jeho pracovněprávních nároků vůči
bývalému zaměstnavateli než těch, které byly projednány a rozhodnuty ve věcech
vedených u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 225/94, 8 C 402/92 a 8 C
114/93. Tento závěr, jenž je samostatným a postačujícím důvodem k zamítnutí
žaloby, dovoláním napaden není.
Dovolací soud se zřetelem k důvodům zrušení předchozích rozhodnutí obecných
soudů Ústavním soudem považuje za potřebné vyjádřit se i k dalšímu důvodu
zamítnutí žaloby, a to k otázce promlčení, respektive k tvrzenému rozporu
žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích
je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které
se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek
ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by však výkon práva
namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím
poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska
jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je
formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto
subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka,
a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo
dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití
tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím
nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení
byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání
vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo
možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku
dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Uvedené závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Například v nálezu
sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 Ústavní soud uvedl, že vznesení námitky
promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy
uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, žalobce v řízení neprokázal
závažné důvody, které by mu bránily v uplatnění nároku na náhradu škody vůči
žalovanému u soudu v době, kdy v důsledku ukončení právního vztahu o
zastupování žalobce žalovaným začala pro žalobce běžet promlčecí doba podle §
106 odst. 1 a 2 obč. zák. Pokud odvolací soud neshledal námitku promlčení v
rozporu s dobrými mravy z důvodu, že v řízení nebyly zjištěny žádné výjimečné
okolnosti, jež by svědčily o zneužití práva ze strany žalovaného na úkor
žalobce, kterému by bylo z objektivních příčin znemožněno uplatnit nárok před
uplynutím promlčecí doby, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou.
Dovolání žalobce směřující proti výroku o nákladech řízení není přípustné,
neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a jeho přípustnost není založena
ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech
řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech těchto uvedených důvodů není dovolání žalobce přípustné, a Nejvyšší
soud je proto odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v
souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu