25 Cdo 219/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci
žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalované advokátce, zastoupené
advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C
580/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.
června 2004, č. j. 57 Co 13/2004-242, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2004, č. j. 57 Co
13/2004-242, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, č. j. 57 Co 725/2002-194,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2002, č. j. 30 C
580/95-153, v části výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 71.305,- Kč a v části výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení
úroku z prodlení z částky 1,- Kč; v části výroku, jíž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 1,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 2. 9. 1997,
jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a ve zbývajícím rozsahu, tj.
ohledně úroku z prodlení z částky 71.305,- Kč spolu s výroky o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o odměně advokáta jej zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 30 C 580/95-216,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč od
20. 6. 1991 do zaplacení, řízení co do 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč za den
19. 6. 1991 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Poté, co žalobce doplnil skutková tvrzení ohledně
požadovaných úroků z prodlení tak, že se jedná o škodu vzniklou tím, že
žalovaná, která ho jako advokátka zastupovala, nesprávným postupem při
uplatňování nároku žalobce v soudním řízení znemožnila mu vymoci od dlužníka
vedle jistiny též poplatek z prodlení s jejím zaplacením, vyšel soud prvního
stupně ze zjištění, že žalovaná na základě smlouvy o právní pomoci ze dne 20.
12. 1992 podala za žalobce u Krajského obchodního soudu v Ostravě žalobu
(vedena pod sp. zn 13 Cm 424/92) proti „firmě S.,“ o zaplacení částky „71.306,-
Kčs s přísl.“. Obchodní soud ji přípisy ze dne 22. 3. 1993, 8. 9. 1993 a 30. 5.
1994 vyzval, aby správně a úplně označila jména obou účastníků řízení, což
žalovaná neučinila, a řízení tak bylo pro neodstranění vad podání usnesením ze
dne 27. 5. 1994 zastaveno; žalovaná proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek
nepodala. V důsledku nečinnosti žalované v předmětném řízení žalobci vznikla
škoda, sestávající z jistiny ve výši 71.305,- Kč (již vůči žalované pravomocně
přiznané) a jejího příslušenství. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je
dána odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák. za škodu způsobenou porušením
právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 14 a § 22 odst. 1 a 2 zákona č.
128/1990 Sb., o advokacii, i ve vztahu k dlužníkem neuhrazenému příslušenství
pohledávky (nyní žalovaném jako samostatný nárok). K námitce promlčení vznesené
žalovanou soud uvedl, že žalobce i tento nárok na náhradu škody uplatnil již
podáním žaloby dne 6. 12. 1995, v průběhu řízení jej pouze specifikoval a
upřesnil i výši škody v souladu s ustanovením § 378 odst. 1 zákona č. 109/1964
Sb. (dále jen „hospodářský zákoník“). Ten v uvedeném ustanovení stanovil, že
je-li organizace v prodlení s placením faktury, činí poplatek z prodlení 0,05 %
dlužné částky za každý den prodlení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j.
57 Co 13/2004-242, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak,
že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 0,05% denně z částky
71.305,- Kč od 20. 6. 1991 do zaplacení, zamítl, změnil jej rovněž ve výrocích
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z obsahu spisu
Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Cm 424/92, dovodil, že
předmětem řízení u obchodního soudu bylo pouze zaplacení částky 71.306,- Kč a
nikoli též poplatku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč (pro
závěr, že bylo žalováno též příslušenství uváděné pohledávky a jaké,
nepostačuje pouhé uvedení spojení „s přísl.“ za požadovanou jistinou v textu
žalobního petitu), a proto není dána existence škody jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti podle § 420 obč. zák. Odvolací soud dovodil, že šlo zřejmě o chybu
při formulaci žalobního petitu, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že se obchodní
soud v souvislosti s odstraňováním vad podání nepokusil vyzvat k odstranění i
tohoto nedostatku. S odkazem na judikaturu vztahující se k hospodářskému
zákoníku dále uvedl, že poplatek z prodlení podle § 378 odst. 1 nebyl považován
za příslušenství pohledávky, nýbrž měl povahu majetkové sankce za prodlení s
placením faktury a jako takový se posuzoval samostatně s vyloučením aplikace
občanského zákoníku a při zachování šestiměsíční promlčecí lhůty. Žalovaná tedy
nečinností při odstraňování vad v označení žalovaného dlužníka nezpůsobila
ztrátu nároku na poplatek z prodlení, který nebyl předmětem zmíněného soudního
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s jeho
závěrem, že ve věci vedené u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn.
13 Cm 424/92 nebyl žalován poplatek z prodlení, jelikož nebyl označen či
vyčíslen, naopak má za to, že „tato teze je nepřípadná zvláště tehdy, jedná-li
se o příslušenství zákonné“. Vadné označení příslušenství učiněné žalovanou v
původním řízení nemůže nic změnit na jeho oprávnění požadovat vzniklou škodu
právě po žalované jako dřívější právní zástupkyni. Jestliže byla žaloba podána
vadně, odpovídá žalovaná za to, že tak zavinila neúspěch žalobce ve sporu. S
odkazem na systematický výklad hospodářského zákoníku dovolatel dále dovozuje,
že poplatky z prodlení nejsou majetkovou sankcí, a proto se na ně nevztahuje
šestiměsíční promlčecí doba, nýbrž obecná lhůta tříletá. Navrhuje proto, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobce uplatňuje jako důvod dovolání
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval
na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 22 odst. 1, věty první, zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, účinného v
době vztahu právního zastoupení mezi účastníky, advokát odpovídá klientovi za
škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení advokát se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li,
že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na
něm požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní
odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou 1.
výkon advokacie, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi výkonem advokacie
a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je
třeba posuzovat z hlediska § 14 zákona o advokacii (Advokát je oprávněn a
povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Jedná při tom čestně a
svědomitě, důsledně využívá všechny zákonné prostředky a uplatňuje vše, co
podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné.). Škodou je
míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Takovým ušlým ziskem je i ztráta možnosti vymoci pohledávku od dlužníka. O
vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem pochybení při
výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za
škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence
by ke škodnému následku nedošlo.
Předmětem řízení v dané věci je nárok na náhradu škody, za kterou má žalovaná
odpovídat jako advokátka, neboť v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 424/92 neodstranila vady žaloby a způsobila tak
nemožnost vymoci kromě jiného i poplatek z prodlení podle ustanovení § 378
odst. 1 hospodářského zákoníku z jistiny. Dovolatel tvrdí, že poplatek z
prodlení byl v řízení uplatněn, byť vadně, a jeho nárok je proto oprávněný, a
dále dovozuje, že poplatky z prodlení nejsou majetkovou sankcí, a proto se na
ně nevztahuje šestiměsíční promlčecí doba, nýbrž obecná lhůta tříletá. V
souladu s upřesněním žaloby ze dne 21. 7. 2003 pak dovolatel shledává
odpovědnost žalované v tom, že jej chybným postupem připravila o možnost vymoci
od dlužníka též poplatek z prodlení.
Podle ustanovení § 378 odst. 1 hospodářského zákoníku je-li organizace v
prodlení s placením faktury (dokladu ji nahrazujícího) nebo se splněním
vykonatelného arbitrážního rozhodnutí znějícího na peněžité plnění, činí
poplatek z prodlení 0,05 % dlužné částky za každý den prodlení.
K otázce charakteru poplatku z prodlení se dovolací soud vyjádřil v rozsudku ze
dne 4. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001, v němž uzavřel, že hospodářský
zákoník – na rozdíl od občanského zákoníku - příslušenství pohledávky neznal a
že tzv. majetkové sankce ve smyslu § 141 hospodářského zákoníku, popř. i § 378
a § 378a hospodářského zákoníku a rovněž i úroky na základě smlouvy o úvěru
podle § 382a hospodářského zákoníku proto nejsou příslušenstvím jistiny
(pohledávky), ale samostatnými nároky. Dovolací soud nemá důvod se od dosavadní
judikatury odchylovat a jestliže tedy hospodářský zákoník neznal institut
příslušenství pohledávky a považoval–li naopak poplatky z prodlení za
samostatný nárok, jenž je třeba posuzovat a také uplatňovat samostatně, může
odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že z žalobního petitu znějícího na „71.306,-
Kč s přísl.“, jehož vydání se žalobce domáhal v řízení vedeném u Krajského
obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 424/92, nevyplývalo, že by vedle
nároku na zaplacení jistiny bylo požadováno rovněž zaplacení poplatku z
prodlení stanoveného hospodářským zákoníkem pevnou sazbou ve výši 0,05% denně z
této jistiny.
Tato úvaha ovšem nemůže odůvodnit závěr o vyloučení odpovědnosti žalované za
škodu způsobenou při výkonu advokacie; její pochybení je totiž žalobou
spatřováno právě v tom, že neučinila poplatek z prodlení předmětem soudního
řízení a že i vzhledem k zastavení řízení pro vady žaloby způsobila, že
žalobce ztratil možnost vydobýt tuto pohledávku od svého dlužníka. Pro
rozhodnutí je tedy významné zejména to, že vztahovala-li se smlouva o právní
pomoci vedle jistiny ve výši 71.306,- Kč rovněž na sankční poplatek z prodlení,
byla žalovaná povinna podat řádnou žalobu i ohledně tohoto nároku. Odvolací
soud dovodil, že nebyl-li poplatek z prodlení předmětem řízení, neodpovídá ve
vztahu k této pohledávce žalovaná za nepříznivé důsledky zastavení soudního
řízení. Přehlédl přitom, že uplatněný nárok na náhradu škody je odůvodněn i
tím, že žalovaná způsobila nevymahatelnost také u poplatku z prodlení. Jestliže
se odvolací soud věcí z tohoto pohledu nezabýval, nesprávně ji posoudil po
právní stránce.
Je tedy zřejmé, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku, jakož i v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení, zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení odvolací
soud kromě zkoumání podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
advokacie zváží i rozsah náhrady, neboť škoda žalobci vzniklá spočívá v tom, že
nezískal od svého dlužníka poplatek odvozený od prodlení se zaplacením jistiny.
Nejde však o to, kdy žalobci nahradila (nahradí) škodu tvořenou pozbytou
částkou jistiny předchozího sporu sama žalovaná, nýbrž o zjištění, jaká by byla
přiměřená délka řízení u obchodního soudu, pokud by žalovaná nárok řádně
uplatnila a v jaké lhůtě by v něm byla dlužníku žalobce uložena povinnost k
zaplacení jistiny; prodlení dlužníka po uplynutí tzv. pariční lhůty totiž již
není v příčinné souvislosti s pochybením žalované při výkonu advokacie. V novém
rozhodnutí o věci pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu