25 Cdo 22/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně PhDr. H. F., proti žalovaným 1) M. P., a 2) Mgr. J. P., oběma
zastoupeným advokátem, za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na
straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp.
zn. 5 C 143/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudkům Okresního soudu v
Benešově ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C 143/2005-158, a Krajského soudu v Praze
ze dne 14. 6. 2007, č.j. 27 Co 254/2007-189, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2.
2007, č.j. 5 C 143/2005-158, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č.j. 27
Co 254/2007-189, se odmítá.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 186.770,60 Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody na zdraví způsobené pádem z koně při rekreační vyjížďce
organizované žalovanými.
Okresní soud v Benešově mezitímním rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C
143/2005-158, rozhodl, že základ nároku žalobkyně je důvodný z jedné poloviny,
a rozhodnutí o jeho výši a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému
rozhodnutí ve věci. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaní na základě
živnostenského oprávnění provozují výcvik sportovní jízdy na koni a rekreační
vyjížďky na koni v jízdárně anebo v přírodě, že žalovaná se účastnila placené
skupinové vyjížďky na koni s instruktorem, jiný kůň ze skupiny „nacválal“
zezadu do koně žalobkyně, jenž rovněž zrychlil, žalobkyně, která neměla
dostatek zkušeností s jízdou na koni, nezvládla manévr, z koně spadla a utrpěla
zlomeninu dvou krčních obratlů se zásahem do míchy a otřes mozku, podrobila se
operaci obratlů, hospitalizaci a rehabilitaci s cca čtyřměsíční pracovní
neschopností. Soud dospěl k závěru, že mezi škodnou událostí (pádem žalobkyně
z koně) a vznikem škody na jejím zdraví je dána příčinná souvislost a že
žalovaní za škodu způsobenou jejich provozní činností odpovídají podle § 420a
odst. 1, odst. 2 písm. a) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zároveň
neshledal důvod pro liberaci žalovaných podle § 420a odst. 3 obč. zák., jelikož
chování koně žalobkyně ani koně, který do koně žalobkyně narazil, nelze
považovat za neodvratitelnou událost nemající původ v provozu žalovaných. Škoda
byla podle soudu zčásti způsobena i jednáním poškozené, která vědomě
podstoupila riziko hrozící při jízdě na koni v přírodě, ačkoli jako nezkušená
jezdkyně byla vybavena pouze minimem znalostí o povaze a chování koní; přitom
jako dospělá žena s běžnými životními zkušenostmi si tohoto rizika mohla a měla
být vědoma. Okresní soud proto uzavřel, že žalobkyně spoluzavinila vznik škody
z jedné poloviny a ve zbývajícím rozsahu za škodu odpovídají žalovaní.
K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze
dne 14. 6. 2007, č.j. 27 Co 254/2007-189, rozsudek okresního soudu potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
s jeho právními závěry. Turistické vyjížďky na koních do přírody jsou provozní
činností žalovaných, jelikož souvisejí s jejich předmětem podnikání (což
ostatně odvolatelé nezpochybňovali), a proto škodu způsobenou žalobkyni při
této vyjížďce je třeba posuzovat podle § 420a obč. zák. Žalovaní se mohou podle
§ 420a odst. 3 obč. zák. své odpovědnosti zcela nebo částečně zprostit
(liberovat), prokáží-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí
nemající původ v provozu (což v dané věci žalovaní ani vedlejší účastník
netvrdili) nebo vlastním jednáním poškozené. Byla-li škoda způsobena vlastním
jednáním poškozené, nelze provozovateli přisuzovat odpovědnost za škodu vůbec,
popřípadě v té části, v níž příčinou vzniku škody bylo jednání poškozené, jež
je posuzováno objektivně, tj. bez ohledu na zavinění poškozené. Odvolací soud
neshledal důvodnou námitku žalovaných, že škoda vznikla výlučně jednáním
žalobkyně, která nezvládla „normální situaci“, tj. jízdu na cválajícím koni,
neboť s ohledem na předchozí výcvik nemohla mít tento manévr nacvičený a
zažitý. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jednání žalobkyně nemohlo
samo o sobě vést ke škodlivému následku, ale až v souvislosti s činností
provozovanou žalovanými. Z těchto důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně
správný potvrdil.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu podali žalovaní
dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podávají je z důvodu, že
napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelé zpochybňují výklad ustanovení § 420a
(resp. § 421a) obč. zák. soudy obou stupňů a pokládají jej za odporující
principům „spravedlnosti rozhodování“, neboť zakládá „neohraničenou
odpovědnost“ provozovatele. Za situace, kdy žalobkyně byla s rizikem újmy na
zdraví spojeným s vykonávanou činností dopředu srozuměna a ze strany žalovaných
nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, je nezvládnutí provozované činnosti
žalobkyní důvodem pro úplnou liberaci žalovaných ve smyslu § 420a odst. 3 obč.
zák., neboť škoda byla způsobena vlastním jednáním žalobkyně (resp. jejím
výlučným zaviněním ve smyslu § 441 věty za středníkem obč. zák.). Bylo-li totiž
ze strany provozovatele „splněno vše, co splněno být mělo“, je třeba vznik
škodné události vždy považovat ze selhání poškozeného. Dále dovolatelé soudům
vytýkají, že nesprávně „kombinují“ objektivní odpovědnost provozovatele s
liberačními důvody spočívajícími ve vlastním jednání poškozeného (§ 420a odst.
3 obč. zák.) nebo „v zavinění poškozeného“ (§ 441 obč. zák.), což v dané věci
vedlo k „nelogickému a právně neodůvodnitelnému kompromisu“, který vyústil v
uplatnění principu „půl na půl“. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby
dovolací soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 10a o.s.ř.). Za situace, kdy dovolání směřuje
proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné
odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem
upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Jelikož rozsudek Okresního
soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2007, č.j. 5 C 143/2005-158, je rozhodnutím
soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud řízení o
dovolání proti tomuto rozsudku podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 o.s.ř.
zastavil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami –
účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř.,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatelé označili, a dovolání může shledat
přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních
otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem
zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním
vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro jejich judikaturu).
V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně
aplikoval ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák. (resp. § 441 obč. zák.), neboť za
situace, kdy jako provozovatelé neporušili žádnou z jim uložených právních
povinností, bylo jednání poškozené jedinou příčinou vzniklé škody.
Za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák. odpovídá
poškozenému provozovatel takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění, je-li
škoda v příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní
odpovědnost umožňující širší a důslednější zabezpečení náhrady způsobené škody.
Poškozený při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní
právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána
zvláštní povahou provozní činnosti. Žalovaný se nemůže zprostit odpovědnosti
(exkulpovat) tím, že prokáže, že škodu nezavinil; může se však úplně nebo
částečně zprostit odpovědnosti (liberovat), pokud prokáže, že škoda byla
způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (tento liberační
důvod žalovaní netvrdili ani neprokazovali) nebo že škoda byla způsobena
vlastním jednáním poškozeného. Jde přitom rovněž o objektivně posuzované
jednání bez ohledu na zavinění, kde je důležité pouze to, zda a nakolik toto
jednání vedlo ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat povinnost z
odpovědnosti za škodu vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil zcela
či zčásti sám svým jednáním. Pokud je tedy jednání poškozeného jedinou příčinou
vzniklé škody, škodu v plném rozsahu ponese sám poškozený. Pokud je ale jeho
jednání jen jednou z příčin a další příčina spočívá v provozní činnosti
provozovatele, nese poškozený škodu jen poměrně a částečně za ni odpovídá i
provozovatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25
Cdo 890/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1479/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2153).
Odvolací soud při řešení otázky, zda a v jakém rozsahu jsou dány důvody pro
liberaci žalovaných (resp. vyloučení jejich odpovědnosti pro spoluzavinění
poškozené), vyšel ze zjištění, že vznik škody si zčásti přivodila svým jednáním
sama žalobkyně, neboť – při vědomí vlastní nezkušenosti – podstoupila riziko
spočívající ve vyjížďce na koni do přírody, a současně že škodní událost
nastala při rekreační vyjížďce, tj. činnosti provozované žalovanými. Na základě
těchto zjištění [jejichž správnost nemůže být s ohledem na zvažovanou
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. úspěšně zpochybněna –
srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1994, pod č. 8] odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně bylo
příčinou vzniku škody teprve ve spojení s nepříznivým působením činnosti
provozované žalovanými (tj. nepředvídatelným chováním koně), nikoli tedy
příčinou jedinou (výlučnou), a proto žalovaní neodpovídají za škodu na zdraví
žalobkyně zcela, ale pouze zčásti (v rozsahu jedné poloviny).
Zpochybněný závěr odvolacího soudu nevybočuje z ustálené judikatury dovolacího
soudu a tudíž není ani v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní
význam po právní stránce, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje vůči
rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu