25 Cdo 2221/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra
v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Kittelem,
advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 3, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 60/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července
2007, č. j. 29 Co 166/2007-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody,
která měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spatřovaným žalobcem v tom,
že Okresní soud v Jihlavě ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 9/2001 zastavil řízení
o určení neplatnosti závěti pro nezaplacení soudního poplatku a ve věci vedené
pod sp. zn. 10 D 189/2004 zamítl žalobu na obnovu řízení, čímž měla žalobci
vzniknout škoda ve výši odepřeného dědictví. Podle soudů obou stupňů nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, nelze spatřovat v činnostech
státního orgánu, které se bezprostředně odrazí v obsahu vydaného rozhodnutí,
tedy v postupu soudu, jenž vyústil v daném řízení ve vydání rozhodnutí o
zastavení řízení či o zamítnutí žaloby; pro vznik odpovědnosti státu za
nezákonné rozhodnutí pak není splněna podmínka zrušení nebo změny předmětných
rozhodnutí pro nezákonnost.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a které podává z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. Otázku zásadního právního
významu spatřuje v tom, „zda-li vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není
nesprávným úředním postupem ve smyslu obsahu znění § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb.“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru soudů obou
stupňů, že na straně žalované nebyly splněny všechny podmínky ke vzniku
odpovědnosti za škodu. Podle něj je nesprávným úředním postupem situace, kdy
soud naprosto nepřípustným způsobem zastaví řízení o neplatnost závěti v době
žalobcova svévolného věznění, čímž poruší čl. 1, 6 a 17 Evropské úmluvy o
základních lidských právech a svobodách. Za vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobce označuje „nepravdivá tvrzení
soudu“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem odvolacího
soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí dovolací soud přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II,
bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Žalobcem formulovaná právní otázka (zda vydání „vědomě nepravdivého
rozsudku“ je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb.) nemůže mít v této věci zásadní právní význam, neboť na řešení této otázky
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Vydání rozhodnutí
soudem v občanském soudním řízení může za splnění zákonných předpokladů založit
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č.
82/1998 Sb. [§ 5 písm. a)], a to tehdy, bylo-li podle § 8 odst. 1 zákona
rozhodnutí zrušeno či změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr
odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů
vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž
soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat
zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. Beck). Zároveň platí, že vydání
rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup [§ 5 písm. b) zákona]. Je
totiž třeba rozlišit obě formy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č.
82/1998 Sb., přičemž shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro
rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o
činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při
zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu
rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 5
písm. a) zákona. Jinak řečeno, bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v
postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil,
spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1000, C. H. Beck).
Vlastní verze skutkového stavu podávaná žalobcem k nesprávnému úřednímu postupu
rovněž nemůže představovat otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 3 o.s.ř., protože jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je
uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. Obdobně pak námitka, že soudy svým postupem porušily čl. 1, 6 a 17
Evropské úmluvy o základních lidských právech a svobodách, tj. namítaná vada
řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, neboť k vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím
řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky
zásadního významu; o takový případ se zde nejedná.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června
2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu