25 Cdo 2258/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1,
o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 74/2002,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna
2003, č. j. 22 Co 6/2003-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 103.023,- Kč z titulu
nesprávného úředního postupu komise Okresní správy sociálního zabezpečení ve Ž.
a České správy sociálního zabezpečení v Praze, která k žádosti o zpětné
přiznání plného invalidního důchodu od 1. 2. 1995 přiznala žalobci plný
invalidní důchod až od 3. 2. 2000; žalobci tak měla vzniknout škoda ve výši
rozdílu mezi částečným invalidním důchodem, přiznaným od 19. 2. 1998, a plným
invalidním důchodem přiznaným, od 3. 2. 2000, a to za období od 1. 3. 1995 do
1. 2. 2000.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 10 C 74/2002-58,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 6. 1996 byla
zamítnuta žádost žalobce o invalidní důchod. Odvolání, které proti tomuto
rozhodnutí podal, vzal žalobce zpět a Krajský soud v Brně rozhodnutím č. j. 32
Ca 236/96-16 řízení zastavil. Žalobce se následně s poukazem na svůj zdravotní
stav domáhal přiznání plného invalidního důchodu zpětně od 1. 2. 1995;
rozhodnutím Krajské správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 1998 mu byl
přiznán částečný invalidní důchod od 19. 2. 1998 ve výši 3.732,- Kč měsíčně.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí vzal žalobce zpět a Krajský soud v Brně
rozhodnutím č. j. 32 Ca 304/98-26 řízení zastavil. Rozhodnutím České správy
sociálního zabezpečení ze dne 12. 5. 2000 byl žalobci přiznán plný invalidní
důchod od 3. 2. 2000 ve výši 6.685,- Kč. Soud dospěl k závěru, že napadá-li
žalobce postup komise Okresní správy sociálního zabezpečení, který vedl k
přiznání jen částečného invalidního důchodu od 19. 2. 1998 a nikoli plného
invalidního důchodu od 1. 2. 1995, přehlíží, že tento postup vyústil ve vydání
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 1998, které bylo
možno napadnout odvoláním; žalobce tak sice učinil, avšak podané odvolání vzal
zpět a odvolací řízení bylo proto zastaveno. Žalobce tedy nevyužil opravný
prostředek proti rozhodnutí, ač ho použít mohl. V důsledku toho rozhodnutí
nebylo zrušeno a nabylo právní moci, čímž není naplněn předpoklad ustanovení §
8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále též jen „zákon“, podle něhož nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, a uplatnit ho lze pouze,
bylo-li nezákonné rozhodnutí zrušeno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2003,
č. j. 22 Co 6/2003-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že podmínkou vzniku odpovědnosti za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podání řádného opravného prostředku
proti rozhodnutí, přičemž nesplnění této podmínky lze v případech zvláštního
zřetele hodných prominout, avšak i přesto musí být splněna podmínka zakotvená v
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tj. zrušení nebo změna rozhodnutí
pro nezákonnost k tomu příslušným orgánem. Nesprávný úřední postup zpravidla s
rozhodovací činností nesouvisí, úkony úředního postupu samy o sobě k vydání
rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu
neodrazí. Žalobce v posuzovaném případě za nesprávný úřední postup, který
vyústil v nesprávné úřední rozhodnutí, označil skutečnost, že mu byl
rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 12. 5. 2000
přiznán plný invalidní důchod až od 3. 2. 2000, zatímco o něj s ohledem na svůj
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žádal již v roce 1998 zpětně od 1. 2.
1995. Podle odvolacího soudu však provedeným dokazováním nebylo zjištěno (a
žalobce to ostatně ani netvrdil), že by některé z rozhodnutí, jimiž bylo
rozhodováno o jeho žádosti o přiznání invalidního důchodu, bylo pro nezákonnost
zrušeno či změněno, nebo že by se orgány, které uplatněný nárok projednávaly,
dopustily nesprávného úředního postupu. Žalobce neuvedl, v čem konkrétně měl
nesprávný úřední postup spočívat, a z jeho podání i přednesů je podle
odvolacího soudu zřejmé, že se vlastně domáhá nového přezkumu již pravomocných
rozhodnutí, který ovšem v řízení o náhradu škody proti státu podle zákona č.
82/1998 Sb. není možný. I kdyby tedy bylo možno z důvodů zvláštního zřetele
hodných pominout skutečnost, že žalobce vzal zpět svá odvolání proti předmětným
rozhodnutím, nelze jeho požadavku vyhovět pro nedostatek podmínky podle
ustanovení § 8 odst. 1 zákona, tj. zrušení nebo změna rozhodnutí pro
nezákonnost k tomu příslušným orgánem, jehož rozhodnutím by byl soud v řízení o
náhradě škody proti státu vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které
odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že soudy
obou stupňů nesprávně interpretovaly ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č.
82/1998 Sb., a za otázku zásadního právního významu označuje možnost posouzení
důvodů zvláštního zřetele hodných, za nichž je možno uplatnit nárok na náhradu
škody bez podání řádného opravného prostředku i za situace, kdy nezákonné
rozhodnutí orgánu veřejné moci nebylo v příslušném řízení pro nedostatek podání
odvolání zrušeno. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona je podle dovolatele lex
specialis, stanovící podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody i v
případech, kdy poškozený nezákonné rozhodnutí nenapadl opravným prostředkem a z
toho důvodu nebylo zrušeno, přičemž se musí jednat o případy zvláštního zřetele
hodné. Dovolatel má za to, že v daném případě bylo povinností soudu zkoumat, do
jaké míry okolnosti případu vztahující se k tvrzenému zdravotnímu stavu a
osobním poměrům žalobce naplňují zákonnou podmínku upravenou v ustanovení § 8
odst. 2 zákona, a následně se vypořádat s otázkou zákonnosti či nezákonnosti
rozhodnutí orgánů veřejné moci, z nichž žalobci vznikla tvrzená škoda. Z dikce
citovaného ustanovení tedy obecně vyplývá skutečnost, že ve vztahu k existenci
těchto důvodů by mělo být prováděno dokazování, včetně realizace procesního
práva účastníka řízení se k věci ve své účastnické výpovědi vyjádřit. Této
možnosti byl žalobce postupem soudů obou stupňů zbaven, v čemž spatřuje vadu,
která měla vliv na správnost rozhodnutí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního
stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v závěru,
že bez ohledu na to, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které
není třeba vyžadovat, aby poškozený proti nezákonnému rozhodnutí podal řádný
opravný prostředek (§ 8 odst. 2 zákona), je podmínkou nezákonnosti rozhodnutí,
jímž byla způsobena škoda, za kterou odpovídá stát, aby toto pravomocné
rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno (§ 8 odst. 1 zákona), a
dovozuje opak.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu,
která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním
řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním
postupem.
Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo
opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný
prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda
způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze
nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na
základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž
se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí,
2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a
vznikem škody. Další podmínkou, jíž se poměřuje nezákonnost rozhodnutí, je
požadavek, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo
příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto
orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a
není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Při
splnění všech těchto podmínek ukládá ustanovení § 8 odst. 2 zákona soudu, aby
zkoumal, zda poškozený v průběhu řízení, které vedlo k vydání předmětného
rozhodnutí, využil všechny procesní prostředky k odvrácení škody, tj. zda se
bránil tomu, aby rozhodnutí nabylo právní moci a způsobilo mu škodu. Pouze ve
výjimečných případech zákon připouští, aby stát odpovídal i za škodu způsobenou
pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno, ačkoliv nebylo
napadeno řádnými opravnými prostředky.
Podmínka zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1
zákona proto nemůže být splněna či nahrazena – jak argumentuje žalobce v
dovolání – tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných nemusí být vyžadována
podmínka vzniku nároku na náhradu škody, spočívající v tom, že poškozený využil
možnosti podat proti dosud nepravomocnému rozhodnutí řádné opravné prostředky.
Protože zároveň ze zákona nevyplývá, že by stát odpovídal za škodu způsobenou
rozhodnutím, které nebylo zrušeno, nemůže být podmínka uvedená v § 8 odst. 1
zákona nahrazena tím, že za použití ustanovení § 8 odst. 2 zákona není
poškozenému přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002,
publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 19, pod C 1353).
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění [správnost skutkového
stavu vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá], že žádné ze tří rozhodnutí,
jimiž bylo rozhodováno o invalidním důchodu žalobce, nebylo zrušeno. Odvolací
soud tedy správně a v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovodil,
že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a §
8 odst. 1 zákona není splněna; jeho rozsudek proto v tomto směru nepředstavuje
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním
uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a
nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z
uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda
senátu