NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 2258/2008-123
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Ing. B. B. zastoupeného advokátkou proti žalované K .p., V. I. G.,
zastoupené advokátem , o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp.zn. 18 C 96/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze, ze dne 5. 3. 2008, č.j. 11 Co 501/2007-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č.j. 11 Co 501/2007-101, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované pojišťovně domáhal plnění náhrady škody na zdraví
(ztížení společenského uplatnění), způsobené mu následkem dopravní nehody, při
které dne 10. 6. 2004 řidič osobního automobilu srazil žalobce jedoucího na
kole.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j. 18 C 96/2006-66,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 7.929.000 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku, zamítl žalobu do částky 1.585.800 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že řidič
vozidla odpovídá za škodu na zdraví, kterou žalobci způsobil. Žalovaná jako
pojistitel motorového vozidla je pasivně věcně legitimovaná podle § 9 odst. 1
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla, žalobce se tak může po žalované domáhat náhrady za ztížení
společenského uplatnění (ZSU). Výši náhrady za ZSU soud prvního stupně určil
podle znaleckého posudku a zvýšil stanovené odškodnění podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. na šestinásobek, tedy na 9.514.800 Kč, jako adekvátní
náhradu za ZSU. Soud dále dovodil, že nelze náhradu snížit z důvodu
spoluzavinění žalobce podle § 441 obč. zák., jelikož z jeho strany nedošlo k
porušení právního předpisu a počínal si tak, jak považoval za dostačující při
svých zkušenostech s jízdou na kole. Jelikož žalovaná již uhradila žalobci
1.585.800 Kč, soud do této částky žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2008,
č.j. 11 Co 501/2007-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně
částky 2.854.440 Kč žalobu zamítl a ohledně částky 5.074.560 Kč potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně. Zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně
částky 1.585.800 Kč odvolací soud potvrdil, změnil upřesněním částky výrok o
soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce porušil svou prevenční povinnost
podle § 415 obč. zák., jelikož musel na základě svých dlouholetých zkušeností
vědět, že použitím ochranné cyklistické helmy lze předejít vážným následkům v
případě dopravní nehody, tudíž ve smyslu § 441 obč. zák. dovodil, že žalobce
spoluzavinil škodu, která mu vznikla, a podle § 136 o. s. ř. určil míru
spoluzavinění poměrem 10 %. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně
v otázce zvýšení odškodnění o šestinásobek, ve skutečnosti však sedminásobek,
ale již se neztotožnil s výpočtem tohoto odškodnění, když s poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že zvýšení tzv. násobkem se odvíjí od
základní výměry odškodnění podle § 3 odst. 12 (správně § 3 odst. 1) vyhlášky č.
440/2001 Sb. Na základě zvýšení základního odškodnění (1.057.200 Kč) na
sedminásobek (7.400.400 Kč), po odečtení 10 % spoluzavinění (740.040 Kč) a již
zaplacené částky (1.585.800 Kč) pak žalobci přiznal 5.074.560 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v otázce
spoluzavinění a odkazuje na ustálenou judikaturu a odbornou literaturu, podle
níž aplikace § 415 obč. zák. je možná jen tehdy, když neexistuje právní úprava
konkrétního jednání. Jelikož povinnost cyklisty mít přilbu podle zákona č.
361/2000 Sb. platí pouze pro osoby mladší 18 let, žalobce se domnívá, že z jeho
strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti. Zdůrazňuje, že v trestním
řízení byl jednoznačným iniciátorem nehody určen žalovaný (správně řidič
automobilu), který při odbočování nedal žalobci přednost a narazil do něj, a
poukázal na odůvodnění usnesení Okresního státního zastupitelství B. o
podmíněném zastavení trestního stíhání, z něhož vyplývá, že žalobce nemohl
vznik nehody nikterak odvrátit. Žalobce dále namítá, že odvolací soud se
nezabýval při určování výše náhrady za ZSU kritériem přiměřenosti, ale pouze
nesprávným výpočtem částky přiznané soudem prvního stupně, přičemž zejména s
ohledem na mimořádnou závažnost utrpěných zranění a míry společenského
uplatnění se měl touto otázkou zabývat. Zároveň poukazuje na skutečnost, že se
svou žalobou domáhal zvýšení o šestinásobek, nikoli na šestinásobek. Navrhuje
proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, jenž podle
ní správně posoudil otázku porušení preventivní povinnosti žalobce podle § 415
obč. zák. a otázku přiměřené výše poskytnutého odškodnění za ZSU, které
odpovídá náhradám přiznaným v obdobných či srovnatelných případech. Navrhla,
aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 3. 2008, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a je i zčásti důvodné.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému
není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku
částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného; odpovědnost
poškozeného je tak dána, jestliže jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se
vznikem škody, tj. vznikla-li škoda (zcela či zčásti) též následkem úkonu
poškozeného. Takovým jednáním může být i porušení prevenční povinnosti
poškozeného podle § 415 obč. zák. ve vztahu k rozsahu škody, které se navíc
nemusí časově krýt se škodním jednáním škůdce, může mu předcházet i je
následovat, tedy může jít i o případ, kdy příčinou vzniku škody bylo jednání
poškozeného, které vedlo k tomu, že se zvýšil rozsah škody způsobené škůdcem
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1369/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4642).
V dané věci šlo o posouzení, zda nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15
let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a okolností
zakládající jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.
Podle § 415 obč. zák. je každý povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Toto ustanovení
tedy ukládá každému povinnost jednat tak, aby vzhledem ke všem okolnostem
nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách.
Avšak aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, neexistuje-li právní
úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což v daném
případě znamená posouzení jízdy na kole bez ochranné přilby. (Srov. Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1.
vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1049; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sv. 17, pod C 1212).
Podle § 58 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
ve znění účinném do 30. 6. 2006, tedy v době, kdy vznikla žalobci škoda na
zdraví (dále jen zákon o silničním provozu), cyklista mladší 15 let je povinen
za jízdy použít ochrannou přilbu schváleného typu podle zvláštního právního
předpisu a mít ji nasazenou a řádně připevněnou na hlavě.
Existence právního předpisu (zákona č. 361/2000 Sb.), který přímo upravuje
povinnost cyklisty mladšího 15 let používat ochrannou přilbu, však nevylučuje
aplikaci § 415 obč. zák. na projednávaný případ. Na věc je totiž nutno nahlížet
tak, že osobám mladším 15 let zákon ukládá použití ochranné přilby
bezpodmínečně, aby byly v každé situaci chráněny, zatímco u osob starších
ponechává na jejich uvážení a zodpovědnosti, kdy je potřebné přilbu použít a
kdy nikoli. Ve vztahu k osobám mladším 15 let tedy konkrétní právní úprava
existuje, a proto by použití § 415 obč. zák. v jejich případě nepřicházelo v
úvahu, zatímco nošení ochranné přilby osobou starší 15 let výslovně upraveno
není, a proto § 415 obč. zák. uplatnit lze. Je přitom nepochybné, že použití
ochranné přilby cyklistou v silničním provozu je žádoucím a způsobilým
prostředkem odvrácení, či alespoň zmírnění následků škody na zdraví v případě
dopravní nehody, jak správně konstatoval odvolací soud.
Dovolací soud tedy uzavřel, že nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15
let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a může v rozsahu, v
němž se podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní
nehodě, zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.
Okolnost, že v trestním řízení byl za viníka nehody určen řidič automobilu a že
v odůvodnění usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání řidiče bylo
konstatováno, že žalobce nemohl vznik nehody odvrátit, nevylučuje závěr o tom,
že se žalobce nepoužitím přilby na vzniku (zvětšení) škody na svém zdraví
spolupodílel. Soud v občanském soudním řízení je totiž podle § 135 odst. 1
o.s.ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný
čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů,
a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); otázku
spoluodpovědnosti dalších osob na vzniku škody (včetně spoluzavinění
poškozeného) je však soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99,
nebo ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004).
Potud tedy dovolací námitky žalobce opodstatněné nejsou. Naproti tomu nelze
sdílet právní názor odvolacího soudu týkající se mimořádného zvýšení
odškodnění ZSU.
Podle § 7 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, v platném znění, se výše odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v
lékařském posudku, ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Právní předpis nepředepisoval a nepředepisuje určitý počet násobků základního
ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil,
jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétním případě přiměřené (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3147/2005). Z uvedených
zásad vychází i odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, přičemž v něm vyslovený závěr o tom, že
výpočet odškodnění ZSU tzv. násobkem se odvíjí od základní výměry odškodnění
určené podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nelze absolutizovat. Jde o
jeden z možných způsobů vyčíslení náhrady, nikoli však jediný, přičemž samotné
určení odškodnění tzv. násobkem je jen užitečnou pracovní pomůckou, kterou
právní praxe vytvořila (bez výslovné opory v právních předpisech) za účelem
standardizace postupu při určování částek odškodnění ve srovnatelných
případech. Podstatné však v zásadě není, zda za základ násobků je zvoleno
základní bodové ohodnocení dle § 3 odst. 1 vyhlášky anebo bodové ohodnocení
zvýšené dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, nýbrž pouze to, zda finální částka
odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného
ve všech sférách života přiměřené, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v
hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i
preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných
nemateriálních újem přiznávaných soudy.
Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a
zčásti potvrdil v neprospěch žalobce pouze na základě názoru o nesprávnosti
způsobu výpočtu zvýšení náhrady za ZSU tzv. násobkem, aniž by se zabýval
přiměřeností konečné částky odškodnění (před jejím snížením z důvodu
spoluzavinění), je dovoláním uplatněný dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci naplněn.
Vzhledem k uvedeným závěrům dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.)
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Robert W a l t
r, v. r.
předseda
senátu