25 Cdo 2267/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce T. – I., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému JUDr.
J. H., o zaplacení 690.965,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 245/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č. j. 25 Co 400/2005 - 106, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v rozsahu ¼ základu nároku
odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím je co do základu ze ¾ po právu s tím, že o náhradě nákladů
řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Při svém rozhodnutí vycházel soud
ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2001 žalobce koupil od žalovaného
dům č.p. 579 s pozemky o výměře 200 m2 a 140 m2 v k.ú. Ž. v P. Když v červnu
roku 2003 započal žalobce s přestavbou podkrovních prostor se záměrem vystavět
zde bytové jednotky, zjistil, že tento prostor domu neodpovídá stavební
dokumentaci o provedené půdní vestavbě z roku 1992, kterou prováděl žalovaný,
tj. předchozí vlastník. V souvislosti s realizací stavby činily náklady žalobce
na odstraňování skrytých stavebních vad (zejména úprava krovu a stropu v 3.
nadzemním podlaží) 690.965,- Kč. Vzhledem k tomu, že po uzavření kupní smlouvy
žalobce převzal nemovitost postupně, a to 14. 2. 2002 a 14. 4. 2002, skončila
lhůta k uplatnění práv z odpovědnosti za vady koupené věci (§ 596 a násl. obč.
zák.) nejpozději dne 14. 10. 2002. Protože uplatnění práv z odpovědnosti za
vady nevylučuje právo na náhradu škody, a to bez ohledu, zda práva z
odpovědnosti za vady byla či nebyla uplatněna, obvodní soud posoudil uplatněný
nárok podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky
bylo nesporné, že původní rekonstrukce střechy a půdní vestavba v předmětné
nemovitosti nebyla provedena podle stavební dokumentace z roku 1992, soud
dovodil, že žalovaný při stavebních pracích postupoval v rozporu se zákonem č.
50/1976 Sb. a žalobci v příčinné souvislosti s tím vznikla majetková újma
nejméně ve výši žalované částky, neboť pokud by stavba byla provedena řádně
podle projektové dokumentace, nemusel by žalobce vynakládat další náklady na
pozdější rekonstrukci. Vzhledem k tomu, že žalobce byl ještě před uzavřením
kupní smlouvy žalovaným informován o tom, že původní rekonstrukce podkroví
nebyla provedena v souladu se stavební dokumentací předloženou ke stavebnímu
řízení v roce 1992, a byl mu tedy stav nemovitosti před vlastní koupí znám,
soud shledal z jedné čtvrtiny spoluzavinění žalobce na vzniku škody ve smyslu
ust. § 441 obč. zák., a rozhodl proto o důvodnosti základu uplatněného nároku
ze tří čtvrtin.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2005,
č.j. 25 Co 400/2005 – 106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
o 690.965,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právním posouzením. V řízení bylo prokázáno, že
ještě před koupí byl žalobce informován o rekonstrukci střechy a podkroví,
provedené v roce 1992, a o tom, že tato rekonstrukce neproběhla zcela podle
projektové dokumentace, kterou měl žalobce k dispozici. Pokud se žalobce
následně po uzavření kupní smlouvy rozhodl v podkrovních prostorách vybudovat
byty a v té souvislosti dospěl při následné rekonstrukci ke zjištění, že v
důsledku vadně provedené rekonstrukce v roce 1992 musí vynaložit určité
finanční prostředky proto, aby tento prostor mohl využít pro svůj nový záměr, a
že stav nemovitosti je jiný, než předpokládal, nelze tuto skutečnost právně
posuzovat jinak, než jako vadu koupené věci. Práva z odpovědnosti za vady však
zanikla žalobci dne 14. 10. 2002, a pokud tvrdí, že mu vznikla škoda v důsledku
skryté vady, uplatňuje ve skutečnosti to, co odpovídá právu z odpovědnosti za
vady, když své náklady vzniklé v souvislosti s rekonstrukcí pro nový záměr
stavby bytů hodnotí jako odpovědnost žalovaného za škodu. Nelze přehlédnout, že
rekonstrukce po dokončení byla stavebním úřadem kolaudována a jednání
žalovaného nemá na nákladech žalobce spojených s vybudováním dalších bytových
jednotek žádný podíl. Žalobce měl proti žalovanému zcela nepochybně právo
vyplývající z titulu odpovědnosti za vady koupené věci, toto své právo však v
prekluzívní lhůtě neuplatnil a obecnou odpovědnost žalovaného za škodu dle ust.
§ 420 obč. zák. nelze dovodit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje
dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné
právní posouzení věci. Žalobce v dovolání shrnuje nesporné skutkové okolnosti,
že žalovaný mu prodal dům s pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11.
2001, že předtím v roce 1992 byla provedena rekonstrukce, která - zejména při
úpravě stropu ve 3. nadzemním podlaží - neproběhla zcela v souladu s
projektovou dokumentací a stavebním povolením. Žalovaný tak provedl stavební
úpravy v rozporu s povinnostmi dle zákona č. 50/1976 Sb. a žalobci vznikla
škoda v souvislosti s tím, že byl nucen odstranit a nahradit strop v
nemovitosti stropem novým, za použití správné technologie a materiálu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, protože v řízení
nikdy neuplatňoval nároky z odpovědnosti za vady věci, nežádal slevu z kupní
ceny, odstranění vad ani odstoupení od kupní smlouvy, nýbrž toliko nárok na
náhradu škody, kterou mu způsobil žalovaný. Odvolací soud tedy nesprávně
kvalifikoval skutkový stav jako nárok z odpovědnosti za vady, ačkoliv žalobce,
který vymezuje skutkový rámec sporu, svůj nárok vymezil skutkovým tvrzením o
porušení povinnosti žalovaným, vznikem škody žalobci a příčinnou souvislostí
mezi tím. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl změněn
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., není však důvodné, a ve zbývajícím rozsahu ohledně jedné čtvrtiny
základu nároku, není přípustné.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že uplatněný nárok nesprávně posoudil jako
nárok z odpovědnosti za vady koupené věci, ačkoliv byl uplatněn nárok na
náhradu škody. Podstatou je tedy rozlišení obou právních institutů -
odpovědnosti za vady koupené věci a odpovědnosti za škodu.
Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými právními instituty,
mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku
odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění
prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního
vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané
vlastnosti a netrpěla vadami. Majetková újma, jež vznikla následkem porušení
povinnosti prodávajícího poskytnout řádně kupujícímu sjednaný předmět koupě, je
odškodnitelná v rámci náhrady škody (§ 420 a násl. obč. zák.). Škodou je újma,
jež vznikla jako následek vadného plnění, tedy újma, která z vady vznikla, a
nikoliv újma, spočívající ve vadnosti samotného předmětu koupě.
Podle § 600 obč. zák. uplatněním práv z odpovědnosti za vady není dotčeno právo
na náhradu škody.
Podle § 510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok
na náhradu škody, která z vady vznikla.
I když je třeba přisvědčit dovolateli, že oba uvedené nároky obstojí vedle sebe
a že každý z nich lze uplatňovat nezávisle na nároku druhém, zásadně platí, že
nároků, které vyplývají z odpovědnosti za vady, se nelze úspěšně domáhat z
titulu náhrady škody (srov. např. R 12/1989, str. 142, či rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, pod C 1865), a že náhradu nákladů
vynaložených na odstranění vad předmětu kupní smlouvy se nelze domáhat z titulu
náhrady škody (R 17/2007).
V dané věci žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu nákladů, jež
vynaložil na stavební úpravy koupené nemovitosti, zejména na výměnu nevhodné či
vadně provedené stropní konstrukce. Jestliže s takovou tvrzenou vadou byl
žalobci dům žalovaným prodán, pak bez ohledu na to, kým byla vada způsobena, je
jednoznačné, že předmět kupní smlouvy nebyl bez vad a že se tak žalobci od
prodávajícího dostalo vadného plnění. Náhrada výdajů na odstranění vad předmětu
kupní smlouvy je totiž náhradou újmy, spočívající ve vadnosti předmětu plnění z
kupní smlouvy. Nejde ani o újmu, kterou by vady plnění vyvolaly navenek, na
jiných věcech či hodnotách, nýbrž o náklady na odstranění vad samotného
předmětu kupní smlouvy. K tomu, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového
právního vztahu plnění v souladu s kupní smlouvou bez jakýchkoliv vad, slouží
institut odpovědnosti za vady věci. Požadavkem na náhradu nákladů, vynaložených
na stavební úpravy vedoucí k odstranění vad koupené věci, je uplatněn nárok z
odpovědnosti za vady, který je však již prekludován.
Odvolací soud oba uvedené právní instituty správně odlišil v souladu s hmotným
právem i ustálenou judikaturou (např. R 34/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29.1.2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24.4.2003, sp.zn. 25 Cdo 1618/2001).
Jestliže žalobce s odkazem na ustanovení § 420 obč. zák. uplatnil nárok na
náhradu újmy, která podle skutkového vylíčení v žalobě spočívala v tom, že
kupní smlouvou nabytá nemovitost vykazovala vady, k jejichž odstranění byl
žalobce nucen vynaložit peněžní prostředky, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že
by rozhodl o jiném nároku, na jiném skutkovém základu, než jaký skutkově
vymezil žalobce. Soud je totiž při rozhodování vázán nikoliv tím, jak žalobce
vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl
žalobcem vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností. Právní
kvalifikace nároku, i když ji žalobce uvádí, není pro soud závazná. V tomto
směru dovolatel zcela správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004.
Dovolatel se mýlí, pokud má za to, že nepožaduje-li slevu z kupní ceny či
odstranění vad apod., je tím dána právní kvalifikace jeho nároku jako nároku na
náhradu škody způsobené prodávajícím.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce
proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř.
V rozsahu ¼ základu nároku je rozhodnutí odvolacího soudu shodné s
rozhodnutím soudu prvního stupně; oba soudy neshledaly v tomto rozsahu
uplatněný nárok důvodným a jedná se tedy o potvrzující rozhodnutí odvolacího
soudu. Přípustnost dovolání proti němu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že právní otázka uplatněná v dovolání je v rozhodnutí
odvolacího soudu řešena v souladu s hmotným právem a v rozhodovací praxi
dovolacího soudu byla již opakovaně řešena, nejedná se o rozhodnutí zásadního
právního významu. Z toho důvodu bylo dovolání žalobce v rozsahu ¼ základu
nároku podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a ust. § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
řízení právo, a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu