25 Cdo 2275/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ú. s. z. s. S. k.,
D., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka
na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.
zn. 9 C 197/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 24. května 2005, č. j. 28 Co 194/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 24.312,- Kč měsíčně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že dne 11. 5. 2002 řidič sanitky J. Š. jako zaměstnanec právního
předchůdce žalovaného zavinil dopravní nehodu, kdy se střetlo jím řízené
vozidlo s vozidlem, v němž cestovali manžel a syn žalobkyně, kteří při nehodě
zahynuli. V důsledku tragického úmrtí nejbližších příbuzných se žalobkyně
psychicky zhroutila, nejdříve byla v pracovní neschopnosti, poté v částečném a
nakonec v plném invalidním důchodu a její příjmy se tak oproti jejím příjmům
před nehodou snížily. Uplatnila proto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku.
Soud věc posoudil podle § 420 a § 445 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná, neboť není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
přičitatelným žalovanému a škodou vzniklou žalobkyni. Bezprostředním následkem
nehody, způsobené zaviněným jednáním řidiče sanitky, byla smrt manžela a syna
žalobkyně, nikoli již následné zdravotní problémy žalobkyně, pro něž došlo k
poklesu jejího příjmu. Tento právní názor je v souladu i s judikaturou
Nejvyššího soudu, a to nejen starší (R 7/1979), ale i z poslední doby (rozsudek
ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1455/2003), a neexistující právo nelze
přiznat ani podle § 3 odst. 1 obč. zák., jak požadovala žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j.
28 Co 194/2005-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením, neboť jeho závěr o neexistenci příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním na straně žalovaného, jehož zaměstnanec
zavinil dopravní nehodu, a škodou vzniklou žalobkyni, je v souladu s konstantní
judikaturou. Zákonodárce, zřejmě vědom si nemožnosti odškodňovat následek
následku tak, jak požaduje žalobkyně, v ust. § 444 odst. 3 obč. zák. založil od
1. 5. 2004 právo na jednorázové odškodnění pozůstalých. Názor soudu prvního
stupně je správný, neboť opačný výklad by vedl k nekonečnému navazování
následných škod.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Důvodem zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
je podle jejího názoru stav, že dosavadní judikatura v tomto směru je v rozporu
s hmotným právem, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5.
2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, v němž je podle jejího názoru otázka příčinné
souvislosti řešena rozdílně, vyslovuje svůj názor na příčinnou souvislost.
Dovozuje, že existuje tzv. „druhá přímá rovina příčinné souvislosti“, a
dosavadní výklad § 420 obč. zák., podle něhož se odškodňuje pouze první
bezprostřední následek škodné události, má za příliš restriktivní. Podle jejího
názoru existuje přímá příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného
a škodou jí vzniklou, nepřerušená žádným mezinásledkem, a pokud soudy dospěly k
jinému závěru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Protiprávním jednáním žalované strany nebylo totiž pouze porušení norem
silničního provozu a způsobení škody na vozidle, ale rovněž usmrcení manžela a
syna žalobkyně a tento protiprávní úkon přímo vedl k psychickému zhroucení
žalobkyně. Druhou přímou linii příčinné souvislosti dovolatelka spatřuje v tom,
že jedním z podstatných faktorů, které vedly k jejímu psychickému zhroucení,
bylo vědomí, že její nejbližší byli usmrceni protiprávním jednáním žalovaného.
Soudy však neprovedly navržený důkaz znaleckým posudkem, který by mohl
prokázat, že její zdravotní újma nenastala jen jako reakce na smrt osob jí
blízkých, ale z podstatné části též proto, že je zde vědomí žalobkyně, že tyto
osoby byly usmrceny protiprávním jednáním jiného. Poukaz soudu na § 444 odst. 3
obč. zák. o jednorázovém odškodnění pozůstalých, má dovolatelka za nepřípadný,
neboť toto ustanovení nepůsobí retroaktivně a na její případ se nevztahuje.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem
žalobkyně a nemá jej za otázku zásadního významu, naopak správným shledává
právní posouzení soudů obou stupňů, že není dána odpovědnost žalovaného za
škodu, která vznikla následkem již způsobeného následku škodné události.
Výklad žalobkyně by nepřípustně rozšířil odpovědnost za jakýkoli další
následek, který by byl následkem předchozí škody. Argumentaci žalobkyně, že
usmrcení osob blízkých je protiprávním úkonem, který přímo vedl k psychickému
zhroucení žalobkyně, považuje za snahu obejít názor na odpovědnost žalovaného a
dosáhnout tak absentované příčinné souvislosti. Navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním
posouzením soudů obou stupňů, že příčinnou souvislost nelze dovodit ze
skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného
právního důvodu. Rozsudky soudů obou stupňů má za správné a korespondující s
dosavadní rozhodovací praxí. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
potvrzeny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
V posuzovaném případě je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se proto řídí
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Otázka existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem
škody je otázkou skutkovou; právním posouzením je vymezení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována.
Protiprávním jednáním škůdce, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle §
420 obč. zák., je v daném případě zaviněné způsobení dopravní nehody
zaměstnancem právního předchůdce žalované při jízdě motorovým vozidlem, jehož
následkem došlo ke smrtelnému úrazu manžela a syna žalobkyně. Ve vztahu příčiny
a následku je zde způsob jízdy řidiče sanitky a usmrcení osob cestujících ve
voze, s nímž se střetl. Tento následek jednání „škůdce“ pak vedl k psychickému
zhroucení žalobkyně, tedy ke vzniku újmy na jejím zdraví s následným snížením
jejích příjmů. Ke ztrátě na výdělku, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, došlo
následkem jejího zdravotního poškození, jež bylo vyvoláno nikoliv samotným
způsobem jízdy řidiče sanitky, ale následkem jeho jízdy (úmrtím jejího manžela
a syna), tedy jinou skutečností. Jestliže přímým důsledkem dopravní nehody byl
smrtelný úraz manžela a syna žalobkyně a tento důsledek protiprávního jednání
žalovaného se stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně, je zřejmé, že její
ztráta na výdělku má příčinu ve skutečnosti, která je již sama následkem
jednání žalovaného. V takovém případě platí i nadále právní názor na otázku
příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a
vznikem škody, jak byl vysloven v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR,
publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, v
němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou
nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce
odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo
škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který
škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 obč. zák.) odpovídá.
Dovolací soud nemá důvodu ani v této věci pro opačný právní názor, než jaký byl
vysloven v jeho předchozích rozhodnutích (rozsudek NS ČR ze dne 22. 10. 2003
sp. zn. 25 Cdo 1455/2003, usnesení NS ČR ze dne 27.6.2006 sp. zn. 1354/2005,
25 Cdo 1355/2005). Dovozuje-li dovolatelka vztah příčinné souvislosti mezi
porušením pravidel silničního provozu řidičem právního předchůdce žalované
(protiprávní úkon) a její majetkovou újmou (ztráta na výdělku), za níž požaduje
náhradu, nelze jí přisvědčit.
Právní názor odvolacího soudu na otázku příčinné souvislosti mezi dopravní
nehodou a vznikem škody na zdraví žalobkyně je v souladu s hmotným právem a
není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní
právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Pokud
pak dovolatelka namítá, že soud neprovedl všechny jí navrhované důkazy,
uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K případným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by
mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání,
což není tento případ.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není
přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a §
218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené
podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8.
2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 12. 7. 2005/, a snížená na polovinu
podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání
bylo sepsáno dne 4. 8. 2005), v částce 75,- Kč, celkem má tedy žalovaný právo
na částku 7.575,- Kč; vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu